Perunův den
Daniela Hodrová
Příběhy čtyř spolužaček ze školy v Perunově ulici v Praze naznačují duchovní proměny polistopadového období. Herečka, úřednice z Hradu, pokladní v divadle a invalidní žena na vozíčku se léta nestýkaly a náhle je osud v době Kazatele budoucí spásy svede dohromady. I jména spolužaček – Marková, Matoušová, Lukášová a Janů – symbolizují novodobé evangelium, které zasahuje Prahu v posledních letech. ... celý text
Přidat komentář
Jako když smícháte Franze Kafku, Gustava Meyrinka a Miloše Urbana.
Překvapivě to začně být zajímavé až v okamžiku, kdy se začne stírat rozdíl mezi realitou, snem a šílenstvím a kdy se jednotlivé příběhy začnou spojovat a ovlivňovat.
A přiznávám, že jsem vážně uvažoval o plném hodnocení, ale asi si dojmy z četby budou muset trochu sednout.
Autorovy další knížky
| 2015 |  Točité věty |
| 2001 |  ... na okraji chaosu... |
| 1991 | Podobojí |
| 1999 | Trýznivé město |
| 1994 | Perunův den |
Od Hodrové jsem před pár lety zkoušela číst Komedii, která mne na nějakou dobu od této autorky odradila. Druhý pokus s jinou knihou se ovšem vyplatil, neboť příběhy postav byly lépe sledovatelné a uchopitelnější (pravidelné střídání kapitol o protagonistkách dodávalo příjemnou dynamiku dílu, které jinak nedbá na strukturovanost a rozlišování mezi skutečným, představami, blouzněním a sny). Když čtenář akceptuje surrealistické obrazy a začne si užívat prostředí Vinohrad (lokality znám nebo jsem si je dohledala; překvapením bylo, že existuje Perunova ulice i s kýženou základní školou), kniha plyne příjemným způsobem.
Také jsem konečně pochopila, proč jsem několikrát zaznamenala jméno Hodrové zmíněné jedním dechem s Ajvazem. Ač přirovnání mírně pokulhává, každý z těchto autorů je uspokojivě individuální a svůj, vzpomněla jsem si v některých pasážích na bláznivé výjevy z Ajvazova Druhého města. Tuším, že i dobově od sebe díla nejsou vzdálena, ale to je zřejmě pouhá náhoda. Snad je tam jen genius loci Prahy probouzející se po revoluci.
Kniha se mi líbila svou kompozicí, neotřelými nápady, lokacemi, občasnými odkazy k reálným postavám (Havel, Kriseová, Firkušný…) a podobnými hozenými udičkami (navracející se výjevy z Kladiva na čarodějnice byly trochu křečovité, minimálně některé však pobavily - řečeno s lehkou dávkou cynismu, jež je mi vlastní). Musím ovšem uznat, že kdyby byla kniha delší, mé nadšení by dost možná ochablo. Hodrová asi není typ autorky, která by v mém pomyslném panteonu spisovatelů měla zaujmout přední místo, leč tato kniha mne potěšila. Trochu mi vadí cosi, pro co těžko hledat jméno, snad bych to nazvala "hermetismus" (není to úplně přesné), možná jsem už unavená z výskytu sekt, taroků, kabaly atp. v knihách. Mé myšlení na to úplně neslyší, tisíceré opakování tyto prvky banalizovalo. S postupující četbou jsem se rovněž musela pousmát vždy, když se objevilo spojení "slastná trýzeň" nebo jeho variace, po tolikerém zmiňování už to bylo lehce komické. Ale to jsou pouze glosy hnidopicha, kniha opravdu stojí za přečtení, má-li čtenář vhodné naladění.