Húrinovy děti
J. R. R. Tolkien , Christopher Tolkien
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/151530/hurinovy-deti-151530.jpg
4
1355
1355
Pán prstenů série
>
Poprvé vychází další z Tolkienových příběhů. Húrinovy děti jsou tragickou pověstí o prokletí a zkáze rodu velkého lidského bojovníka z konce prvního věku Středozemě. Po Hobitovi a Pánu prstenů jsou třetím Tolkienovým příběhem z fantastické Středozemě. Autor knihu za svého života pouze rozepsal, pracovat na ní začal dokonce už v pětadvaceti letech. Z Tolkienových poznámek sestavil Húrinovy děti do finální podoby jeho syn Christopher, který je držitelem autorských práv na odkaz slavného spisovatele. Christopher Tolkien je na otcovu tvorbu známý odborník. Už v roce 1977 sestavil z fragmentů knihu Silmarillion, sám publikoval množství tolkienovské sekundární literatury a zejména map souvisejících s jeho ságami. Práce na Húrinových dětech mu ovšem trvala celých třicet let. Příběh, považovaný za nejtragičtější z celé Tolkienovy mytologie, byl inspirován severskou ságou o Sigurdovi drakobijci a pověstí O Kullervovi z finské Kalevaly. Odehrává se ke konci bájného prvního věku historie světa, kdy elfové podporovaní částí lidí již prohrávají svou dlouhou válku se zlomocným pánem Středozemě Morgothem, kdysi jedním z mocných duchů, kteří se podíleli na utváření světa, který však z pýchy a touhy po moci propadl zlu. V poslední velké bitvě, v níž padlo několik elfských a lidských království, byl statečný lidský náčelník Húrin zajat Morgothem. Protože se před ním odmítl pokořit, Morgoth vynesl nad jeho rodinou kletbu: „Na všechny, které miluješ, má myšlenka dolehne jako mrak Sudby a přivede je do tmy a zoufalství. Kamkoli půjdou, vyvstane zlo. Kdykoli promluví, jejich slova poskytnou špatnou radu. Cokoli učiní, obrátí se proti nim. Zemřou bez naděje, proklínajíce život i smrt.“ Děj knihy líčí dlouhý zápas Húrinova syna Túrina s prokletím. Túrin se stane velkým bojovníkem proti Morgothovým přisluhovačům, omylem však zabije nejlepšího přítele a pak svou radou způsobí zkázu jedné elfské říše. Zdrcen se pokusí začít znovu jinde a pod jiným jménem. Zdá se, že konečně unikl, a dokonce se šťastně ožení. Potom však do země vstoupí Morgothův nejnebezpečnější sluha, drak Glaurung. Túrin se s ním utká a zabije ho. V okamžiku triumfu se však dozvídá, že nejtěžšího zločinu se dopustil proti své sestře, kterou neznal. Morgothova kletba se naplní a příběh Húrinových dětí končí. Originální anglické i toto české vydání knihy ilustroval Alan Lee, jeden z nejoblíbenějších malířů tolkienovské literatury, jenž za uměleckou práci na části filmové trilogie Pán prstenů Návrat krále získal v roce 2004 Oscara.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno:
2012
,
Argo
Originální název:
The Children of Húrin , 2007
více info...
Přidat komentář
Nejdelší a nejtragičtější příběh z prvního věku Středozemě. Jistě, že je už v Silmarillionu, ale dle mého si samostatné vydání zasloužil - proto velké díky panu C. Tolkienovi!
„…člověk, který utíká před něčím, čeho se bojí, někdy shledá, že si k tomu jen zkrátil cestu.“
Narn i Hîn Húrin... Ten nejdelší a nejtragičtější příběh Starých časů Středozemě. Na osudech Húrinova rodu se nejvíce ukázala zášť a nenávist Morgotha Bauglira. Příběh je sice i součástí Silmarillionu, ale teprve v jeho plné podobě vynikne jeho síla srovnatelná s antickými tragédiemi.
Božská tragédie! Musím přiznat, že prvních pár stránek jsem měla poněkud smíšené pocity. Mnoho jmen a mnoho míst mě pletlo a těžce se mi to četlo. Začátek knihy mi trval strašně dlouho (cca měsíc), potom ovšem nastal zlom. Příběh mě tolik vtáhl do děje, že jsem nemohla knihu dát z ruky. (dočteno za necelé dva dny). Střídal se ve mě pocit překvapení, zoufalství a nakonec smutek. Túrin se nedokáže vzepřít svému osudu, ať se snaží jak chce. Kniha je plná emocí, trpkých zvratů kdy jako čtenář jsem zůstala jen zaražená. Tak moc se sžijete s postavami, že jsem je občas doslova nenáviděla a na druhou stranu je litovala a chápala. Je to opravdu silný příběh.
Anotace:
Margot, první Temný pán sídlil v pevnosti Angband na severu. Tragédie Túrina a jeho sestry Niënor se odehrávala ve stínu strachu z Angbandu, za války, kterou Morgoth vedl proti elfům.
Krátký a strastiplný život sourozenců ovládá živelná nenávist, kterou k nim choval Morgoth jako k dětem Húrina. Muže, který se mu odvážil vzdorovat a vysmát se mu do obličeje.
Do tohoto příběhu plného dobývání, útěků, lesních skrýší, pronásledování a vytrvalého odporu tváří v tvář stále menší naději vstupují Temný pán a drak Glaurung v děsivě hmatatelné podobě. Zlovolně Glaurung manipuluje osudy Túrina a Niënor pomocí ďábelský vychytralých lží a úkladů, dokud se Morgothovy kletba nenaplní.
Tuto knihu určitě doporučuji!!!
Húrinovy děti přečteny po Silmarillionu (plus nějaký odstup s jinými knihami). Trochu s obavami, ale přesto jsem to rozečetl a ono to bylo celkem fajn. Silmarillion, který se mi četl opravdu těžce, měly Húrinovy děti spád a silný příběh. Levou rukou zavírám a pravou již otvírám Pád Gondolinu.
Nevím jak to vyjádřit slovy, opravdu krásný příběh. Od Tolkiena jsem četla pouze Pána prstenů a Hobita. Dlouho jsem cítila obavy od něj číst další díla. Každý druhý příspěvek od čtenářů bylo, že je to "těžká" četba a "musíte mít nějaké povědomí". Překonala jsem to, povědomí mám malé, ale jsem nadšená a moc. Teď už se nebojím a hned si beru Nedokončené příběhy :-)
Oproti verzii príbehu uverejnenej v Nedokončených príbehoch je zmien a doplnkov žalostne málo. V podstate si vybavujem o čosi rozšírené Túrinove detstvo a mierne úpravy pobytu u trpaslíka Míma. Inak sú to len drobnosti, kvôli ktorým podľa mňa nebolo potrebné vydávať samostatnú knihu. Vráťme sa ale späť k náplni knihy. Tú tvorí Tolkienov najrozsiahlejší a najucelenejší príbeh zo starých čias, osudová tragédia priam antických rozmerov. Spracovaním je ale aj tak dosť skratkovitý a oproti klasickým románom ťažkopádne podaný s minimom dialógov. Odporúčam ho preto len Tolkienovým fanúšikom (medzi ktorých sa bezo zvyšku radím). 8/10
Dopředu hlásím, že nejsem Tolkienův fanoušek, a asi jím nikdy nebudu. Možná je to tím, že jsem se k jeho knížkám dostal až v dospělosti, takže Hobita i Pána prstenů nemám knižně rád. Proto jsem k Húrinovým dětem přistupoval opatrně. Hned v úvodu se na mě vychrlily desítky různých jmen, které jsem měl předpokládám znát. Teprve poté encyklopedická fakta pomalu ustoupila příběhu a ten už se mi četl lépe. Ale stejně to nějakou chvíli potrvá, než zkusím něco dalšího od tohoto autora.
Velkolepé dílo. Správná orientace v této knize, stejně jako v Silmarillionu, je výzvou pro mozkové buňky.
Epická tragédie, která povstává jako fénix z popela a promlouvá silným jazykem. Jako první je třeba ocenit Christophera s jakou pečlivostí a citlivostí toto dílo (a nejen jej) zrekonstruoval. Samozřejmě je příběh stále neúplný a místy dost zkratkovitý, ale to podstatné se k člověku dostane a pointa (nebo spíše možné pointy) a myšlenky jsou velmi dobře patrné. Asi není třeba se rozepisovat o stylu Tolkiena či jeho universu, takže se budu věnovat pouze tomu co dává toto dílo zvláštního - a tím je vyprávění o boji se zlem, neúprosným osudem, ale i se sebou a svými druhy a jejich chybami. Zdá se že právě zde se velmi silně projevuje setkání autora s válkou a zkázou nedozírných rozměrů. Samotný boj prokletého hrdiny a rodu, ale i celých sil dobra se zlem a kletbou má patřičné rozměry, zkáza je nezměrná a na každém kroku a ponurý, depresivní nádech, kdy každé štěstí a dobrý skutek jsou hned zadupány do země. I přes to vše však hrdinové pokračují v boji - a proč vlastně ? Kvůli víře v dobrý konec? Nebo kvůli přesvědčení o nezvratnosti osudu? Či nevěří tomu co jim jejich nepřítel přisoudil? Je to snad pýcha a vidina vlastní neporazitelnosti a neomylnosti, která žene lidi vpřed a ovlivňuje jejich činy? Dá se říct že odpovědi do jisté míry závisí na čtenáři a jeho úhlu pohledu (i když se částečně všechny tyto možnosti projevují naráz), přestože Túrin samotný je dost ovládán pýchou a hrdostí, není to jeho jediný rys a motiv, díky čemuž se nedá vše pojmout tak jednoduše, navíc do osudu světa promlouvají i další postavy. Přesného a doslovného rozuzlení se zde nedočkáte. A vlastní odpověď se dost liší podle toho kterou část příběhu člověk vnímá silněji a která ho víc ovlivnila. Stejně tak není jisté zdali je tragický závěr snad všech událostí způsoben kletbou a osudem, ovlivňující chování postav a překážky jež jsou před ně kladeny, nebo právě konáním postav samotných, které ji nevědomky naplňují. Existuje tedy osud, či je vše dílo pouze skutků smrtelníků i jejich mýtických protějšků? A pokud je to skutečně osud, tak dále vznikají otázky zdali má cenu se mu snažit zabránit, či svůj konec alespoň učinit slavným a velkolepým. Řekl bych, že tato "dualita" (přestože nesnáším pseudofilozofická díla, kde si autor vybájí tucet možných motivů a závěrů, žádný plně nedokončí a pak předstírá, že se jedná o mistrovské dílo, kde si má čtenář/divák vybrat a vše je pouze o jeho inteligenci) je zde velmi silná a dělá z této knihy něco víc než jen hrdinskou fantasy. Nutí člověka přemýšlet a vzbouří v něm emoce, ať už na úrovni jednotlivých hrdinů, nebo celých národů a ras.
Knihu jsem četl po deseti letech při čelovce stanu v kamerunském deštném pralese. V zemi, která se propadala do občanské války a je plná lidí s osudem stejně hrozným jako byl ten Túrinův měla četba o marné snaze čelit osudu zvláštní naléhavost.
Tolkien skvěle ukázal nicotnost lidské pýchy a pocitu vlastní vyjímečnosti při konfrontaci se silami, které nás přesahují a zároveň důležitost toho, nikdy to nevzdat.
Mně osobně se líbila více než Silmarillion. Taková více poutavější a příběhy byly hezky ucelené.
Smutný příběh, ale epicky napsán. Kvůli takovému jazyku nejraději čtu Tolkiena
Příběh Húrinových dětí považuji za ústřední příběh Tolkienova světa, jenž u mne sice nedosahuje obliby Berena a Lúthien, avšak v řadě ohledů jej považuji za zásadnější. Předně je v něm nejnázorněji tematizován jeden z klíčových Tolkienových motivů: rozpor mezi mladšími a staršími Illúvatarovými dětmi, jenž vede k řadě tragických událostí. Pro lidi, vědomé si konečnosti svého života, po němž propadnou prázdnotě, je důležité v tom omezeném čase něco vykonat, zazářit, užít si jej, jak se dnes říká, což je často vede k neuváženosti a bezohlednosti k jejich okolí, jiným bytostem i světu jako celku. Naproti tomu život elfů je spjat s životem světa jako takového, za nějž nesou odpovědnost, což na druhé straně umenšuje jejich možnosti vzepřít se vlastnímu údělu. Právě předurčenost v podobě Túrinovy úporné snahy vymanit se z Melkorovy sudby zde zastupuje metafyzickou rovinu Tolkienova díla, která je jinak vlastní spíš příběhům o počátku světa, zde však výrazně prohlubuje čtenářský zážitek. Zároveň se v Húrinových dětech objevují možná nejprokreslenější postavy, které nelze mít jednoduše rád nebo nerad a které jsou velkým osvěžením oproti mnohdy schématickým postavám třeba z Pána prstenů. Húrinovy děti sice svým vyprávěním nestrhávají tolik jako Pán prstenů (patrně i pro svou nedokončenost připomínají spíše legendu z dávných časů), nemají tak působivý příběh jako Beren a Lúthien nebo apokalyptickou atmosféru Pádu Gondolinu, ale mezi jednotlivými příběhy nabízejí nejvšestrannější obraz vnitřní bohatosti Ardy a podněcují k úvahám, jež ji dalece přesahují.
Miluju Tolkienův svět. Húrinovy děti jsou trochu složitější a hutnějši příběh, se spoustou jmen, míst... to mu neubírá na kráse, ale je pravda, že soustředit se na čtení je náročné. I tak - úžasná kniha!
Takže Hurinovy děti. Somostatná kniha je skvostná, úžasná tragická povídka. Tolkien je prostě génius. Bohužel kniha nenabízí nic nového, kdo četl Silmarion tak tuto povídku zná. Je fajn že je tato povídka vydána sólo, neboť v Celku jako je Silmarion se lehce ztrácí. Bohužel pro mne jako jednotlivce to je jen rekapitulace toho co již bylo napsáno v Silmarionu. Takže kdo se chce dozvědět o Hurinovych dětech více a nechce se zaplétat do složitostech Silmarionu tak čtete.
Smutný příběh pýchy a pádu. V rámci Tolkienovy tvorby je tato kniha pro mne slabší kousek.
Velmi krásná tragická pověst z Tolkienova světa. Myslím si, že příběh krásně ukazuje cenu pýchy, která je v dnešním světě všudypřítomná. Morgoth i Túrin jsou pyšní a oba draze za to zaplatí. Dál už není co dodat.
Húrinovy děti jsem od svého přítele dostala jako čtenářskou výzvu (jeden druhému vyberete dvě až tři knihy, které by si normálně nepřečetl (nejlépe z různých žánrů) a ten druhý si vybere, kterou/ které si přečte) a musím říct, že jsem dlouho váhala. Ani ne protože bych si Húrinovy děti nechtěla přečíst, ale spíš protože Pána prstenů jsem četla zhruba před patnácti lety a moc si z něj nepamatuju.
Můj problém s Tolkienem je, že ačkoliv je brialatní a jeho knihy jsou neuvěřitelně komplexní, má v nich mnoho jmen a odkazů, které nejsou pro děj úplně podstatné (na druhé straně tvoří právě tu komplexnost, kterou obdivuji) a člověk se v nich snadno zamotá. A protože jsem povahou takový dost pokroucený perfekcionista, tak špatně snáším, když si něco nepamatuji, nebo mi to nedává úplný smysl. Což zapříčinilo to, že už při úvodu jsem nadávala jako špaček, protože po přečtení jsem si samozřejmě pamatovala jen půlku jmen a nechápala jsem odkazy na věci, které jsem očividně měla vědět. Osobně si myslím, že úvod měl být spíše zařazen na koncec k dodatkům, a to z jednoduchého důvodu: po přečtení samotného příběhu se k němu stejně musíte vrátit a přečíst si ho znovu, aby všechno krásně zapadlo. Další maličké vylepšení, které bych doporučila je k jménům v rodokmenech dopsat informaci, proč přesně si ho máte pamatovat (a ano, vím, že je vzadu slovníček, ale takhle by to bylo přehlednější).
A teď už konečně k příběhu, který byl podle mého velmi povedený. Hodně mě oslovila hra se jmény, důraz na to, že podstata věci, ať ji pojmenujete jakkoliv se nemění. A to kým jste nelze jen tak odvrhnout. Trošku mi to celé připomínalo staré řecké tragédie (zejména Oidipa) a našla jsem i inspiraci Shakespearem (Spoiler: sama nevím proč, ale smrt Túrinovy sestry mi připomínala Oféliin konec).
Ani jednu z postav, ač skvěle charakterově vykreslených jsem si nijak zvlášť neoblíbila. Nějak se nemůžu zbavit pocitu, že si za to všechno mohli z větší půlky sami. Túrin byl sice udatný, skvělý a soucitný, jenže soucitný byl jen, když to nebránilo jeho pýše a vlastní vinu si nikdy nepřipouštěl. Do všecho se vrhal bez rozmyslu a po většinu času mu na někom jiném kromě sobě nezáleželo. Stejně tak jsem si neoblíbila Morewen, která si hledí spíše své hrdosti, než života své dcery a lidí, kteří je doprovázeli. Jediný koho mi v příběhu bylo opravdu líto byla Túrinova sestra, která byla v podstatě jen nástrojem ke svržení Túrina do propasti. Vpodstatě se jí tak ani nedostalo "vlastního neštěstí", neboť její neštěstí bylo vždy svázané s Túrinem a jeho volbou.