Pan Mani
Avraham B. Jehošua
Americký deník The Boston Review nazval knihu Pan Mani „strojem času, jenž čtenáře provede historií Jeruzaléma, židovského národa i dějinami samotného sionismu“. Román je jakousi rodinnou ságou, podává totiž v pěti dílech líčení osudových momentů života pěti generací rodiny Mani, jejíž muži vynikají svým charizmatem, zároveň však trpí podivínstvím a vesměs jsou poznamenáni jakýmsi neviditelným rodinným prokletím. Kniha má zvláštní formu: skládá se z pěti „rozhovorů“, v nichž je však zaznamenána řeč pouze jednoho ze dvou rozmlouvajících; odpovědi a promluvy druhého si čtenář domýšlí ze souvislosti. Jednotlivé rozhovory se odehrávají v různých místech a dobách a postupují v historii směrem zpět (od roku 1982 do roku 1848), čímž jako by postupně odkrývaly jednotlivé vrstvy „velkých dějin“ židovského národa moderní doby i „malých dějin“ rodiny Mani. Každý dialog je rámovaný stručným představením rozmlouvajících v úvodu a „biografickou poznámkou“ v závěru, která rozvíjí dřívější i pozdější osudy postav, čímž vytváří jakýsi věcně dokumentární kontrapunkt k dramatickým, emotivně vypjatým dialogům.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
Mar Mani , 1990
více info...
Přidat komentář
"Poloviční dialog" (tedy to, že z dialogu čteme jenom slova jednoho z hovořících) mi nepřipadal nijak zvlášť rušivý, vyjma některých momentů, kdy mluvčí reagoval na neznámá slova druhé osoby, které bylo těžké si domyslet. Těchto míst ale mnoho nebylo a nemyslím si, že by nějak rušily celkový dojem knihy.
Děj je zajímavě pojatá cesta proti proudu času do historie nejen jedné rodiny, ale i do židovské historie.
Trochu zklamání. Experimentální forma románu mi sama o sobě nevadila, i když jsem nepochopil její účel. Poněkud mě rušilo, že to, co měl být formálně dialog, bylo vlastně vyprávění a zkrátka jsem si nedovedl představit, že by tak spolu dva lidé v živé konverzaci opravdu mluvili. Ale to může být způsobeno také posunem v překladu a v hebrejštině to třeba znělo normálně.
Obsah knihy je zajímavý, alespoň z historického a kulturního hlediska. Takové nahlédnutí do rozpolceného světa sefardských Židů. Když si ale odmyslím to zajímavé a pro vlastní děj v podstatě podružné, nemohu říct, že by mě příběh nějak zvlášť zaujal.
S každou ďalšou prečítanou knihou od izraelských autorov, najmä z tzv. novodobej izraelskej literatúry (Meir Shalev, Amos Oz, David Grossman), sa utvrdzujem, že knihy týchto autorov sú ak už nie skvelým čítaním, tak minimálne čítaním, ktoré nemožno označiť za stratu času. Avrahama B. Jehošuu k ním zaraďujem tiež.
Príbeh rodiny Mani, alegória na najdôležitejšie historické míľniky židovských dejín, vyniká zvláštnou formou – až na krátke uvedenie do situácie pozostáva výlučne z dialógov, kde pasáž jedného z účastníkov je zámerne vynechaná. Z dialógu sa tak stáva monológ, akási súkromná spoveď. Autor musel „monológ“ prispôsobiť tak aby dával zmysel, výsledkom čoho je mnoho segmentov, ktoré spomaľujú dej. Aby toho nebolo málo, história tejto zvláštnej, tajomstvom opradenej rodiny je podaná doslova naruby. Čitateľ je oboznámený so záverom a následne má možnosť prostredníctvom jednotlivých rozprávačov – ľudí rôzneho spoločenského postavenia, vierovyznania, štátnej príslušnosti, ovplyvnených inou ideológiou, žijúcich na rôznych miestach a v odlišnom čase – dopátrať sa pôvodu tohto tajomna, tragična. Život rozprávajúceho sa z rozličných dôvodov na kratšiu či dlhšiu chvíľu pretne so životom niektorého z charizmatických príslušníkov mužskej línie rodiny Mani, ktorý na rozprávača pôsobí aj proti jeho vôli fascinujúco. Spočiatku, ak patríte k ľuďom ako ja, ktorí nikdy dopredu nečítajú recenzie a málokedy si prečítajú celé anotácie v snahe vyhnúť sa predčasnému vyzradeniu deja, sa vám môže zdať, pokiaľ to datovanie v knihe dovolí, že ide o jednu a tú istú postavu, až neskôr pochopíte, že zmieňovaný pán Mani je vždy iný príslušník tej istej rodiny.
Okrem spomínaných segmentov spomaľujúcich dej, čo na mňa niekedy pôsobilo trochu zdržujúco, až otravne, nemám ku knihe iné výhrady a určite odporúčam prečítať.
Kdo přečetl předchozí u nás vydanou autorovu knihu, Milence, může být překvapen, ale ne zklamán. Zatím co Milenec je kniha monologů jednotlivých postav, v Panu Manim použil autor jiný experimentální postup - jakýsi "poloviční" dialog, přičemž čtenář "slyší", resp. čte pouze text jednoho z dvojice. Tato forma si vyžaduje značné úsilí jak na straně autora, tak na straně čtenáře: vedle pasáží, v nichž nezáleží na tom, co říká druhý účastník dialogu, a srozumitelnost děje to neochuzuje, jsou zde i místa, kdy je zapotřebí zapojit fantazii, důmysl, důvtip, abychom si domysleli neznámé reakce. Místy je to únavné a ze strany autora až exihibicionistické.
Pan Mani je jakýmsi ztělesněním, esencí dějinných okamžiků židovského národa, jakýsi židovský Forest Gump, který jde proti ose času dějinami a čtenář se tak dostává do pořád hlubších vrstev jeho genetické výbavy.
Nesnadné čtení, v inzerátu bych označila "jen pro náročné".
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2008 |  Milenec |
| 2012 | Molcho |
| 2010 | Pan Mani |
| 2013 | Cesta na konec tisíciletí |
| 2024 |  Osvobozená nevěsta |
Kniha Pan Mani je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 17x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 8x |
| Chystám se číst | 16x |
| Chci si koupit | 2x |
| dalších seznamech | 1x |
Fiktivní rozhovory, ve kterých známe pouze jednoho z účastníků jsou netradičním, zajímavým nápadem. Pro člověka, který není podrobně obeznámen s judaismem a Izraelem, je zde řada momentů, které přinášejí velká překvapení. Pro mne to byly třeba momenty, ukazující, jak vypadal život v kibucu. Nicméně - ze všeho nejvíce mne zaujala forma zpracování. Připadala mi zvláštní, podporující představivost, dávající možnost být tím druhým, rozhovor a vlastně děj svým způsobem dotvářet.