Osvětimská knihovnice
Antonio G. Iturbe
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/177600/osvetimska-knihovnice-177600.jpg
5
1350
1350
Osvětim-Březinka - zdálo by se, že dnes už k tomuto divadlu hrůzy můžeme dodat jen velmi málo. A přece. Je tu pravdivý, byť téměř neznámý příběh několika útlých a zaprášených knížek, které se na ono pochmurné místo dostaly bůhvíjak a jejichž stránky drží pohromadě jen zázrakem a silou vůle a odvahy čtrnáctileté Dity Adlerové, osvětimské knihovnice, strážkyně podivuhodného táborového tajemství. Příběhem literární Dity, jehož předlohou jsou vzpomínky skutečné, dnes osmdesátileté Dity Krausové, se vracíme k polozapomenuté historii rodinného tábora, který existoval v Březince od září 1943 do července 1944 a jehož tragický konec, ač dodnes zahalen řadou neobjasněných okolností, představuje největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2013
,
Akropolis
Originální název:
La bibliotecaria de Auschwitz , 2012
více info...
Přidat komentář
Úžasný příběh, nádherná kniha. Autor píše skvěle, žádné "hluché" pasáže, rozvleklý popis ničeho, přemíra dat a roků. Prostě perfekní čtení, děj je napínavý, strhující, šokující, plný odvahy to nikdy nevzdat.
S knihou jsem se docela trápila. Byla pro mě docela náročná. Četla jsem spoustu knih z tohoto období a sama je vyhledávám, baví mě to..byť je to takové smutné téma. Ale tohle mě "úplně nenadchlo" jako ostatní příběhy.
Samozřejmě je důležité o tomto tématu neustále mluvit, hovořit, číst knihy, protože jak je v knize psáno.."nemůžeme ztrácet naději, Fredy. Nedopusť, aby plamínek zhasl.."
Hledám slova a nenacházím je. Knihu doporučuji .Tento silný ,smutný a neuvěřitelný příběh Dity se četl sám .Knihu jsem chvilkama odkládala a utirala slzy. Ještě dlouho ji budu mít v hlavě .
Jedna z knih, které člověka pohltí... a které už nechce číst podruhé. Drsná až na dřeň, lidé proměnění takřka ve zvířata, a přesto na dně tohoto všeho zůstává střípek naděje. Díky, Dito.
Na začátku jsem usínala po pár stránkách, zlomilo se to v polovině knihy, kdy jsem se nedokázala odtrhnout. Abych to shrnula, kniha nebyla špatná, ale myslím, že jsem na toto téma četla lepší knihy.
Pro mě zase něco trochu novýho - nejsem zvyklá, že by knížky z prostředí koncentračních táborů byly psaný vyloženě jako beletrie, navíc s dialogy :-). Chvíli to na mě působilo trochu "rušivě", ale nakonec to za mě síle příběhu spíše pomohlo a "románové prostředí" s vykreslením postav a jejich charakterů bylo bezva. Určitě doporučuju k přečtení, moc se mi líbilo propojení několika skutečných příběhů do poutavého celku, mám pocit, že mi to zase trochu víc propojilo a doplnilo to, co jsem už věděla (a rozhodně je zajímavý i pohled na Čechy a třeba Švejka od někoho, kdo Čech není). Ach jo, stejně je to hrozný :-(.
Nevím jestli se sluší to o knize věnující se tématu holocaustu psát, ale je to neskutečně krásná kniha. Ta síla, to odhodlání, i v tak šílených podmínkách tolik lidského citu a obětování svého pohodlí na úkor jiných a to v podstatě cizích lidí... Přečetla jsem už notnou řádku knih k tomuto tématu, z většiny memoárů, ale některá a přitom tak důležitá jména jsem poznala až díky této knize... Původně jsem váhala, zda ji číst (čekám miminko a potřebuji spíš klidnější literaturu), ale teď vidím, že bych se ochudila o nádherný zážitek, kdy mi ještě teď kanou slzy dojetí.
Může obsahovat SPOILER !!!
Výborný román s tématikou holokaustu, tentokrát z pohledu nedobrovolných herců v nacistickém divadýlku, které mělo ošálit pozorovatele Červeného kříže (ti teda ale mohli být důslednější a jet se do Osvětimi podívat!).
Setkala jsem se zde se známými jmény - Petr Ginz, pan Brady, Fredy Hirsch. (Ten Fredy mi byl strašně povědomý, jen jsem si ho honem nemohla zařadit, tak jsem googlila a v důsledku toho pak přišla o jeden šokující moment, který mě už jaksi neměl čím šokovat, když jsem o něm věděla od strejdy Googla.)
Jenom já osobně bych tu knihu - tu románovou část - trochu zkrátila a ukončila ji, řekněme, ve chvíli Ditina příjezdu do Prahy. Její setkání s Otou Krausem (Kellerem) bych pak popsala někde na konci, v závěru. Vzhledem k hrůzám popisovaným knize mi to přijde až moc veselé a prostě mi to k tomu moc nesedí.
Zpracováni příběhu Dity Krausové se mi velice líbilo. Čtivé, zase pohled na Osvětim z jiného prostředí. Doporučuji.
Kniha mě pohltila, lze přečíst jedním dechem. Tématika holocaustu mě baví (jestli to tak jde říct kvůli smutné etapě dějin.) Za mě byla kniha a její příběh krásná a ostatním, kteří váhají, doporučuju přečtení :-)
Příběh, který se dostane čtenáři pod kůži - to přesně je Osvětimská knihovnice. Kniha, kterou jsem dnes dočetla a dozajista ji budu mít ještě dlouho v hlavě. Krutá doba, bezmoc, strach, bolest, všudypřítomný hlad a smrt, to všechno a mnohem více je popsáno v tomto příběhu, ze kterého mrazí. Bohužel, toto všechno se opravdu dělo, příběh má reálný základ. Osvětim je místem, na kterém by se nechtěl ocitnout nikdo z nás. Knihu doporučuji. Její první půlku bych hodnotila čtyřmi hvězdičkami, ale druhá polovina mě přesvědčila, že nejvyšší hodnocení si zaslouží. Nešla odložit až do poslední stránky.
Kniha s pohlcujícím námětem avšak s občasnými rozvleklejšími a zbytečně nataženými pasážemi. I tak rozhodně stojí za přečtení a navíc je plná spousty krásných přirovnání a myšlenek.
Nevěděla jsem, co na toto téma můžu čekat od španělského autora, ale musím uznat, že se tématu zhostil velmi dobře. Dita čtenáře provází celým příběhem, ale kniha není jen o ní. Nabízí mnoho odboček od hlavní dějové linky, které drží čtenáře napjatého až do konce. Čtenářský zážitek byl úžasný a doporučuji všem, kdo se o literaturu z prostředí WWII a koncentračních táborů zajímá.
Opět jeden z příběhů, kdy svět pohltila temnota a roztříštila tolik bolavých duší na prach, že už jen myšlenka na tu dobu je srdeční chlopni nesnesitelná... ALE... budu se opakovat, jelikož s touhle těžkou duchnou si bohužel jen málokdo dokáže poradit...
A ano, v prvních osvětimských nášlapech po táboře jsem se chtě nechtě ocitla na stejné pryčně jako už tolikrát... samozřejmě, stále stejně děsivé... jenže...
Až tak nějak s postupující záložkou jsem zjistila, že to plíživé zlo se stalo i mým stínem... zas a znovu mé já rozložila hrůza z toho, jak vyprázdněný tvor to lidské plémě dokáže být... a v samém závěru krutého vyprávění jsem už nad pomyslnou nadějí na svobodu plakala společně s nimi... takže ano... nechme se bolet v pohodlí svých peřin a nezapomínejme na ty, jejichž osudy sevřel v pařátech sám ďábel...
Knížky s motivem holokaustu a 2. světové války patří k mým oblíbeným, pokud se to tak dá nazvat.. Osvetimska knihovnice je kousek, který stojí za to přečíst.. Ale i přesto, že pořád doufat v nějaký ten happy end a zvrat, tak to stále nepřichází.. První polovina knížky byla taková nijaka, trochu napinavejsi vyprávění.. Ten největší hukot přijde až v druhé části knížky a to jsem přečetla během dneška, protože se neslo odtrhnout. A k tomu si připravte krabici kapesniku, protože ta syrovost toho, co se dělo, je neuprosna a pokaždé mě dokáže překvapit, čeho je člověk schopen...
Na knize mi vadilo především to, že se do ní autor snažil "nacpat" vše. Mengele, odboj, F. Hirsch, útěk vězňů- R. Vrba. Ty dějové odbočky se snahou vysvětlovat škodí dynamickému plynutí děje příběhu osvětimské knihovnice, který je sám o sobě materiálem k vyprávění velkého příběhu se sílou hromu.
U této knihy jsem pochopila větu, co nám nedávno říkala češtinářka: „u příběhu je nejdůležitější závěr. Dobrý příběh jím můžete úplně zkazit a naopak nezajímavý přiběh zachránit překvapivou pointou."
Že začátku jsem měla pocit, že se tam vlastně nic moc nedělo. A vzhledem k tomu, že jsem se ani nedokázala vcítit do hlavní hrdinky, nemohla jsem se vůbec začíst.
Později jsem začala chápat význam pomalejšího startu a celkově důležitost věcí, co se tam udála. Opravdu se mi líbil ten drsný kontrast mezi začátkem a koncem. Jak si člověk ze začátku myslel, že Osvětim je fakt peklo na zemi...
Nicméně poprvé jsem se rozbrečela asi v půlce a posledních tak 100 stran jsem prožívala částečně v slzách a částečně s naprosto vyraženým dechem.
Moc pěkné bylo popsaní symbolu knih jako naději, spojení s realitou a vzpoury proti pravidlům. Kdo by řekl, co takovýcb 8 otrhaných a polorozpadlých knih může být za poklad.
Autor je opravdu výborným vypravěčem. Syrovost, jakým byl konec podán, dodává pocit skutečnosti a uvěřitelnosti celého příběhu. A závěr o tom, jak se s Ditou skutečně potkal, byla opravdu zajímavou tečkou.
Jsem opravdu ráda, že mám knihu ve vlastní knihovně, za jejíž udržování mi naštěstí nehrozí trest smrti.
Zaujalo mne hned od začátku, že předlohou byly skutečné vzpomínky Dity Krausové. Také se mi velmi líbí příloha, ve které se píše, co se s některými lidmi stalo.
Kniha byla čtivá a poučná. Jsou v ní některé myšlenky, které stojí za to si zapamatovat.
Oceňuji i to, že je kniha propletena vzpomínkami i lidí na dobu předtím, než se dostali do Osvětimi.
Velmi se mi zamlouvá, že je kniha věnována tématu druhé světové války a rolí knih v ní.
Knihy uchovávají a přenášejí moudrost.
Jde zde i zmínka o živých knihách, tato myšlenka je úžasná.
Kniha má však i své drobné nevýhody - má občas hluchá místa a velmi natáhnuté pasáže, což ubíralo na čtivosti knihy.
V porovnání s jinými knihami na stejné téma, je méně záživná.
Začátek a prostředek trošku slabší v porovnání s ostatními knihami o Osvětimi, ale závěr byl úžasný. Stojí zato si knihu přečíst.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) španělská literatura knihovníci, knihovnice Fredy Hirsch, 1916-1944 podle skutečných událostí rodinný tábor BIIb
Předně nutno říci, že je kniha fikcí a když s tím člověk nepočítá, je pak nepříjemně překvapen, že se nejedná o zpověď Osvětimské knihovnice, ale autorem domyšlený příběh, slepený z mnoha událostí, i když postavený na reálných základech a postavách.
Vždy mám špatný pocit, když bych chtěla hodnotit knihy na téma holocaustu a koncentračních táborů jakkoli negativně. Jako kdyby by se to snad ani nesmělo a shazovalo to samotné prožitky a utrpení těch lidí… Jsou ale pořád knihy napsané dobře a pak ty co dobře napsané nejsou, nelze se spoléhat pouze na téma. Dvě třetiny Knihovnice jsem se nutila do čtení a až poslední třetinu jsem dala na jeden zátah, takže asi tak… Autor postavám vkládá do hlavy myšlenky, které jsou jeho vlastními, ti lidé takoví být mohli a nemuseli. Sama Edita Krausová, předobraz Dity, v rozhovorech říká, že vlastně s postavou nemá mnoho společného, krom toho, že se skutečně starala o knihy, které ale například nebylo nutné schovávat a tajit a pro ní osobně rozhodně nebyli tak důležité, jak je vykresleno. V porovnání s jinými knihami na toto téma musím zkrátka hodnotit níže, nicméně je to pouze můj subjektivní dojem.