Ospravedlnění a dědičný hřích v ekumenickém dialogu

„Společně vyznáváme, že hříšníci jsou ospravedlňování vírou v Božím spásném díle v Kristu. Působením Ducha svatého ve křtu je jim dán dar spásy, který je základem celého křesťanského života. V ospravedlňující víře, která zahrnuje naději a lásku k Bohu, skládají svou důvěru v Boží milostivý příslib. Taková víra se projevuje láskou. Křesťan proto nemůže a nesmí zůstat bez skutků. Avšak nic z toho, co se ze strany ospravedlněného předchází nebo doprovází svobodně daný dar víry, není ani příčinou ospravedlnění, ani ospravedlnění nezasluhuje.“

Téma ospravedlnění bývá považováno za jedno z těch, které vytváří nepřekonatelnost mezi římskokatolickou církví a evangelíky-luterány. Je optimistické si přečíst, že alespoň na teoretické úrovni teologové obou stran deklarují, že rozpory nejsou nepřekonatelné a že je zde konsenzus ohledně základních pravd o tomto učení. Neznamená to, že evangelíci přestanou být evangelíky a katolíci katolíky, to zdaleka ne, závažnost a závaznost naší víry nás nutí brát velmi vážně i relativně drobné rozdíly. Přesto: je dobré si uvědomit – oproti různým předsudkům, z obou stran, na které už jsem vícekrát narazil -, že luteráni neodmítají obnovu života a křesťanské skutky, a že katolíci nepopírají nezávislost Božího daru milosti na lidské spolupráci. Jsme si blíž, než si myslíme.

Občas při svém čtení teologických knih narazím na dílo, o kterém si myslím, že přesahuje svůj obzor a může poskytnout potěšení širšímu okruhu čtenářů, než jak by to podle názvu a anotace vypadalo. Kniha Ospravedlnění a dědičný hřích v ekumenickém dialogu není ten případ, tenhle spisek opravdu zaujme pouze toho, kdo se cíleně zajímá o ospravedlnění a dědičný hřích v ekumenickém dialogu. :-)

„Když se Bůh skrze osvícení Ducha svatého dotýká srdce člověka, nezůstává člověk zcela nečinný, protože přijímá vnuknutí, byť ho může i odmítnout. Zároveň se ale bez milosti Boží nemůže před Bohem svobodnou vůlí pohnout ke spravedlnosti. Když se tedy ve svatých písmech říká: ‚Obraťte se ke mně, a já se obrátím k vám‘ (Zach 1,3), je nám připomínána naše svoboda. Když odpovídáme: ‚Obrať nás, Pane, k sobě, a budeme obráceni‘ (Pláč 5,21), vyznáváme že Boží milost nás předchází.“
(Dekret o ospravedlnění, Tridentský koncil, 1546)