Omluvy, které zařveš, se nepočítají
David Finch
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/464276/bmid_omluvy-ktere-zarves-se-nepocitaji-ldj-464276.png
4
32
13
Téměř v každém manželství se žena občas zeptá: „Co to do p*#!%?+ s tím mým chlapem je?!“ Manželka Davida Finche nešla nikdy pro tuhle otázku daleko. Pět let poté, co se David oženil s Kristen, láskou svého života, zjistili, že má Aspergerův syndrom. Diagnóza objasnila, proč se David někdy chová divně, ale rozhodně Kristin život s ním neusnadnila. Rozhodnut ke změně, snažil se David s neutuchajícím zápalem pochopit Aspergerův syndrom a stát se lepším manželem. Jeho metoda pro vylepšení vztahu obnáší podrobné poznámky, sebehodnocení, a především deník dobrých způsobů, který je kolekcí stovek prohlášení jako „Nepřelaďuj rádio, když slyšíš, že si s ním zpívá“ a „Omluvy, které zařveš, se nepočítají“. David se tak za dva roky změnil z náročného manžela na takového, který obstojí i nejvyšším nárokům. Stal se manželem, jakým chtěl vždycky být.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Psychologie a pedagogika
Vydáno: 2021 , PortálOriginální název:
The Journal of Best Practices , 2012
více info...
Přidat komentář
Tato kniha se mi četla docela těžce... U všech aspergerů to takto bohužel nefunguje a né každý s aspergerem je génius, ani ti géniové jako Einstein nebo Tesla či Cavendish to neměli v životě jednoduché. Obdivuju ty co dokázali vystudovat vysoké školy a udělat si řidičák, to jsou zřejmě ti co u nich hraje prim matika... Dave si také získal můj obdiv, i když Kristen rozhodně o moc větší a Dave měl v životě velké štěstí, že našel a měl úžasnou ženu.
Aspergerův syndrom, diagnóza, která z neznámého důvodu nebyla Davidovi zjištěna už v dětství. Zdůvodnění není, že vše za něj dělala a vyřizovala maminka. Vše odhalí až jeho manželka Kirsten a najednou je zde mnoho odpovědí na jeho chování i problémy v manželství. A v této rodině se rozhodnou, jak zapracovat na zlepšení. Samozřejmě nejdůležitější je snaha Davida, ale bez pomocí ostatních by to nezvládal. Kirsten se stane jeho navigátorem a on s notýskem a tužkou si píše poznámky, seznamy a vyhodnocení toho, jak prožívá každý den. Hlavně si uvědomil, že Kirsten ho miluje takového, jaký je, nesoudí, ale snaží se mu pomáhat ke spokojenosti obou.
Obdivuhodné je, že David si vše uvědomuje a hlavně "CHCE" ovládat svou touhu a mysl, tím kontrolovat své chování. To ale neznamená, že nemůže selhat. Ví už ale, jak dál.
A to je úspěch, protože to nedovedou ani tzv. zdraví. Mnoho lidí by si z Davida mohlo vzít příklad ve svém běžném životě.
Začátek příběhu Davida a Kristen by mohl být parádním romantickým filmem: Láska hory přenášející, a přitom ze života, a přitom nikdo z těch dvou neumře. Jackpot. Tedy až po jejich "šťastně až do smrti"...
Dál ať mi nikdo netvrdí, že za to nemůže už Davidova výchova. Sám ji shrnul do "doma dělala všechnu práci máma a fungovalo to". Bohužel syndrom, s nímž se, zatím nevědomky, potýká, mu brání uvědomit si, že to není zas tak prima, jak se jemu zdá.
Naštěstí se nevzdávají: Kristen, prakticky světice, zjistí, co mu je a jak jejich vztah uzdravit. A David se, vyzbrojen notýskem a tužkou, učí, jak být dobrým manželem, přítelem a tátou, i když vám to sama od sebe "hlava nebere".
Nikdy jsem nečetla o neurotypikovi, který by se tak urputně a vytrvale snažil zlepšit svoje chování a fungování, aby si ke spokojenosti všech zúčastněných zachránil manželství a rodinu. David poněkud trpí tím, že dlouho bere AS jako svůj nedostatek, se kterým je potřeba se vypořádat a zbavit se ho (spíš než naučit se s ním žít). Kniha je skvělá tím, že je zevnitř a nezvšeobecňuje. Je to jedna životní zkušenost jednoho chlapa s AS (a zřejmě i s OCD, což ale není povinná kombinace). Jediné, co mě na této publikaci mrzí, je důraz na nízkou empatii. No jasně, autor ji možná opravdu má nízkou. Možná, že se lidi s AS skutečně běžně neumí "správně vcítit" do neurotypiků. No dobře. A teď mi ukažte všechny ty empatické neurotypiky, kteří výborně rozumí lidem na spektru a bez problémů se do nich vciťují a umí třeba i podat pomocnou ruku místo toho, aby jen požadovali "normální" (tedy většinové) fungování.
ve zkratce - výborný popis člověka s asperg.syndromem ve vztahu. dobře a precizně napsáno
Jedna z nejlepších “beletristických” knih s tématikou autismu, co jsem četla. Autor dokáže popisovat své problémy s určitým nadhledem, systematicky je analyzuje a hledá řešení s vytrvalostí, kterou je nutno obdivovat. Obdiv zaslouží i jeho žena, ta musí mít svatozář . Jako knihu umožňující nahlédnout do duše a mozku člověka s Aspergerovým syndromem rozhodně doporučuji. (A ano, po přečtení mám pocit, že i můj manžel občas trpí Aspergerovým syndromem .)
Už na první stránce to vypadalo, že to bude místy celkem prča - a byla to pravda.Myslím, že autor brilantně popsal chování typického Aspergera, i s jeho divnými rituály a zvyky, včetně jeho různých očekávání od manželství jako takového. I když samozřejmě to manželství určitě prošlo x krizemi a manželka a její okolí muselo kolikrát žasnout nad Daveovo bizarním chováním a zvyky, autor si dal za cíl, že se tomu, k čemu jeho mozek není moc uzpůsoben, prostě naučí. Protože chce zachránit jeho upadající manželství.
Jako knížka je to určitě super, několikrát mě autor upřímně pobavil :)
David Finch má můj velký obdiv, že se rozhodl se svým životem něco udělat a nevzdát to. Podobné příběhy mám ráda, rozhodně jsou motivační nejen pro ty, kterým je kniha určena, ale také pro ostatní. Myslím si, že některé věci, které chtěl David na sobě zlepšit, by se daly aplikovat i na obyčejné lidi.
Rozhodně to ani jeden neměl lehké a když člověk čte o Autismu né odborně ale laicky z běžného prostředí má větší pochopení a já osobně soucit s oběma. Jak se každý učí mít trpělivost pro toho druhého a vytvářet kompromisi aniž by svou drahou polovičku hned odstřihl. Inspirativní a skvělé pojetí :)
Přemýšlím, co říct o této knize. Hodně jsem si od ní slibovala. A ze začátku jsem si říkala, jo, to je ono! Posléze jsem zjišťovala, že to pro mne asi nebude pravé ořechové. Závěr mého názoru je, že když se takovým těžkým dovednostem naučil on, proč se tomu nenaučí i "normální " muži, resp proč nemají zájem na tom, aby zlepšili vztahy ve své rodině a nechávají vše na ženě? Ale to si asi musím přečíst jinou knihu.
David Finch se dozvěděl, že má Aspergerův syndrom. Diagnóza osvětlila, proč je jeho manželství už několik let na pokraji zhroucení. Je sobecký, nevnímavý, trpí obsesemi... - to vše se rozhodne změnit a pomocí deníkových zápisů a zpětné vazby své ženy toho s větší či menší úspěšností dosahuje. Vypráví vlastní příběh, zaznamenává si svá prozření a posun v chování i samotném myšlení. Učí se být lepším manželem a otcem. Vše zachycuje milou, čtivou formou a snad každá žena v tom svého partnera občas najde a řekne si, že to s ním vlastně ještě není tak zlé. Doporučuji jako odpočinkovou četbu odhalující svět aspergera pro každého, ať už má s chorobou zkušenost či nikoliv.
Omluvy, které zařveš, se nepočítají
2. duben - Světový den porozumění autismu
"Tehdy jsem o Aspergerově syndromu věděl jen to, co jsem během let vyslechl od Kristen. Chápal jsem, že jde o poruchu autistického spektra a že lidem s Aspergerem dělá problémy sociální kontakt s ostatními. Dokonce jsem pár lidí s Aspergerem osobně znal - diagnostikované děti i dospělé - a zdálo se, že každý z nich funguje na jiné úrovni: u některých se projevovalo nápadně odlišné chování, zatímco u jiných by běžný člověk jen prohlásil, že mu připadají nesmělí nebo zvláštní.
Jelikož jsem chtěl vědět, jestli je ten internetový kvíz spolehlivý, požádal jsem Kristen - což je patrně nejvíc neaspergerovský člověk, jakého znám, aby si dotazník vyplnila taky. Udělala to a získala osm bodů.
Několik minut jsem si seděl na rukou, kýval se dopředu a dozadu a snažil se zpracovat to, co jsem se právě dozvěděl. Kristen tam trpělivě seděla, dívala se na mě a čekala na mou reakci. Nebyl jsem rozrušený. Nebyl jsem zaskočený. Připadalo mi to ohromující. Přinášelo to katarzi. A dávalo to dokonale smysl. No jistě! Tady se nabízely odpovědi na téměř všechny složité otázky, které mě pronásledovaly už od dětství: Proč je pro mě tak těžké mluvit s lidmi? Proč mi připadá, že vnímám věci a přemýšlím o nich úplně jinak než všichni ostatní? Proč se ty zvuky a věty, které se mi přehrávají v hlavě v nekonečné smyčce, zdají hlasitější a strhávají na sebe větší pozornost než svět okolo mě? Jinými slovy, proč jsem jiný? Panebože, já mám Aspergera!"