O smyslu života: V každé krizi se skrývá příležitost

Krásná kniha, ještě dlouho o ní budu přemýšlet.

“Naopak, jen ta skutečnost, že jsme smrtelní, že je náš život konečný, že je náš čas omezený a naše možnosti ohraničené, jen tato skutečnost je tím, díky čemu se jeví smysluplné něco podniknout, využít možností a realizovat, naplňovat, využívat čas a vyplňovat ho.”
Tato kniha vás položí do jiného rozměru vnímání života. Velmi si cením těchto jedinečných myšlenek a zkušeností Viktora Frankla. Člověk si po takovém utrpení uvědomí, co všechno je v jeho možnostech a jaké příležitosti život nabízí. Hodně z nás žije v určitém strachu ze života a zodpovědnosti a utrpení nám běžný život může pomoci vidět jej z úplně jiné perspektivy.
Měla jsem zde ale občas s některými formulacemi problém.
Asi nemohu souhlasit s formulací, že sám “život” od člověka něco očekává. Život není žádná entita, která by měla schopnosti a vlastnosti. Ano, člověk má v životě určité “úkoly”, které od něj například daná instituce v danou chvíli očekává, ale neočekává to sám život.
Trochu mě zaskočilo, že autor používá slovo “osud”. Nemáme předepsanou budoucnost. Není to jen o tom, jak na vše reagujeme, ale můžeme ovlivňovat i svou budoucnost, není určená. Což autor na konci knihy vlastně píše, ale hodně operuje se slovem “osud” a občas mi připadalo, že si v tomto ohledu hodně protiřečí. Jednou psal, že jej nemůžeme ovlivnit, podruhé zase že ano. Jsou prostě věci, které ovlivnit nedokážeme a které ovlivnit dokážeme, ale ty věci, které ovlivnit nedokážeme, nejsou osudem, ale jen souhrou událostí.
“Nejvyšší hodnotu má snášené utrpení.” - Nevím. Asi ano, ale to, že někdo neprožije utrpení rovné věznění v koncentračním táboře (nebo nějakou nemoc, zranění), z něj nedělá horšího/méně uvědomělého člověka oproti těm, co to prožili. Ale chápu, co se nám snaží přiblížit. Uvádí u toho jako příklad kompenzaci prací jakožto onoho utrpení. Rozumím tomu, co tím chce říct a předat, ale moc se mi nelíbí způsob, jakým to prezentuje.
Líbilo se mi připodobnění k šachům, akorát si nemyslím, že život má sám o sobě pravidla a sebevraždou je člověk poruší. Připadá mi to jako až moc velké zjednodušení.
Souhlasím s tím, že život sám o sobě není nic, je to pro nás pouze příležitostí k něčemu. Ale tím pádem si trochu protiřečí. “Užitečnost pro společnost nikdy není jediným měřítkem, kterým jsme oprávněni poměřovat lidskou bytost.” - Ale na začátku psal, že člověk svůj smysl naplňuje právě tím, že přispívá společnosti nebo ji nějak obohacuje, má v ní funkci - ale chápu, že to myslí i jinak - např. ve formě lásky jakožto funkce pro ostatní.
Jinak mám na knihu pozitivní názor, jde o opravdu vzácné dílo a vážím si ho. Myslím, že kdyby si ji přečetl každý, zmizelo by hodně problémů.

Krásné, srozumitelné.

Pane Frankle, děkuji.

Viktor Frankl byl obdivuhodný člověk, který přežil koncentrační tábor a přes veškeré ztráty nacházel v životě smysl. Stanovil, že smysl života je vždy jedinečný, vztahuje se pouze ke konkrétní osobě v konkrétním okamžiku, žádný všeobecný, nadosobní smysl života neexistuje. Na příkladech rovněž předvedl, že smysl života se dá najít i v nemoci či v samotné smrti, opět z pohledu konkrétního postiženého jedince. Bylo to inspirující čtení.

Tak proč jenom tři hvězdičky? Protože jsem měla pocit, že se občas ve svých přednáškách ztrácel. V angličtině pro to existuje skvělé slovo: rambling. Nebyla jsem si tudíž úplně jistá, co bylo cílem či účelem některých pasáží. Navíc se snažil obsáhnout příliš. Do třetí přednášky tak úplně nečekaně a v samotném závěru zahrnul téma odpovědnosti, a to jak jedince tak společnosti, kteréhožto tématu se tak mohl pouze letmo dotknout, nezbyl mu prostor k jeho rozvedení.

Naprosto skvělá knížka. Přečteno na jeden nádech.

Na mě to bylo příliš rozumově sterilní. Působí to jako přednášky pro lékaře. První o tom jak sebevražda nemá smysl, druhá o eutanazii a třetí o psychice vězně v koncentračním táboře a integraci přežití.
Jsou to spíš logické a racionální argumenty, proč dál žít za každých okolností. Jak má lidský život smysl ve všech dobrých, ale i špatných situacích. Jsou uváděny i skutečné příběhy, ale knihu to moc neoživuje.
A taky se mi zdá, že je to poplatné době, kdy tyhle tři přednášky přednesl. (1946) Jsou pojaté velmi stručně a nesmlouvavě. Celé jsem to odkýval, ale že by mě to někam posunulo to ne...
Je to spíš pro čtenáře, kteří řeší samotnou otázku smyslu existence. Zda žít nebo ne. A pro ty, kdo mají potřebu si srovnat myšlenky. Takže jsem to četl omylem. Mě to zajímá až od tohoto bodu.
První věc, kterou jsem od Frankla četl a nebyla to dobrá volba. Nejvíc mě zaujalo, že je to svým způsobem druh sekulární spirituality. Frankl vysvětluje, že život má smysl a nepotřebuje k tomu žádné náboženské koncepty.
Ani nevím komu to doporučit. Možná je to pro odbornou veřejnost nebo pro čtenáře, kteří se o autora hlouběji zajímají. 75% 3,5*

Táto kniha predchádza tú známejšiu (v slovenčine Hľadanie zmyslu života). Zápis troch prednášok krátko po vojne. Podľa mňa ešte užitočnejšia ako Hľadanie zmyslu... (a to je u mňa kniha v top 10).
Jediná výčitka je k slovenskému prekladu názvu. V slovenčine sú názvy "Hľadanie zmyslu..." a "Napriek všetkému..." presne opačné, ako sú v nemeckom origináli, pletie to. Ale na obsah to nemá dopad, ten je neuveriteľný.
Takže, kto si myslíte, že vám tieto knihy nemajú čo dať, lebo "vaša situácia je špecifická", nezabudnite. Napísal ich psychológ, ktorý prežil koncentračný tábor, a cez vojnu prišiel prakticky o celú rodinu. Ťažko sa nájde "špecifickejšia" situácia ako toto peklo. Autorovi obrovský klobúk dole.

Mám v rodině člověka, který často přemýšlí o tom, že život nemá smysl... Jeho terapeutka mu doporučila právě tuto knihu od Viktora Frankla. Chvíli mi trvalo, než jsem se jí prokousala, k určitým myšlenkám jsem se vracela, někde jsem pochybovala, zda souhlasím. Ale byl to nezapomenutelný zážitek. A myslím, že Franklovo učení určitě smysl má a jeho přístup k životu je pozoruhodný.

(SPOILER) Citace: "Spal jsem a snil, že život je radost. Probudil jsem se a spatřil, že život je povinnost a plnil jsem ji a pochopil, že povinnost je radost". Nezpronevěřit se proti lidskosti...
Úlohou Jidáše bylo prozření ostatních. Nenávist zničí, to hezké v nás, potřebujeme duševní hygienu a tato publikace, myslím nikoho neurazí. Doporučuji.

Tři krátké přednášky z roku 1946, inspirativní a svěží čtení. Nelze v tom hledat nějaké vědecké důkazy, jde o životní zkušenost a vlastní úvahy tohoto úžasného člověka.
1. O smyslu života - Každý člověk má najít smysl v aktuální situaci, kterou zrovna prožívá. Oslovila mě myšlenka, že smysl je ukrytý nejen ve výkonu, v činnosti, ale také ve snášení toho, co je nám dáno a co v životě nemůžeme změnit.
2. O smyslu utrpení - Důrazné odmítnutí nařízené eutanázie nevyléčitelně nemocných, příklady lidí, kteří i ve zdánlivě nesmyslném utrpení nalezli smysl.
3. O hledání smyslu v koncentračním táboře - Tato přednáška na mě zapůsobila asi nejvíc, autor se zde rozepisuje o fázích psychologického vývoje vězně a dává příklady lidí a jejich hledání smyslu i v něčem tak hrůzném, jako byly koncentrační tábory.

Přepis tří přednášek, které na sebe navazují. Další úvahy nad smyslem života. Více mě zasáhla kniha A přesto říci životu ano.

Viktor E. Frankl je můj oblíbený autor. I kdyby si měl člověk přečíst pouze jednu knížku z jeho díla, měla by to být určitě tato. Protože na 120 stránkách této knížky, jsem přečetl více moudrosti, než v deseti tisících stránkách jiných knih před ní.

"Spal jsem a snil,
že život je radost.
Probudil jsem se a spatřil,
že život je povinnost.
Plnil jsem ji a pochopil,
že povinnost je radost."