O lásce, tichu i zradě

03.08.2020

Po čtení dlouhých knih jsem zvolila povídky. Občas zajímavé myšlenky a náměty, ale kniha mi bohužel nesedla.

08.10.2018

„.... když jsem z auta pozorovala, jak jste vyšel z kina, jak se rozhlížíte, protože mě doufáte ještě zahlédnout – pochopila jsem, že máme cosi společného – možná touhu, možná osamělost, možná očekávání ...“

Nebylo to špatné, vlastně to bylo docela fajn, číst tuhle útlou knížku povídek až minipovídek od Ivana Klímy, jsou krátké a čtou se velice dobře. Jenže, co si představíte pod „nebylo to špatné“ nebo „bylo to celkem fajn“, asi nejspíš takový lepší průměr, že? Jenže, ono to je právě trochu jinak, povídky pana Klímy nejsou průměrné (nebo možná jen některé), ono je to spíš tak, že některé jsou opravdu výborné a některé zas tak moc ne, že v některých příbězích jsem autorovi uvěřila každé slovo a v některých skoro nic ...

Knížka se četla opravdu dobře, příběhy jsou to vesměs krátké až kratičké ... vypráví o pocitech, uvažují o lásce, o tom, co je v našich životech podstatné, o absurdnosti, o marnivosti, o tom, po čem toužíme, čeho můžeme dosáhnout, a naopak čeho nikdy nedosáhneme ... ukazují prostě všemožné lidské osudy. Hrdinové niterných příběhů se nacházejí na různých (často docela běžných) místech, setkávají se s různými (často docela běžnými) lidmi a taky se často dostanou do různých krizových (přesto docela běžných) situací, a my, čtenáři, je prožíváme s nimi, máme vždy možnost nahlédnout dovnitř, „číst myšlenky“, které směřují třeba k otázkám o smyslu života, o nestálosti lidské existence a pomíjivosti věcí, nebo o důvěře vs. nedůvěře k lidem. Jsou to většinou myšlenky plynoucí ze špatných zkušeností, a pak nějaká vnější okolnost nabourá dosavadní svět (zvyklosti a představy o něm), a my jsme svědky toho, jak se s nastalou situací hrdina (kterému „sedíme“ v hlavě) vyrovná...

Celá sbírka je rozdělená do 4 částí, a ty výborné (z mého čistě subjektivního čtenářského hlediska :-), najdete v části II. a IV. Válečné téma, v druhé části, mě svou silou, úvahami o pohnutých lidských osudech, morálce, ctnostech, spravedlnosti a nespravedlnosti, opravdu zasáhly. Jsou to příběhy lidí, kteří zažili zcela konkrétní traumatický zážitek (nejen v koncentračním táboře, nebo při pronásledování) který zanechá v jejich životech hodně hluboké rýhy, takové co se asi nikdy úplně nezacelí, takovým „hrdinům“ pak věříte, že ví své o nestálosti lidské existence, o pomíjivosti věcí, o tom, že to, co je teď a tady, už za chvíli být nemusí, a to se ani o to nemusíte sami nijak přičinit, věříte jim, že přes to všechno, přes nedůvěru k lidem, přes špatné zkušenosti s lidmi, stále touží mít někoho blízkého ...

Hodně příběhů se pak věnuje lásce (která mají různou podobu), kdy hrdinové často zjišťují, že žili v nějaké iluzi o sobě, o druhém, a hledají pravdu ... hlavně o sobě :-). Některé příběhy zaujaly, některé přímo oslovily, ale byly i takové, které jsem panu Klímovi absolutně neuvěřila ... vážně, ani slovo, prostě to nešlo, zvlášť v několika příbězích, kde hrdinové používají mobilní telefony a jejich mluva i vnitřní monology jsou vedeny „výrazovým slovníkem“ sotva sedmdesátých let, mluvou, kterou prostě už dnes nehovoříme, výrazy, které nám v hlavě opravdu už dnes nenaskakují ...

A pak ... už jen taková jednohubka, pár extra krátkých příběhů, půl stránky a šmitec ... tak to bylo vážně fajn , mě se to líbilo, dobrý tah a výborná tečka uzavírající celou sérii, fakt pochvala na závěr :-).

„ už tehdy mě napadlo, že povahu člověka lze vyčíst z jeho pohybů: Vaše chůze byla rázná, ale přitom, jakoby se do ráznosti nutila ...“

31.05.2017

Někdy docela zvláštní...