O

30.09.2020

"Takový je i cíl mých útržkových poznámek - chtěl bych aspoň na chvilku uchovat tváře přátel, živé tahy obličeje, zachránit je před rychle postupujícím rozkladem - ještě jednoho, ještě jednoho ..." (str. 117) A Vozněsenskij uchovává své vzpomínky na spoustu významných světových umělců (zejména na anglického sochaře Moora). To vše za pomoci jakési černé díry: otázkou je, nakolik je ono "O" funkční...
Ono "O" nemá žádný vztah k postoji, který napomáhal demontáži systému, v němž Vozněsenskij tvořil: "Mám už dost bezcharakterních optimistických žvanilů, mám už dost neplodného reptání, které se snaží svou tvůrčí neschopnost omlouvat smlouvy: Stejně to neprojde. Jsem pro takový typ tvůrců, kteří za cenu života - a jinak to ani nejde - realizují svou myšlenku. Ublíženě obracet oči k nebi a nic nedělat je nečestné. Aspoň něco dělejte!" (str. 173)

Pro mne bylo ještě zajímavější vzpomínání na Paternaka v rámci textu Je mi čtrnáct let...

18.03.2019

Některé pasáže jsou velmi zajímavé, např. vzpomínky na Pasternaka. Bohužel, místy se autor dostává do polohy žvanění - a pak je to trochu utrpení číst. Taky vnímám tu povinnou úlitbu režimu, byť se ji snaží Vozněsenskij maskovat. Chce být objektivní, ale pak by musel být vůči komunismu kritický, a to si nemůže dovolit.