Nový letopis

27.03.2024

Lužici a lužické srbštiny (zvláště tu horní, v níž píše i Kito Lorenc) mám už od dětství v obzvláštní oblibě. Knihy tamních autorů a sorabika však bohužel nečtu tak často, jak bych si přál. O to vzácnější byla možnost strávit tři večery s tímto nerozsáhlým básnickým výborem (notabene dost raritním: vyšlo ho jen 700 výtisků a sem na Databázi jsem knihu nejprve musel přidat).

Kito Lorenc pocházel z vesnice Slepo, která vždy platila za jednu z „nejsrbštějších“ v celé Lužici, navíc má svébytný dialekt a kulturu. Jejich jedinečnost plyne nejen z někdejší izolované polohy uprostřed rozsáhlých borů (to bohužel v dobách NDR změnila povrchová těžba uhlí), ale také z umístění na pomezí mezi Horní a Dolní Lužicí. Přestože je vnukem básníka a vlastence Jakuba Lorence-Zalěského, byl vychováván německy (dokonce i psát básně začal nejdřív německy). Lužická srbština, tradice a kultura jej oslovily až v průběhu mládí, vystudoval v Lipsku sorabistiku (dnes jedinou fungující na světě) a celý život se věnoval rozvoji a popularizaci lužickosrbského písemnictví.

Jeho verše, půvabně přebásněné Josefem Suchý (který byl sám uhrančivým básníkem, dnes neprávem opomíjeným) a Josefem Vláškem, tedy s ohledem na výše uvedené možná vnímám subjektivně příznivěji než jiní čtenáři. Při četbě mi hlavou kolují obrazy (a představy) lužické krajiny, na Slepjansku sice poněkud fádní, ale prostoupené tajemstvím tradic a rituálů i jistou tragikou jejího osudu ve 20. století. Myslím na tuto krásnou a neodvratně zanikající řeč a spolu s ní celý úžasný kulturní a myšlenkový svět. A Kito Lorenc dovede svými nezvyklými metaforami, měňavým básnivým viděním tyto mé reflexe dovedně rozehrát. Snad to sám cítil a vnímal podobně, jakkoli v dobách jeho dětství a mládí šlo lužičtinu v tamějších vesnicích slýchat dost běžně.

Je to tedy poezie tvořivé hry se vzpomínkou, tradicí a lidovostí, poezie silného, hmatatelného, leč zároveň i poeticky nespoutaného prožitku přírody a krajiny, poezie paměti a její ztráty. V menší míře pak i poezie společenské angažovanosti, přičemž tato malá míra je místy ke škodě (v některých básních je cítit vedle nostalgie i jistý ekologický podtón, odpor k endéráckému drancování srbské země uhelnou těžbou a industrializací – je však sotva postřehnutelný, opatrný a rozhodně by ho mohlo být víc), a místy naopak k užitku (to když se vztahuje k civilizaci a socialistickému dnešku, což je naštěstí nejpatrnější až v doslovu, ale vůbec by to tam být nemuselo: je to zjevně dobově podmíněné čtení Lorence).

Nový letopis je výborem ze dvou sbírek: Kluče a puće a Struga. Edičně vzato je to trochu záhada, protože v tiráži se odkazuje na zjevně neexistující (navíc uvedenou jen v češtině) publikaci jménem Struga a jiné básně (jenomže Struga má v originále podtitul „wobrazy našej krajiny“ a je to samostatná sbírka, nikoli výbor). Odkud pocházejí básně z třetího oddílu, jejž Suchý s Vláškem nazvali Znovuzrození krajiny, není zřejmo. Přitom právě ty jsou nejlepší. Struga je název říčky protékající básníkovým rodištěm, která je častým motivem, obrazem a metaforou v jeho tvorbě. Slouží i jako tragická zkratka osudu krajiny a lužickosrbského lidu. Kvůli těžbě totiž byl tento kdysi svěží a čistý tok spoután do umělého koryta. Rozpor mezi tímto leckdy až idylickým, ale bytostným vědomím tradic a znásilněnou současností, mezi ryzostí paměti a jalověním reality, prostupuje řadu Lorencových básní. Uvádím jeden z hezkých příkladů:

Písně ze Slepa

Každou noc se mi zdá,
že jsi v mé náruči spala Už rok
neteče voda tam, kde jsem za tebou chodil,
judahej.

Umyl jsem tvář a uviděl v hloubce
strom Krásnou růži, viděl
strom Hvozdík a Muškát,
strom Jedovaté jablíčko.
Pod ním tři chlapci holuby pasou.
Kolem nich děvče
šlo travičku žnout.

Rozestři pláštík, k lípě
je přivázaný kůň.

Tam, ve kmeni doubku, jak praví pastýř,
leží pachole, přikryté trním.
A Kito u fůry borových klád
z hole se směje: Dej mi malované vajíčko –
sedm let jsem vandrovat musel,
na formanské silnici ztratil tvou lásku,
z našeho pole je úhor.

Ale každou noc se mi zdá,
že jsi v mé náruči spala Už rok
neteče voda tam, kde jsem za tebou chodil,
judahej.

Zajímavé v této souvislosti je, že překladatelé užili (v této i několika dalších básních) při své práci slovo „hole“ jako sorabismus, příležitostný a dost možná jediný v češtině. Žádný z českých významů tohoto slova totiž neodpovídá zde evidentnímu významu „les“. Ten je převzat z lužičtiny, v níž „hola“ znamená tolik co německé „Heide“ (jež se do češtiny trochu nešťastně překládává jako „vřesoviště“, ale je to prostě velký les, přesněji to, čemu se říkalo – a v polštině dosud říká – „bor“). Některé čtenáře to možná bude chvilku mást, ale mně to přijde šťastné a hezké řešení.

Závěrem bych tu odcitoval ještě jednu báseň z poslední sekce knihy, jinou a obsahově nekrajinnou, nelužickou, ale přesto lyricky velmi silnou, tesknou a krystalickou jako nějaká zvláštní lidová píseň:

Tak ticho je

Tak ticho je, tak ticho je,
a mně se tolik zpívat chce.
A co já zpívám, slyšíš ty,
ačkoli nevím, kde a kdy.

Tak ticho je a nezebe,
a já tu myslím na tebe,
ačkoli nevím, kdože jsi,
a kdo jsem byl, víš jenom ty.

Tak ticho je, tak ticho je
a všechno dojde pokoje.
A všechno bude znovu vráz:
Ten tichý zpěv, my spolu zas.