Noc
Elie Wiesel
Autobiografické svědectví známého myslitele, nositele Nobelovy ceny míru za rok 1986. Příběh Židů deportovaných z autorovy rodné vesnice - rumunského Sighetu - do Osvětimi.
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 1999 , SeferOriginální název:
La Nuit , 1958
více info...
Přidat komentář
Fakt si to neužívám. V poslední době čtu dost knih s tématem války. Je v tom zvědavost, to se klidně přiznám, protože už coby malé škvrně mě táta nechával koukat na dokumenty o té době, a pak jsme byli - my dva - považováni zbytkem rodiny za exoty. Holt klidně jím budu. Když jsem teď narazila na tolik knih, proč jimi neprojít.
Tohle je dost hnusný, ale nijak neobvyklý příběh židovského kluka, jemuž bylo patnáct let, když se dostal do Osvětimi - vlastně Březinky, kde je vyložili. Oddělili ho od matky a sester a válkou prošel s tátou. Hned na začátku jim někdo poradil, aby kluk namísto patnácti tvrdil, že mu je osmnáct a otec naopak o deset méně. A povedlo se, prošli prvním tříděním.
Ale co pak následuje, to je masakr. Tedy on už počáteční popis jam s hořícími dětmi nebyl nic pro slabé povahy. Autor vyloženě píše, že si pamatuje jejich pokřivené tváře, nebo náklaďák, který vyložil svůj obsah - hromadu nemluvňat.
Tohle vybalili hned po příjezdu na úplné nováčky - lidi ještě při síle, i když... jak se to vezme. Nedokážu si představit, co to s nimi muselo udělat. Zároveň nechápu, proč je to nevytočilo. Nikde jsem zatím nečetla o opačné situaci, než o letargii a odevzdání.
Kupodivu mi to ale nějak zapadlo do schémat předešlých příběhů. Hádám, že tito maďarští Židé patřili do transportu, jemuž chtěl zabránit hrdina/autor knihy "Utekl jsem z Osvětimi," kterou jsem četla nedávno. A asi jejich příjezd spadá i do doby, kdy tam otec Barbary Cherish už nedělal velitele.
To si pak připadáte, jako že nečtete knihu, ale skládáte puzzle, protože jste díky příběhům z různých stran najednou svědky všeho.
Dobře, mohla bych si dát pauzu :).
Nevím, jestli mi to vyloženě vadí, ale spíš nechápu, proč se věřící trpící furt obracejí k Bohu, když jim právě v době utrpení musí dojít, že pomoc jaksi selhala.
Autor knihy téma víry poměrně často oprašuje. Zmiňuje, že věřit najednou začali i nevěřící. A tak si říkám, jak zoufalá bych musela být, abych takhle začala myslet. Přijde mi to svým způsobem jako slabost - na něco čekat. Ale zároveň nedokážu odhadnout míru síly, kterou ti lidé ještě měli. Třeba prostě jim už nic jiného nezbývalo.
Další cenné svědectví, které je naprosto v souladu se vším, co již bylo psáno. Krátké, výstižné, smutné.
O holocaustu jsem přečetla mnohé, tato je poutavá, přišla taková stejná jako všechny předtím. Co taky o holocaustu psát jiného... Můj pocit je asi dán hlavně tím, že mám v nedávné paměti knihy od V. E. Frankla. Autor se svým vnímáním a uvědoměním svého prožívání v mnohém Franklovi přibližuje.
Knížka, která pros svoji zdánlivou prostotu a jednoduchý jazyk, pro mne představuje obrovsky silný myšlenkový impuls. Přečtete jej jedním dechem a ještě dlouho budou ve vás rezonovat slova jako krutost, zlo, víra, sobectví, soucit, naivita, odhodlání, vytrvalost, apatie. To vše, a ještě mnoho dalšího v knize, i přes její útlost najdete.
Přečetla jsem už nějakou tu knihu o holokaustu,ale tahle byla přece trochu jiná.Zdála se mi drsnější ikdyž byla jen takovou brožurou.Přišla mi upřímná za každou cenu,autor se popisuje ve vší nahotě duše,tam kde všichni píšou jak byli silní a stateční přiznává svou slabost,zbabělost(dáli se to tak nazvat).Upřímně,tohke mi přijde jako opravdová zpověd víc než kterakoliv jiná kniha tohoto tématu.
Nemohu o knize říct, že se mi líbila, protože to se podle mě nehodí říkat o autobiografiích. Ale jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Četla jsem o zvěrstev druhé světové války mnoho knih, speciálně pak o koncentračních táborech. Každá kniha ve mně něco zanechá, ale Noc je něco jiného. Po přečtení mám v hlavě obrazy, které autor popisuje. Zcela mu rozumím, že nemohl spát, když viděl dětská těla požíraná ohněm. Když slyšel ženu, která hystericky křičela, že vidí oheň, a nikdo jí nevěřil. Dokud nedojeli do Osvětimi a sami neviděli plameny a necítili zápach škvařícího se masa, stále zde byla naděje. Také je v knize velmi důvěryhodně popsán vnitřní rozpor mezi etickým a pudovým chováním, když syn nechá zemřít otce, aby měl sám vyšší šanci přežít.
A nedokážu pochopit, že někdo dokáže tvrdit, že holocaust je lež.
Pravděpodobně to je první kniha, kde jsme byla ráda, že bylo tak málo stran a i přesto v těch pár stránkách bylo a je tolik krutosti, ponižování a ran.
Zasáhlo mě to, tak jako všechny knihy o holokaustu.
Nebudu víc psát, prosím ať si každý, kdo o tuto knihu má zájem, udělá svůj vlastní pohled na věc.
Jsem rád za každého blba, co popírá holokaust, aspoň jsou patrní na první pohled.
Noc je mrazivá. Výtku mám k předmluvě, respektive determinovala mé čtení zbytku knihy.
Dílo mrazivě ale velmi přesvědčivě zobrazující krutost v táborech hrůzy. Autor nešetří sebekritikou při popisování přeměny svého chování a narůstající lhostejnosti i k nejbližším osobám. Na sto stránkách není snad zbytečného slova.
Syrová kniha. Nevyhýbá se žádnému tématu. Selhání dětí, rodičů ... Po mnoha knihách, které jsem o koncentračních táborech přečetla, po mnoha dokumentárních filmech, po návštěvě Osvětimi - Birkenau, si pořád kladu otázku, jak bych se zachovala já. Lpěla bych na životě? Až do té míry, že bych popřela pro trochu chleba vše ve mně?
Průvodkyně v Osvětimi nám řekla, abychom se rozhlédli. "Vidíte to?", zeptala se. Rozhlížíme se, je nám smutno a ona dodává: "A přesto se najdou lidé, kteří tvrdí, že tohle nikdy neexistovalo."
Při návratu domů jsme v autě s manželem mlčeli tři hodiny. Ani rádio nehrálo. Bylo to naprosté a úplné tíživé ticho, takové jsem od té doby nezažila. Být tam bylo strašné. A to se psal rok 2003 a ne rok 1944.
Přečetl jsem již hodně knih o holocaustu a válečných krutostech. Často si kladu otázku: co nás čtenáře nutí stále tyto knihy číst. Zvědavost, zažít-přečíst nepoznané, poznat osudy židovské komunity, kdo je to žid a proč již v mém městě nikdo z nich nežije..? Noc, tato tenká kniha s téměř magicky-temně modrými kresbami na obálce (vydání z roku 2014) od nadějné mladé výtvarnice Lény Brauner mi dlouho ležela na stole. Mohla to být také zajímavá básnická sbírka, často jsem ji bral do ruky a čekal na ten správný okamžik. Pak jsem pustil Eliezera Wiesela dál, k sobě domů-do pokoje. Našel jsem si čas na jeho vyprávění o lidské krutosti, která je v nás lidech a nemá smysl si nalhávat, že to byli jen ,,Ti krutí nacisti,,. Kdyby to tak bylo, nemusel by Jiří Padevěd psát o násilí a vraždách při odsunech Němců v roce 1945, nebyl by masakr v osetijském Beslanu v září roku 2004, kdy zemřelo 186 dětí, nebylo by krutostí a genocidy obyvatel v srbské Srebrenici v červenci roku 1995, kdy bylo zavražděno 8373 chlapců a mužů ve věku 12-77 let...atd. Tato kniha Elie Wiesela je nejen svědectvím, ale také ,,memento mori,, všem lidem, že i oni můžou být stále stiženi podobným, krutým osudem. Souhlasím s cessy a tuto velice kvalitní knihu nehodnotím. Přesto, že ji Všem doporučuji přečíst.
Silný a mrazivý příběh... Četla jsem s hrůzou v očích a ani nedychala u každé stránky... Na to,že je kniha malinká je velice dobře napsaná a písmenek a vět je zde mnoho.. Takže jsem měla pocit,že čtu více stran. Příběh je to opravdu silný a člověk prostě nepochopí proč se tohle všechno dělo... Knihu nejde hodnotit slovně ani emocemi jelikož je to pravdivý příběh který se opravdu stal.. Ale kdybych mohla dám knize stopadesat hvězd.. Smutné, čtivé a zároveň mrazivé... A o to víc mrazivé že se to opravdu stalo..
Každý človek, ktorý má osobnú skúsenosť s holokaustom, sa s otázkou viery vysporiadal po svojom. Niektorí sa Boha zriekli, viera iných bola posilnená, ďalší na otázky existencie či neexistencie Boha nikdy nenašli odpoveď. Ako je to s Eliem Wieselom a prečo je tomu tak sa dozviete v tejto knihe. Už v jeho prvotine vidno počiatky jeho osobnej voľby, rozhodnutia, životnej cesty, ktorou sa ďalej uberal a od prostého svedectva sa neskôr dopracoval ku knihám s nespornou literárnou hodnotou, našiel svoj umelecký výraz. To čo tu podáva nepokryte, zbavené akýchkoľvek príkras jazyka, dostalo postupne rafinovanejší ráz, často krát zostáva skryté pod povrchom textov. A ja mám konečne už raz dosť rozumu - vedomie, ktoré vo mne už dlhšiu dobu dozrievalo, že knihy tohto typu sa vymykajú akémukoľvek hodnoteniu, prisúdiť im určitý počet hviezd, či percent nie je správne, vykryštalizovalo do svojej definitívnej podoby - a tak tentoraz zostávam bez hodnotenia. Silné svedectvo, silné predhovory (slovenské vydanie, Citadella; 2015) v knihe, ktorá je nie len základom Wieselovej tvorby, a podľa jeho vlastných slov by bez nej nebolo ani tých ostatných, ale je aj skutočným základom "pamäte ľudstva". Prečítajte si a nech už si o nej myslíte čokoľvek, skúste ju ohviezdičkovať. Môžete?
/ Bál jsem se. Bál jsem se bití. // Jen ti, kdo poznali Osvětim, vědí, co to bylo. Ostatní to nebudou vědět nikdy. // Kde je dobrotivý Pán Bůh, kde je? ptal se kdosi za mými zády. // Někoho napadlo, že bychom mohli zahnat žízeň sněhem. Sousto chleba a lžíce sněhu. Esesáci se dobře bavili. /
Krátká a neuvěřitelně silná kniha. Několikrát jsem musela se čtením přestat, abych leccos rozdýchala... A lidi si dnes furt na něco stěžují. :/
Tenká kniha se silným obsahem. Zde si člověk naplno uvědomí, jak se máme dobře, a co si někteří lidé museli vytrpět...
Velmi smutná kniha, která by měla být zahrnuta do dějepisu. Přečetl jsem po návštěvě Osvětimi a je to jedna z mála knih, kdy jsem měl při čtení stejný pocit, jako když jsem stál na place, kde byly prováděné selekce. "Dokonale" vykreslená atmosféra, psychologie, zoufalství a ukázka toho, čemu by se měly další generace vyhnout.
Důkaz toho, že kniha nemusí mít 500 stran, aby čtenář dostal "pořádně naloženo".Nechtěla bych zažít to, co je popsáno v knize, nechtěla bych projít peklem, kdy opustíš své rodiče....ale mám pocit, že to píši jen pro to, že se bojím přiznat, že i já bych toho byla schopna a ani bych neplakala.
Uf. Po dočtení je mi smutno. Co člověk vydrží... Zpětně jsem si uvědomila, že jsem si po dočtení v pokoji zatopila a najedla se, ikdyž jsem neměla hlad...
skvělá knížka, silný příběh... silný zřejmě proto, že se opravdu stal ... ani mi nevadilo, že to bylo podané tak zkratkovitě, pořád to byl zážitek ...
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) vzpomínky holokaust, holocaust
Autorovy další knížky
| 2014 |  Noc |
| 2002 | Pátý syn |
| 2001 |  Soudci |
| 2007 | Šílená touha tančit |
| 1994 | Návrat do Sighetu |
Silný, jímavý a velmi smutný příběh. Příběh, při jehož čtení jsem se až jakoby styděla za to, že bych mohla vstát z pohovky, uvařit si ke čtení kávu a sníst si nějaký zákusek. Bylo mi úplně na nic z toho, že bych si mohla v klidu "hodovat", zatímco všichni ti chudáci v koncentračních táborech trpěli hlady a pro kousek chleba byli schopní i vraždit. Všichni máme štěstí, že jsme se narodili v dnešní době, kdy se máme dobře, ač si to někteří nemyslí. Kniha ve mně zanechala tak silný dojem, že když jsem pár dní po jejím dočtení zaslechla hudbu z filmu Schindlerův seznam, málem jsem se rozbrečela před úplně cizím člověkem.