Pomněnčino dítě
Amanda Prowse
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/284500/bmid_pomnencino-dite-652c278cdb3df.jpg
4
71
29
Není větší lásky série
< 3. díl
Když osmnáctiletá Dot, žijící v 60. Letech v Londýně, potká Sola, cítí, že je tu láska. Solomon Arbuthnott je člověk, který může přinést světlo a teplo do jejího fádního života – a co víc, Sol je mladý, pohledný voják s vynikajícími vyhlídkami. Někdo, o kom vždycky snila. Někdo, kdo jí může slíbit modré z nebe, smích, slunce. A na chvíli je život opravdu krásný. Držíce se za ruku procházejí Serpentine, tancují v zakouřených barech SOHO a začínají plánovat idylickou budoucnost, že spolu zestárnou na ostrově Svatá Lucie, Solově rodišti. Ale je rok 1961. Dívky z East Endu by neměly chodit s indickými chlapci, natož aby s nimi někam odjížděli. Svůj život mají od rodičů naplánovaný. I když to často znamená prožít život v osamění a bez lásky. I když to srdce rve na kusy...... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2017 , OmegaOriginální název:
Clover's Child , 2013
více info...
Přidat komentář
Kniha se mi líbila, přestože jsem z ní chvílemi měla pocit jako trochu "červená knihovna". Ale fakt je, že pasáže, kdy Dot prožívá ztrátu novorozeného chlapečka, mě opravdu zasáhly.
Musím říct, že příběh mě velmi chytnul za srdce a už nepustil. Autorka citlivě píše o tématu lásky mezi "bílou" holkou z Londýna, a "černým" chlapcem z ostrova Svatá Lucie, které v době kdy se příběh odehrává nebylo přáno. Je to hlavně příběh o ztrátách a bolesti, které tyto ztráty přinášejí, a takové ztráty se v životě dotýkají každého z nás. Je to o tom, že ne vždycky je život prostě takový jaký si ho naplánujeme, že bývá i hořký a plný zklamání, ale vždy je tu naděje na to, že jednoho dne prostě bude líp. Jediné, co bych měla této knize za zlé je korektura, ale to je spíš vina nakladatelství, než knihy samotné. Můžu vám všem slíbit, že tuto knihu budete jen těžko odkládat, že touha dozvědět se jak to vlastně bude dál bude silnějš než cokoliv. Já byla z této knihy naprosto unešená.....
Nádherný velmi dojemný příběh o lásce, bolesti a zklamání.Příběh Dot a Solomona ,mladých lidí ,kteří se velmi milovali, ale díky rasovým předsudkům jim nebyla láska dopřána.Příběh ze života ,který opravdu chytne za srdce .Určitě stojí za přečtení.
Krásný román o lásce, především však o té mateřské, o osamění, bolesti a ztrátách. O tom, že život většinou není takový, jaký si jej naplánujeme. Autorce se povedlo dokonale a autenticky vylíčit atmosféru a poměry tehdejší doby, kdy světem vládly předsudky a "barevní" byli považování za podřadnou rasu. Kniha ukazuje, jak lidé mohou být krutí a zlí, jak vás může zavrhnout i vlastní rodina. Autorka píše velmi čtivě, knihu budete jen těžko odkládat, protože potřeba dozvědět se, jak celý příběh Dot a Sola dopadne, bude silnější, než cokoliv jiného.
To byla tak neskutečně nádherná kniha, že nemám slov. Citlivá, něžná, ale zároveň krutá a drsně reálná. Je to kniha o lásce, hlavně o lásce mateřské. Druhá polovina knihy byla sice dost depkoidní, ale konec byl svým způsobem optimistický. Život si zkrátka nelze naplánovat.
Jediné, co bych vytkla, je korektura. U Omegy mám problém, že se v knihách občas najdou drobné překlepy (u Pomněnčina dítěte hlavně skloňování osobního zájmena ona). Mělo to trochu rušivý efekt. Ale za to autorka pochopitelně nemůže.
Toto je moje druhá kniha od Amandy Prowse (první byla Poppy Day) a musím říct, jak mistrně píše o všech radostech i starostech obyčejného života. Tímto si jí řadím mezi své oblíbené autory... více v mojí recenzi zde v záložkách :)
Velmi silný příběh plný lásky, lží a zklamání a největších životních ztrát. Chytí vás za srdce a nepustí.
Říká se "konec dobrý - všecko dobré", ale jak vidím, neplatí to vždy. Ta knížka je mimořádně, opravdu mimořádně čtivá. Hlavní hrdinka se mi zpočátku jeví jako docela odvážná holka. I ten její partner. Láska jako trám. Ovšem ani jeden ani druhý nedokážou jednat jako dospělý člověk. Na něj zadupe maminka a pohrozí mu, on srazí podpatky (pravda, se slzami v očích) a poslechne ji na slovo. Že by své milované Pomněnce nechal alespoň písemný vzkaz s vysvětlením, ho v tom rozrušení patrně nenapadlo. A matinka by o tom ani vědět nemusela, že jo. Možná to nenapadlo ani spisovatelku, pak by mohla příběh rozvinout jinak a hlavně pravdivěji. Pomněnka mě zklamala už docela. Nechá sebou cloumat, sama nevyvine absolutně žádnou iniciativu, aby se postavila svému naplánovanému osudu. Nechá se dokonce i provdat. Nevaří, trucuje, pláče a stále mluví do mušle (mořské, pochopitelně). K dovršení vší hrůzy s ní má její napálený manžel trpělivost, sice jí mušli vyhodí, ale na oplátku jí zaplatí výlet na Svatou Lucii za její ztracenou láskou. Že aby si to tam ujasnila. Tam dochází k dalšímu srdceryvnému shledání a rozloučení, tentokrát se Pomněnka překvapivě sebere a rozbřeskne se jí. Vrací se domů k nemilovanému muži, pochopí, kde je její místo, začne pečovat o domácnost, povije mu dcerunku. Tedy přesně tak, jak jí prorokovala její máma. Došlo na její slova. Holt, lásky se člověk nenají:) Happy end na konci románu mě dostal docela. Tedy....ále, radši nic. Kdybych do toho mohla mluvit, aspoň bych se POKUSILA najít svého adoptovaného synka, když už nic jiného. Propána, aspoň nějakou tu akci! Místo neustále zlomeného srdce a vzpomínek na časy, kdy si se Solem šeptala slůvka lásky. Myslila jsem, že o červenou knihovnu nepůjde. Ale půjde, půjde. Když se nad tím člověk zamyslí, je to opravdu škvár plný nesmyslů. Dobře napsaný.