Nemajetní
Szilárd Borbély
Nemajetní Szilárda Borbélye, fikce s autobiografickými prvky, je prózou až nezvykle temnou a krutou, která však přesto ve čtenáři nezanechává pocit marnosti a bezvýchodnosti. Popisuje malou vesničku na severovýchodě Maďarska s její charakteristickou uzavřeností, obyvateli, vzpomínkami a pověrami, tak jak to všechno vidí dětské oči. Autor při líčení zvoleného mikroprostředí nehodlá ani v nejmenším nic idealizovat; chudoba a bída nejsou nijak přikrášleny a venkované tvoří uzavřené společenství, jehož obzor končí těsně za humny... Dílo je považováno za nejdůležitější maďarský román nynějšího desetiletí; postupně vyjde ve třinácti zemích.... celý text
Přidat komentář
"Násilí verbální, fyzické neslouží jako prostředek k dosažení cílů, je to přirozená součást jejich existence"
Semlelo mě to temno a beznaděj, která čiší z každé stránky. Připomnělo mi to Nabarvené ptáče a už něco tak černého nechci číst. Dětský hrdina v pekle. Je to velmi dobře napsané, ale neučtitelné. Vzdala jsem to za polovinou. A pokud je to autobiografické byť jen z části, dobrovolný odchod autora ze života vlastně nepřekvapí. Život může být tvrdý, ale v tomto případě režim - komunismus vymazal veškeré lidství. Příběh se odehrává v cca 70. letech, ale dosadit si můžete klidně středověk.
Drsné, vyčerpávající, depresivní. Jedná se o kvalitní záznam jednoho etnika, mezilidských vztahů, vzpomínek na kruté dětství, které citlivě zasáhne především s přihlédnutím k autorově smrti.. Ke čtení jsem se musela nutit, ne proto, že by kniha nebyla zajímavá či nekvalitní, ale přestože mám tento typ literatury ráda, bylo toho těžkého přemýšlení a pocitu beznadějné prázdnoty už nějak moc.
Růžové vydání alá barbie se odeonu nepovedlo, ani pokud to bylo myšleno jako kontrast k obsahu. Forma má dle mého názoru vyjadřovat obsah.
Nevím, čím to je, ale posední dobou se mi pod ruce často pletou knihy maďarských autorů. (Další čeká v řadě.) To si nestěžuju, vybírám si je v knihovně dobrovolně a většinou nelituji, jen mě ta náhoda zaujala. Právě dočtení Nemajetní jsou psaní velmi jednoduchým jazykem, krátkými větami, z dětského pohledu. Přesto je to čtení vyčerpávající, plné špíny, krutosti, alkoholu, pověr a předsudků, závisti i nenávisti. Spíš než lásku, upřímnost, idylické vzpomínky na dětské hry, najdeme živočišný sex, nadávky, výsměch, ubližování fyzické i psychické, zvířatům i lidem, nejvíc těm odlišným a bezbranným. Nejhorší na tom je ta všudypřítomná beznaděj.
V prve rade je treba rict, ze kdo vyzaduje od knihy nejakou zapletku, akcni dej apod., tak ten bude touto knihou zklaman. Tato kniha je liceni kazdodennosti lidi na okraji spolecnosti z pohledu maleho chlapce - jednoduse, surove. Vnimate vsudypritomnou chudobu a kontrast s dnesni dobou. Jedinou vytku mam k obcasne zmatecnosti, co se casovych souvislosti tyce. Kniha skace z pritomnosti do minulosti obcas zcela bez upozorneni, plus obcas se tam opakuji stejne motivy, ale to je holt to liceni kazdodennosti...
Docela stejný styl psaní jako v této knize http://www.databazeknih.cz/knihy/cikan-je-cikan-293525 , kterou jsem četl před pár měsíci.
Štítky knihy
zlo maďarská literatura Maďarsko chudoba, bída vesnice rozhlasové zpracování svět očima dítěte středoevropská literatura krutost
Po knižke som siahla náhodou v knižnici, a ako to už s náhodami tohto druhu u mňa býva, nebola to náhoda... Prečítala som ju za dva daždivé, veterné jesenné popoludnia a napriek tomu, že nemá vlastne dej, ktorý by sa lineárne odvíjal od nejakého začiatku k nejakému konci, je svojim spôsobom podania veľmi sugestívna a ťažko sa odkladá.
Asi by som ako prvá mala napísať niečo konkrétnejšie o tomto diele, keďže anotácia je taká stručná, ale keď sa začítate, pochopíte, prečo. Kniha je písaná formou spomienok na detstvo, skladá sa z jednotlivých čriepkov, miestami smutných, miestami drsných, miestami horkých, ktoré postupne vytvoria zvláštne krásnu mozaiku jedného sveta. Naozajstného sveta, ktorý cítite všetkými zmyslami.
Tak to bolo, viem to, bola som tam.