Nazí a mrtví

od:


KoupitKoupit eknihu

Význačný americký spisovatel, příslušník válečné generace, podává v románu na základě osobních prožitků strhující obraz války v Tichomoří. Líčí invasi amerických jednotek na ostrovy Anopopei a boj o jeho vyčištění od Japonců, hlavně se však zaměřuje na charakterizaci amerických vojáků a velitelů, zachycení jejich životních osudů, pohnutek a názorů. Román tak uvádí čtenáře do samého středu amerického života s jeho sociálními rozpory, honbou za úspěchem a mravní bídou. Sugestivně je vylíčen i americký vojenský systém, založený na brutálně vymáhané poslušnosti podřízených, a demoralizující účinky válčení....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/30_/30469/nazi-a-mrtvi-qa3-30469.jpg 4.3254
Série:

Norman Mailer (1.)

Orig. název:

The Naked and the Dead (1948)

Žánr:
Literatura světová, Romány, Válečné
Vydáno:, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (34)

Přidat komentář
BlackBlade
08. prosince

Přečteno skoro do poloviny, ale odloženo. Právě to, co ostatní čtenáři vyzdvihují - "boční" příběhy jednotlivých vojáků - mě neskutečně nudily a kniha neměla spád. Čekal jsem více akce, popis bojů atd., ale tohle mě zklamalo.

Strnady095
23. října

... mám rád několik "válečných"...a tahle je po Hlavě XXII hned druhá

Ay.Le
02. října

Skvělá kniha!!! Opravdu to rozhodně není jen válečný román - důležitou a velkou roli tu hraje i rovina sociální, která odkrývá pohnutky a chování hlavních hrdinů. Délka ani určitá pomalost děje mi vůbec nevadila, dalo by se říct, že právě naopak - mohla jsem všechno vychutnat do detailu a závěrečná gradace tak měla následně větší efekt, který mě naprosto dostal... a tím, jak banálně to skončilo, byl dokonale podtrhnut celý příběh.

ynot
05. srpna

Tuto knihu řadím mezi nejlepší válečné romány, které jsem četl. Pokud pro mě první světová válka znamená hlavně Na západní frontě klid, pak pro mě druhá znamená Nazí a mrtví.

PaulaHortensie
03. června

Knihu jsem četla na gymplu kvůli referátu z donucení. Ale dostala me. Cetla jsem ji se zatajeným dechem( v slovenčině). Mám ji ve slovenčině a nedávno jsem si ji pořídila i v češtině. Líbí se mi to realistické vykreslení ,bez nasládlých přídavků nebo konejšivých fráz. Je super.

Marekh
08. února

Upřímně řečeno jsem se trochu ztrácel v hlavních postavách, kniha byla náročnější na čtení.

Taychi
25.11.2017

Konečně dočteno! Kniha, která mě opravdu nestrhla dějem, protože ten si už tolik nepamatuji, jako spíše jednotlivými situacemi. Ke knize jsem se dostala na doporučení přítelova táty, když jsem chtěla knížku, která nepobuřovala socialismus. A tady to je. Kapitalistická Amerika dostává těžce na zadek, když bojuje v Tichomoří na fiktivním ostrově s Japonci. Každá z postav je americkou společností nějak zkažena, a o tom se dozvídáme právě v kapitolách, které se nazývají Stroj času. Odhalí nitro každé důležité postavy. Můj nejoblíbenější je Goldstein, americký žid. Knihu jsem četla dlouho, musela jsem po kouskách, mezitím jsem četla jiné. A opravdu doporučuji. Psaná jako věrohodná výpověď, skoro až zpravodajské dílo.

HCh
31.10.2017

Tohle pro mě bylo hodně náročné na čtení. Přes hodně zajímavý námět mě ta kniha nechytla. Spíš naopak. Vlastně mi hodně vadily retrospektivní skoky, které většinou padly do slibně se rozvíjejícího děje.

Lector
24.09.2017

Mám vydání z r. 1986. Tehdy jsem si román také poprvé přečetl. Anotace z uvedeného vydání je poplatná své době.
Nejsem specialista na tuto kategorii literatury (ostatně jako na žádnou jinou – čtu téměř vše), ale považuji to za jeden z největších (proti)válečných románů. Ale v tom adjektivu „válečný“ je tak trochu zrada.
Kolik tam toho vlastně je o válce? Vidím to spíše jako velkou výpověď o Američanech vzešlých z Velké hospodářské krize, o mladých klucích, protloukajících se životem různými způsoby, které válka vehnala do jedné džungle kdesi v Tichomoří.
A musím říci, že propracovaná sociální rovina románu mne nyní poněkud překvapila. Z původní četby před třiceti lety mi zůstala jen mlhavá vzpomínka, skrze niž prosvítalo několik jasněji osvětlených drobných epizod - válečných epizod. Ty nyní – při druhé četbě - ustoupily do pozadí a já mnohem více vnímal sociální/sociologickou stránku.
Román vyvolává či poukazuje na řadu otázek či problémů. Skutečně se na frontu dostávali jenom duševně narušení muži? Vypadá to jako ze života trestního praporu. Ačkoli to byla US Army – armáda nejdemokratičtější země své doby – mnozí její příslušníci mohli bez problémů bojovat na opačné straně, neboť jejich rasové a společenské předsudky si v ničem nezadaly s názory členů SS. Hluboká frustrace především nižších společenských vrstev v USA dala vzniknout stejným animozitám, jako tomu bylo v tehdejší Evropě. I v Americe se šířil antisemitismus a neúspěšní muži hledali příčinu svého nezdaru, kde se dalo - mezi židy, u žen… O tom všem píše Mailer.
Zpět k armádě. Být na nejnižších příčkách hierarchie v jakékoliv armádě není žádné terno. Podřizovat se, leckdy pochybným a samozvaným, autoritám byl, je a bude pro mladé muže po celém světě problém. Testosteron je testosteron. Armáda nasazená v boji je skvělou příležitostí dát průchod všem temným touhám a nenávistem. Dělá z lidí zvířata. Zvířata, která neví, zač se rvou a v chaosu války rvou hrdla nejen nepřátelům, ale jsou schopna rvát hrdla i svým spolubojovníkům…
Velký román. Zase jsem se přesvědčil, že má smysl se vracet k některým knihám.

LadyAnn
07.09.2017

Nejspíš nejrealističtější válečný román, jaký jsem dosud četla. Syrové a velmi autentické. Díky obsáhlému rozsahu a detailní charakteristice jednotlivých postav se stanete snadno součástí děje. Není slabých míst, poslední třetina knihy je nejlepší.

Frity
21.05.2017

Kniha se líbila a jsem ráda že mě její náročnost neodradila a dočetla jsem do konce. Velký počet postav mi nevadil. Díky nim zde bylo dobře vylíčeno jejich rozdílné vnímání války a odlišná fyzická a psychická odolnost každého člena roty. Nejvíce mě bavila část knihy, kdy je rota poslána na průzkum do vnitrozemí a zvlášť silně na mě zapůsobila pasáž, kdy se snažila část roty dostat na pobřeží umírajícího Wilsona.

Za mě 4*, jednu * dávám dolů, ze některé zdlouhavé pasáže jako například příliš podrobné životopisy všech postav, se spoustou nepodstatných detailů, které dle mého názoru až tolik k odhalení charakterů nepřispěly.

Franc
23.05.2016

Už je tomu poměrně dlouho, kdy jsem nějakou knihu četl tak dlouho, a po jejím dočtení netušil, zda se mě oslovila či neoslovila. Jako by kniha měla dvě tváře. Ta jedna Vás uchvátí, ta odvrácená odradí. V knize se střídají pasáže, které Vás připoutají ke knize s těmi, u kterých jsem se doslova nutil k obrácení na další stranku.

Spíše než za válečný román, považoval bych knihu za psychologický román z vojenského prostředí. Proto všichni ti, kteří knihu uchopí v očekávání záplavy krve a hluku kulometné palby od první do poslední strany, budou nakonec asi zklamáni. Ne že by se jim boje nedostalo, ale hodně prostoru je věnováno vojákům samotným v jejich nejprostší podobě. Autor se snaží dokázat, že vojáci slavné Americké armády nebyli žádní hrdinové z plakátů, ale prostí, mnohdy průměrní lidé, kteří si ze svého civilního života přinášejí své mindráky, své sny, své nedokonalosti, své stesky, své touhy po něčem jiném.

A v tom možná může být v určitých pasážích kámen úrazu. V knize je mnoho postav, mnoho příběhů, mnoho myšlenek, mnoho rozdílných povah V tomto pelmelu lidského hemnžení jsem se s narůstajícím počtem stran začal ztácet. Právě pro tuto ztrátu kontinuity jsem s hlavními hrdiny nesžil do té míry, která by mě za jiných okolností ke knize připoutala.

Kvůli tomu se musím vráti úvodu svého komentáře. Kdybych kvůli výše uvedenému dal malé hodnocení, bylo by to vůči autorovi nespravedlivé, jelikož se nejedná tak o jeho chybu, jako spíše mou neschopnost udržet pozornost. Ale naopak, kdyby ubral pár postav a několik stran filozofování, směle bych hodnotil velkým počtem. Ale takto si v sobě odnáším pocity, které jsou na plný počet, současně mám na paměti pasáže, které mě čtenářsky neoslovily. Proto asi bude lepší pro tentokrát nehodnotit

MontanaB
05.10.2015

Autentické

Je vidět, že autor ví o čem píše. Že tam byl. Forma odpovídá době, kdy román vznikl i věku autora. Velmi autentické a uvěřitelné. Občas jsem se ztrácel v osobách. Místy mě psychologické úvahy, které se honily hlavami jednotlivých hrdinů, nudily.
Na přebalu knihy "Žraloci a malé ryby" od Wolfganga Otta bylo napsáno, že je to skoro tak dobré jako "Nazí a mrtví", já si myslím opak. "Žraloci" se mi četli lépe a rád se k nim vracím. Uvidím, jestli si ještě někdy přečtu "Nazí a mrtví"...

Pralev
06.09.2015

Od Mailera jsem před lety četl Ducha Děvky a musím říct, že to byla nejtěžší kniha, kterou jsem zatím kdy přelouskal - dobrých 30% obsahu šlo úplně mimo mě (ať už přílišnou hloubkou filosofických úvah nebo neustálými narážkami na historické události, o kterých jsem neměl přehled). Nahé a mrtvé jsem proto i přes mnohá doporučení hodně dlouho odkládal. Když jsem se konečně odvážil knihu vzít do ruky, byl jsem příjemně překvapený - zřejmě je to dané tím, že tuhle knihu Mailer napsal ještě dost mladý, ale zkrátka se mi četla velice dobře a bez nejmenších zádrhelů.

Problém jsem však měl postupně čím dál víc s obsahem (a proto nedávám maximální hodnocení, i když je to velice dobrá kniha). Několikrát jsem se při čtení neubránil srovnávání s knihami Remarqua. Ty jsou vyloženě protiválečné - člověk sympatizuje s postavami, které jsou více méně nedobrovolně vrženy do válečné vřavy, v níž se umírá strašně snadno a rychle. Nazí a mrtví pro mě byli pravým opakem. Ač si vojáci dost vytrpí, v zásadě se dá říct, že o život jim až tolik nejde, počet úmrtí je na takovou knihu překvapivě nízký. Na druhou stranu s nimi prostě přes veškerou snahu nejde sympatizovat, všichni vojáci mají strašně moc psychických problémů a charakterových vad a já měl při čtení pocit, že ta válka s tím vlastně až tak moc nesouvisí. Ostatně Mailer každou chvíli přerušuje vyprávění stručným životopisem každé důležité postavy a už z těhle medailonků si člověk vytvoří dojem, že tam byli úplně všichni psychicky dost narušení celý život. Stejný problém jsem měl i s postavami v Duchovi Děvky, takže si říkám, že Mailer asi nebyl zrovna dvakrát šťastný člověk, jestli se na všechny lidi díval skrz takhle negativní sklo...

Hodně momentů, popisů a úvah v Nahých a mrtvých je ovšem naprosto skvělých a například kontrast mezi útrapami frontových vojáků a znuděností důstojníků, kteří jsou naprosto odtrženi od bojové reality a vojáky doslova berou jako čísla, byl obzvlášť silný.

Nikolča
22.07.2015

Nikdy bych nevěřila že mě taková knížka zaujme, ale přečetla jsem ji skoro jedním dechem. Některé pasáže byly méně zábavné než jiné a začátek byl složitý, ale jsem ráda že jsem si takovou knihu přečetla.

melonka
26.03.2015

Knihu, kterou jen tak rychle nepřečtete, v podstatě jsem ji četla celé léto....brala jsem to jako výzvu se dobrat do konce :-). A podařilo se!
Ze začátku to bylo těžké pochopit a zorientovat se ...moc jmen, mění se děj, spouta věcí se vysvětluje,...
Až jsem se prokousala několika desítkami stran(možná stovkami :), tak se mi kniha líbila. A v konečném důsledku jsem vlastně ráda, že jsem ji přečetla.

Mít to o pár desítek stránek méně dám i čtyři hvězdy, takto "jenom" tři.

zimela
12.02.2015

Takhle to vypadá, když se někdo války doopravdy zůčastnil a pak o ní a lidech v ní napsal. Nepřikrášlená ubíjející nuda, útrapy přesunů a nervy nadranc v krátkých úsecích samotného boje.
Takhle to vypadá, když jste s nějakými lidmi 24 hodin denně po několik let, znáte se skrz na skrz, lezete si na nervy a současně jste už tak nějak ze zvyku přáteli. Dobrou půlku tohohle opusu tvoří příběhy ve kterých nahlédneme do životů jednotlivých vojínů, četařů, poručíka a generála doma v USA (zejména pohled na důstojnické charaktery a jejich vliv na samotné odvíjení děje pro mě byl asi největším přínosem knihy), polovina druhá se pak mezi jednotlivými příběhy odvíjí jako putování napříč smyšleným ostrovem v Tichomoří, který mají vojáci za úkol dobýt. Mailer umí bez diskuze psát, popisy jsou živé, detailní a vy byste podle nich dokázali nakreslit mapu ( já to pro vlastní lepší orientaci i udělal:), Mailer je ale především skvělý psycholog, dokáže napsat postavy, které navzdory jediné poutající osobě autora opravdu různorodě působí. S rozuzlením, či snad s rozpuštěním mě pak zahalil postupně sílícím dojmem civilně suché, ničím uměle nepřihřihřívané frašky. Kniha je to skvělá a komplexnější pohled na válku asi nedostanete, ale určitě nesedne každému. Za mě průměrných 5*****

jorgesob
05.01.2015

docela těžko čitelná kniha, která ale velice dobře zachycuje atmosféru. valčení jako takového tam moc není. je to spíš o dění mezi postavami. psychycké pochody a to jak spolu vycházejí, no situace ve které by se asi nechtěl ocitnout nikdo z nás. na jednu stranu jsem rád, že jsem tuhle knížku přečetl, ale na druhou stranu jsem se u ní i nudil.

Dera
29.10.2014

Lidské problémy a vztahy zasazené do válečné doby. Válka jde stranou, o tu tady nejde. Je to jen kulisa k vyhrocení a umocnění vzájemných vztahů mezi vojáky. Každý voják je jiný, každý má své klady a zápory. Ostatně v životě to tak bývá. Pokud budete tuto knihu číst, určitě najdete mezi vojáky a důstojníky někoho s kým se ztotožníte v názorech a psychologii. Mě se to povedlo...

Freedee
17.09.2014

Tuto knihu jsem četl na škole. Moc se mi do ní nechtělo, ale přečetl jsem ji celou. Nebylo to sice úplně ono, možná to bylo tím, že mi bylo 16 let, ale jsem rád, že jsem ji přečetl. Není to oddechové čtení a není to jen o střílení. Je to spíš taková válka člověka se sebou samým. Podruhé bych po ní asi nesáhl.

Lev
25.06.2014

Jeden z nejlepších válečných románů, jaký jsme zatím četl. Odehrává se na smyšleném ostrově kdesi v Tichomoří a autor se zde soustředí na náhled do lidských duší jednotlivých vojáků. Čím dál delší pobyt u fronty tak zvýrazňuje jejich charakterové rysy, což mezi nimi postupně vyvolává vyhrocenější konflikty. Co se týče bitev, jejich omezené množství vynahrazuje celkem živý popis a čtenář tak do rukou dostává velmi kvalitní knihu, která svědčí o absurdnosti války.

Atuin
13.07.2013

Kniha je dost razatní, vyjma sugestivnosti je to odvyprávěno, odtušeno, odmyšleno velmi syrově. Několikrát sem to chtěla vzdát,ale pak mi to "něco" nedalo. Je v dost nekompromisní. Mám pořád dojem že by mě Mailer v něčem překřičel i kdyby jenom šeptal.

Rup
21.05.2013

Pro mě je to spíš sonda do duší paranoidních schizofreniků, jejíž vzdálenou kulisu tvoří podivná vojenská operace na nějakém zapomenutém ostrůvku kdesi v Tichomoří. Jestlipak pan Mailer znal nějakého normálního člověka, neřkuli optimistu?

svobodeda
01.04.2013


Časem, když se nic neudálo a větší a větší úsek průsmyku zůstával za ním, vzrostla i jeho sebedůvěra a netrpělivost. Jeho zastávky byly méně časté a vzdálenosti mezi nimi se zvětšovaly. Na jednom místě byl průsmyk v délce čtvrt kilometru zarostlý vysokou ostřicí. Přebrodil se jí zcela klidně, jistý, že ho nikdo nemůže spatřit.
Až dosud se nenaskytlo žádné vhodné místo pro japonské stráže a jeho opatrnost a bedlivé pozorování pramenily spíš ze strachu z nepostižitelného mlčení hory a průsmyku než z podezření, že narazí na nepřítele. Terén se však měnil. Křoviny houstly a pokrývaly větší plochu; na některých místech jich bylo tolik, že mohly poskytovat úkryt menšímu tábořišti. Věnoval jim cestou zběžnou pozornost, nořil se do stínu lesíků, popošel několik metrů, pak čekal, uslyší-li neklamné zvuky prozrazující spící vojáky. Když se nic nehnulo než listy, práci a zvířata, vyklouzl ven a pokračoval v cestě průsmykem.
V záhybu se znovu průsmyk zužoval; protilehlé stěny útesů zde nebyl víc než padesát metrů od sebe a na několika místech byla soutěska ucpaná divokou džunglí. Trvalo mu mnoho minut, než prošel každým lesíkem, a bylo velice namáhavé prodírat se podrostem a nezpůsobit hluk. Dostal se znovu do poměrně otevřeného prostoru a kráčel dál s pocitem úlevy.
Za dalším záhybem však před sebou spatřil nepatrnou planinu ohraničenou z obou stran útesy a zaplněnou zcela nízkým lesíkem. Ve dne byl odtamtud jistě výborný výhled. Bylo to nejlepší místo pro přední stráže, jaké až dosud viděl, a byl si jist, okamžitě a instinktivně, že Japonci ustoupili sem. Pocítil to se zachvěním v údech a se zrychleným tlukotem srdce. Martinez zkoumal lesík z úkrytu za balvanem, zíraje do měsíčního světla s obličejem staženým a vyjadřujícím napětí. Po své pravici měl pruh hlubokého stínu táhnoucí se podél paty útesu a hladce, aniž si připustil jedinou myšlenku, proklouzl kolem balvanu a plazil se tmou po čtyřech, s tváří skloněnou k zemi. Uvědomil si, že nemůže odtrhnout oči od nepravidelného rozhraní měsíčního světla a stínu, a cítil, že jednou nebo dvakrát nevysvětlitelně přibližuje k světlu. Zdálo se živé, pronikavě skutečné jako on sám; měl stažené hrdlo, jakoby naběhlé, a pozoroval chvění měsíčního světla s němou soustředěností. Lesík se blížil. Nejprve k němu bylo dvacet metrů, pak deset. Zastavil se na jeho okraji a hledal v okolí stopy po kulometném hnízdě nebo po krytu. Ve tmě však neviděl nic než černou hmotu stromů.
Opět byl Martinez v lese, čekaje na nějaký zvuk. Zprvu neslyšel nic a učinil opatrný krok, rozhrnuje rukou podrost, pak další krok vpřed a další. Jeho noha se dotkla ušlapané půdy a s úzkostí ji ohledávala. Poklekl a hmatal po zemi rukama, dotýkaje se listů malého keře po straně. Půda byla udusána a keř byl nalomený.
Byl na nově utvořené stezce.

svobodeda
01.04.2013

K tomu ještě někdo pouhých pět metrů odtud zakašlal ze spaní. Martinez ztuhl, takřka ucukl, jako by se byl dotkl něčeho horkého. Kůže na obličeji se mu stáhla a napjala. V tom okamžiku nebyl schopen vydat ani nejmenší zvuk.
Automaticky couvl o krok a slyšel, jak se někdo jiný obrací v přikrývkách. Neodvažoval se už pohnout, obávaje se, že zašelestí o větvičku a probudí je. Nejméně jednu minutu zůstal zcela ochromen. Pustit se nazpět se mu zdálo naprosto nemožné. Vysvětlit by to byl nedovedl; měl z ústupu z lesíka strach, ale nebyl zdaleka tak pronikavý jako hrůza, kterou měl při pomyšlení na další postup. A přece zpět nemohl. Jednou částí své mysli si s neuvěřitelnou rychlostí představil celý výjev, jak se přiznává Croftovi:
„Japčík stojí za nic. “
Ale s dalšími kroky vpřed nebylo cosi v pořádku. Nemohl si to objasnit, hlavu měl jako ponořenou do oleje, ale nějaký důvod tu byl. S odporem, s potlačovanou tělesnou hysterií, jako by kráčel bos mezi spoustou tlustých červů, vysunul jednu nohu, pak druhou, pohybuje se kupředu řadou samostatných náporů vůle. Za minutu postoupil sotva o deset kroků s očima zalitýma palčivým potem. Bylo mu, jako by sledoval každou jednotlivou krůpěj prýštící mu z pórů a spojující se s ostatními, které zaplavovaly vlhké záhyby jeho tváře a těla.
Jednu věc si instinktivně uvědomoval. Japonci dosud mohli prošlapat jen dvě stezky. Jedna musela vést napříč průsmykem, metr nebo dva od kraje lesíka, s výhledem na planinu. Druhá, podélná, by k ní vedla lesíkem kolmo a připojovala by se na první v podobě písmena T. Byl nyní na příčné stezce, po které musel postupovat, dokud by se nedostal k podélné. Podrostem by nikdy neprošel; Japonci by zaslechli i nepatrný šramot a bylo také možné, že by na ně narazil.
Lezl znovu po čtyřech. Vteřiny míjely jako samostatné jednotky, takřka jako by slyšel tikat hodiny. Kdykoli zaslechl některého ze spících vojáků mumlat, musel se zdržovat, aby nehekl. Byli všude kolem něho. Zdálo se, jako by se rozpadal na několik částí; pociťoval nejasnou vzdálenou bolest v kolenou a v dlaních, hrdlo měl mučivě stažené a plné a jeho mozek pracoval s nesnesitelnou zjitřeností. Byl velice blízko osvobozujícím mdlobám člověka ztlučeného do bezvědomí, kterému je už jedno, může-li povstat nebo ne. Jakoby z veliké dálky slyšel šeptající noc džungle.
Tam, kde stezka zahýbala, se zastavil, vysunul hlavu a málem zaječel. Sotva tři kroky od něho seděl voják u kulometu.
Martinez trhl hlavou zpět. Zůstal ležet na zemi očekávaje, že voják otočí kulomet a začne střílet. Nestalo se však nic. Vyhlédl znovu a uvědomil si, že ho Japonec neviděl, že k němu sedí bokem. Za vojákem začínala podélná stezka. Musel by ho obejít a to nebylo možné.
Nyní Martinez věděl, co nebylo v pořádku. Ovšem. Na stezce musela být stráž. Že na to nepomyslel! El juicio. (špan. úsudek). Vedle leknutí, které zažil, byl ještě jiný strach, jako když si vrah vzpomene na všechny zjevné chyby, kterých se při provádění zločinu dopustil. Co ještě, por Dios (špan. Proboha). Znovu vyhlédl a pozoroval vojáka s hypnotickým zaujetím. Kdyby chtěl, mohl by vztáhnout ruku a dotknout se ho. Japonec byl mladý, takřka ještě chlapec, s prázdnými, nedospělými rysy, s mdlýma, přivřenýma očima a s úzkými rty. V měsíčním světle, které proráželo okrajem lesíka, vypadal, jako by napolo spal.
Martinez měl pocit neskutečnosti. Co ho může zadržet, aby se ho nedotkl a nepozdravil se s ním. Jsou oba lidé. Celé soustava války se v jeho mysli zachvěla, takřka zakolísala, až nová záplava strachu zjednala rovnováhu. Kdyby se ho dotkl, byl by zabit. Ale zdálo se to neuvěřitelné.
Nyní již nemohl zpět. Bylo nemožné obrátit tělo tak, aby voják nebyl upozorněn ani sebemenším šelestem. A nebylo ani možné ho obejít; stezka vedla podél kulometného postavení. Bude ho muset zabít. Martinezovy předrážděné smysly se vzbouřily i při pouhém pomyšlení. Zůstal ležet, třásl se a uvědomoval si náhle svou slabost a svou velikou únavu. Zdálo se, že mu v ústech už nezbyla síla k čemukoliv. Nedovedl než zírat mezi keři na měsíční světlo ve vojákově obličeji.
Bude si muset pospíšit. Voják může kdykoli vstát, jít probudit dalšího strážného, aby ho vystřídal, a všechno by bylo prozrazeno. Musí ho zabít ihned.
A znovu se mu zdálo, že v jeho výpočtech je nějaká chyba. Měl pocit, že by stačilo potřást hlavou nebo ohnout údy, aby mu bylo všechno jasné, ale nyní byl chycen. Martinez sáhl po noži a tiše ho vytáhl z pochvy. Rukojeť byla v jeho dlani cizí, jaksi neobratná, ačkoli nože už tolikrát použil k jiným účelům, k otvírání konzerv nebo ke krájení, a nyní věděl, jak ji držet. Ostří neustále odráželo stříbro měsíce, schoval je pod paži a zděšenýma, vytřeštěnýma očima zíral na vojáka sedícího u kulometu. Zdálo se mu, že ho už dobře zná; každý z jeho pomalých, bezstarostných pohybů se důvěrně vrýval Martinezovi do mysli. Když se Japonec zarýpal v nose, objevil se na Martinezově tváři strnulý úsměv. Nebyl si toho však vědom, cítil jen únavu lícních svalů.

svobodeda
01.04.2013

Já ho zabít, rozkázal si, ale nic se nestalo. Zůstal ležet, kde byl, s nožem ukrytým v podpaží a vlhká půda stezky zvolna prochlazovala jeho tělo. Střídavě cítil horečku a mrazení. Zase se mu zdálo všechno neskutečné a zmocnila se ho táž hrůza, která ho přepadala ve snech. Nemůže to být pravda, a znovu se zachvěl pomýšleje na ústup. Zvolna – trvalo mu to víc než minutu – se zdvihl na ruce a kolena, vsunul jednu nohu pod sebe a kolísal, nevěda, udeří-li nebo ustoupí, jak když kutálející se peníz ztrácí rovnováhu a padá. Znovu si uvědomil, že drží v ruce nůž.
„Nikdy nevěř Mexikánovi s nožem.“
Vlilo se mu do mysli, dlouho skrývaný útržek zaslechnutého rozhovoru dvou Texasanů, a pocítil křivdu. Zatracená lež a pak všechno zaniklo v představě toho, co se chystal udělat. Polkl. Ještě nikdy v životě nebyl tak ztuhlý. V pozadí všeho byla zmatená vyčítavost k noži, takřka ohromující strach a neodbytné měsíční světlo. Chvíli hmatal, nalezl oblázek, a ještě než byl zcela rozhodnut, vylétl mu z prstů a dopadl na druhou stranu kulometného stanoviště.
Japonský voják se obrátil ve směru zvuku a nastavil mu svoje záda. Martinez se tiše hnul o krok kupředu, zastavil se a šlehnutím paže zachytil vojáka kolem krku. Pak mechanicky, takřka bezstarostně opřel špičku nože o měkké místo mezi jeho krkem a ramenem a vší silou nůž zabodl.
Japonec se mu zmítal v náručí jako plaché zvíře zdvižené svým pánem a Martinez cítil jen osobní podrážděnost. Proč dělá takové obtíže? Nůž nezajel dost hluboko, musel jím cloumat, až ho vytrhl, a bodl znovu. Voják se mu chvíli svíjel v rukou a pak se zhroutil.
S tím opustily i Martineze všechny síly. Hloupě na něj pohlédl, sáhl pro nůž, snažil se ho vytáhnout, ale třásly se mu prsty. Cítil, jak mu po dlani teče krev, trhl sebou a začal si otírat ruku o kalhoty. Mohl je někdo slyšet? Martinezovy uši rozbíraly opět všechny zvuky jejich zápasu, jako by byl z dálky spatřil výbuch a očekával nyní jeho ozvěnu.
Pohnul se někdo? Neslyšel nic a uvědomil si, že se všechno událo velice zticha.
A pak se dostavila reakce. Mrtvý strážný se stal čímsi odporným, čeho bylo třeba se stranit. Martinez pocítil směs úlevy a nechuti jako člověk, který pronásledoval po zdi švába a konečně ho zamáčkl. Mělo to na něj přesně týž a nijak silnější účinek. Zachvěl se, protože mu na rukou schla krev, ale byl by se zachvěl stejně, kdyby na nich měl zbytky rozmačkaného švába. Náhle jediné, na čem mu záleželo, bylo hnout se z místa a Martinez vyrazil, takřka běžel podélnou stezkou pryč.
Dostal se ven do otevřeného průsmyku, urazil dalších několik set metrů a vyhnul se několika lesíkům. Nemohl se už dostatečně soustředit na svůj úkol a bloudil, neboť ztratil svůj jemný pozorovací smysl. Půda průsmyku dosud stoupala, ne sice už tak příkře, ale stále souběžně s úbočím hory. Nemělo to konce. Ačkoli věděl, že ušel teprve několik kilometrů, měl dojem, že ušel daleko víc.
Dorazil k jiné planince s lesem podél levého okraje a poklekl ve stínu, obhlížeje tupě terén. Náhle se zachvěl. Uvědomil si, že se dopustil chyby, když stráž zabil. Snad bude voják, který ji měl vystřídat, spát až do rána, ale ještě pravděpodobněji se probudí; Martinez nikdy nemohl tvrdě usnout, dokud neměl stráž za sebou. Jakmile přijdou na zabitého vojáka, zůstanou všichni vzhůru po celou noc. A ven se nedostane nikdy.
Martinezovi bylo do pláče. Čím déle zůstane, tím to bude nebezpečnější. A pak, jestliže se dopustil takové chyby, kolik je dalších, o kterých neví? Byl znovu na pokraji hysterie. Musí se vrátit, a přece… byl četař, četař armády Spojených států.
Bez této naprosté oddanosti by se byl už před mnoha měsíci zhroutil. Martinez si utřel obličej a vykročil. Dostal neuvěřitelný nápad pokračovat, až by prošel průsmykem a japonským týlem, tak dlouho, až by sám prozkoumal obranu Botoiského zálivu. Na okamžik se mu myslí střídaly slavné výjevy; Martinez vyznamenáván, Martinez stojí před generálem. Martinezova fotografie v mexických novinách v San Antoniu, ale vyprchalo to, muselo to ustoupit před zřejmou neuskutečnitelností úmyslu. Neměl ani potraviny, ani vodu, dokonce neměl už ani nůž.

Knišíl
24.06.2012

Tohle není kniha pro každého, je celkem složitá a nedoporučoval bych jí jako knihu na relaxaci, ale naproti tomu budete při čtení přemýšlet o věcech, které se v knize dějí a dělat si na ni svoje názory, protože tohle kniha spíš o lidech než o válce, a přestože jsem ji poprvé po 60 stránkách přestal číst, tak na druhý pokus jsem jí přečetl a jsem za to strašně rád. Pokud chcete vědět jaké svinstvo je válka a jaké břemeno váže na obyčejné vojáky nebo na důstojníky doporučuju všemi pěti hvězdičkami, protože kniha si je určitě zaslouží, pokud hledáte odpočinkové čtení poohlídněte se jinde. This is end.

inikori
06.03.2012

Válka z pohledu vojáka v první linii, poddůstojníka, důstojníka i generála. Komplexně vylíčená operace. Té knize nic nechybí. Vůbec mi nevadilo, že je tak tlustá. Její čtení zasáhne vše od amygdaly po neokortex. Silná kniha, silný zážitek.

Ječmínek
07.02.2012

Skupina asi deseti vojáků dostane za úkol obejít frontu a dostat se nepříteli do týla. A tak jdou. A čeká je utrpení a některé i smrt. Když ta anabáze skončí (téměř legračně), pokouší se vyléčit si bolavé duše. A mně se ten příběh moc líbil a doporučuji ho k přečtení všem, nejenom příznivcům válečných románů.

eraserhead
01.02.2012

Až se mi chce napsat konečně nějaký válečný román, který není o válce, ale hlavně o lidech. Tedy svým způsobem více sociální, než válečný román. Docela trefně na to poukázal Jaroslav Hornát v doslovu k mému vydání: "V takovém interpretačním schématu představuje pak - se všemi důsledky, jež z toho vyplývají - generál Cummings oficiální politickou autoritu, poručík Hearn radikální opozici a vojáci Croftova průzkumného oddílu dezorientované lidové masy." V dílčích úsecích, pasážích a částech má kniha neopakovatelné a velmi zajímavé kousky. Velmi se mi líbilo Mailerovo kašlání, co na to asi řeknou čtenáři a čtenářky, prostě se s ničím nepáral a nastavoval zrcadlo realitě (mnohdy i nepředstavitelné), jak nejlépe mohl. Škubal oponou seč mu síly stačily a já jen doufám, že se mu povedlo odhalit co nejvíce, o čemž by svědčila i změna pohledu na samotný román v americké společnosti někdy v šedesátých letech. Líbila se mi ta prostota jazyka, s jakým je román napsán. Nejde o žádnou květnatou mluvu o dokonale vytvářené celky a důkladně slepované věty. Možná je to i překladem, který ovšem v takovém případě lze považovat za velmi povedený, ale autor si s nějakou slovní zásobou nijak nezavdal, psal prostě jak mu "huba" narostla a to v tomto typu příběhu nelze než neocenit. Hodí se to k němu. Velmi zajímavé mi přišlo, že jsem si během čtení nedokázal k tělu připustit žádnou postavu. On ten příběh v podstatě neobsahuje žádnou kladnou, příjemnou či nějak blízkou postavu. Každá z nich, stejně jako skutečný, reálný a opravdový člověk, obsahuje něco, co čtenáři je nepříjemné, protivné, nebo s tím nemůže souhlasit. Ať už jde o politické přesvědčení, okázale vystavované náboženské přesvědčení, vztah k ženám apod. Za nejúžasnější pasáž knihy považuji rozhovor vojáků o tom, že zabíjet Japonce je v pohodě, protože to jsou pohani a jeden z nich nadhodí, že v Japonsku je na sto tisíc křesťanů. Úžasná ukázka nejen lidského, ale i křesťanského pokrytectví: "Věřím, že mě Bůh nenechá zastřelit křesťana." Postupné flashbacky do "civilního" života hlavních hrdinů jsou mnohem zajímavější, poutavější, hodnotnější a já nevím co ještě, než celá válečná linie. Román má jednu závažnou chybu, která ho u mě připravila o čtvrtou hvězdičku. Tím je její konec, který je strašně natahovaný, ukecaný, zbytečný, zdlouhavý, nudný a nepochopitelně rozdělený do liní několika skupin či osob. Posledních tak 100 stránek oproti předcházející 450 nemá takřka žádnou výpovědní hodnotu, četl jsem je jen z vlastní upjaté neústupné rozhodnosti dočítat rozečtené knihy. Bylo to docela utrpení. Čekal jsem nějakou pointu, nějaké vyvrcholení, ale žádné se nedostavilo.