Naděje umírá poslední
Halina Birenbaum
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29370/mid_nadeje-umira-posledni-ydx-29370.jpg
5
316
78
Kniha vypráví o osudu autorky, která měla v okamžiku propuknutí druhé světové války 10 let a byla žákyní jedné varšavské obecné školy. V září 1939 žila s rodiči a bratry v ul. Nowiniarské. Museli se přestěhovat do ghetta, kde žili až do vypuknutí povstání. Nějakou dobu se skrývala v bunkru na ul. Milé. V květnu 1943 byla převezena do koncentračního tábora Majdanek. Prošla také tábory Osvětim a Ravensbruck. Osvobození se dočkala v táboře Neustadt-Glewe. Většina jejích nejbližších se konce války nedočkala...... celý text
Literatura faktu Válečné Biografie a memoáry
Vydáno: 2010 , JotaOriginální název:
Nadzieja umiera ostatnia , 1967
více info...
Přidat komentář
Knih o holocaustu jsem četla už několik, tahle se ale bezpochyby řadí mezi jedny z těch nejlepších. Kniha není rozdělena na kapitoly, jde pouze o jeden dlouhý text, což mi zprvu trochu vadilo, nakonec jsem si ale na tento styl vyprávění zvykla, ba co víc, přišel mi vhodnější, než kdyby se text členil.
Halina Birenmaumová, polská Židovka, zde popisuje svůj vlastní příběh, mající počátek v době propuknutí druhé světové války, kdy bylo autorce pouhých deset let. Společně s ní vzpomínáme na doby vyhlazování (nejen) Židů, na hrůzu koncentračních táborů ... Sama autorka ale díky náhodám a štěstí tuto šílenou dobu přežila. Kniha krom dění v koncentračních táborech Majdanek, Osvětim a Neustadt - Glewe popisuje i život ve varšavském ghettu.
Na konci knihy, kolem let 1989, kdy se autorka vrací zpět na "místa činu" - do koncentračních táborů - jsem měla nejednou husí kůži a slzy v očích. Jak je možné, že se něco takového vůbec mohlo dít?! ...
Pravdivý příběh vyprávěný dívenkou, která si měla ještě hrát a poznávat první lásky... Narodila se však do špatné doby, válka ji vzala oba rodiče, tetu a bratra. Ona sama jen zázrakem přežila a nikdy nezapomněla.... Přečtěte si tuto knihu, budete si vážit toho, co máte a radovat se i z maličkostí...
Moc pěkná a zároveň "strašná" kniha. Tolik utrpení a hrůzy, co si prožila autorka coby dospívající dívka - prostě nepředstavitelné...
Doporučuji.
Po výletu v Osvětimi jsem si nakoupil pár knížek na toto téma i místo a začal jsem touto knihou.
No musím říct ,že smekám před těmito lidmi co to prožili a hlavně přežili,obzvláště když je tento děj popisovaný očima 14-ti leté dívenky.
Od transportu jsem od knihy neodešel .....a dočetl jsem jí ,až dokonce.
Doporučuji ,at si jí hlavně přečte omladina,aby věděla co byli nacisti a hlavně SS za hovada.
Velmi silný a dojemný příběh o židech,válce a přežití. Moc hezká kniha,ale také hodně smutná. Ale i přesto doporučuji přečíst.
Je divné říct, u toho téma, že se mi kniha líbila, ale opravdu se mi líbila. Obdivuji odvahu a vytrvalost hlavní hrdinky a celkově hrdinů knihy. Přečetla jsem ji jedním dechem. Zastávám názor, že člověk by měl znát minulost své země a obecně alespoň nejbližšího okolí - tato kniha odkrývá část zvěrstev, co se tu děla. Doporučuji!
Cesta z Polska do táborů ,až po konec války,silný příběh jen doporučuji není co dodat .
Tuhle knihu jsem koupila přímo v Auschwitzu I. Úžasná kniha. Od prvních stránek mě vtáhla do děje a nenechala spát. Bylo to tak autentické a přímé bez zbytečných příkras. Na konci knihy se mi chtělo brečet. Návštěva Osvětimi po 40ti letech dojemná. Obdivuji paní, znovu si všechno projít, připomenout. U takových knih vždy přemýšlím co se stalo s ostatními lidmi z knihy. Kam je zavál jejich osud, kde skončili? Myslela jsem že se Halina s Abramem sejde po skončení války.....bůhví kde je mu konec. Tahle kniha mě vzala za srdce, opravdu krásně napsáno.
Knih s touto tématikou mám přečteno už docela dost,ale myslím, že žádná nebyla napsána tak podrobně,do detailu. Na tuto strašlivou minulost se nesmí zapomenout, ačkoliv je mezi námi dost lidí, kteří nemají ponětí o těchto hrůzách.
Obdivuji paní Halinu, že se dokázala ve vzpomínkách a i osobně vrátit na místa,kde prožila jen samou bolest.
Knihu doporučuji a jednoznačně 5*
Neuvěřitelně silná kniha. Svědectví o holocaustu se obecně nedá dělit na lepší a horší, jelikož jsou to zážitky, které je nutno vyslechnout a které by žádný člověk neměl nikdy prožít.
Pokud bych však měla doporučit jen jednu knihu s touto tématikou, určitě bych doporučila tuhle. I přes svůj smutný a krutý obsah, je velmi čtivá. Jedna z knih, na kterou po přečtení nikdy nezapomenete.
Ďalší z mnohých silných príbehov. O dievčatku, ktoré žilo najskôr vo varšavskom ghette, aby potom prešlo cez niekoľko koncentračných táborov, až sa napokon dočkalo konca vojny. Opäť pohľad do zverstiev v ghette i táboroch, opis jednotlivých osudov okolo Haliny, vývoj vzťahov, šťastie i smola.
Výborne napísané kruté spomienky.
"Stávalo se, že se utěšované plačící dítě jednoduše udusilo. A matka neměla právo bránit své maličké, dokonce ani nahlas zoufat...!
Kvůli jednomu nemluvněti nemůže zemřít několik desítek dospělých - tak přísné byly zákony panující ve skrýších ghetta."
"V těžkých, nebezpečných chvílích měla ve zvyku říkat: "Já chci moc, moc žít a dočkat se porážky našich katů, proto dělám a budu vždy dělat vše, co je v mých silách, abychom přetrvali, abychom unikli jejich spárům! Ale jestliže se to nepodaří, nedá se nic dělat. Umírá se pouze jednou. Ačkoliv mi bude života líto, smrti se nebojím!""
"Všichni ti zemřelí, zavraždění přátelé, kamarádi z dětských her ve varšavském ghettu žili už je v mé paměti."
"Vešla jsem do plynové komory, v níž mě tehdy drželi, skoro před půlstoletím, celou noc. (Dostala jsem se z ní druhý den živá, protože údajně došel plyn.)
Lidé právé poslouchali obvyklý statistický výklad průvodce. Připojila jsem se do něj svévolně a přerušila průvodce. Postavila jsem se drze doprostřed té komory, jako by patřila jenom mně, a začala jsem vyprávět, co tu bylo, odkud nás sem přivezli a jakým způsobem. Skočila jsem mu do řeči, nežádaná, neprošená, bez dovolení. Příliv emocí se stal zdrojem slov poznamenaných slzami. Všichni plakali. Slyšela jsem popotahování, posmrkávání, na nikoho jsem se však nedívala. Měla jsem před očima je to, o čem jsem živě a s největším vypětím vyprávěla. Neplakala jsem, nemluvila jsem zoufale. Bylo to přeci pro mě tehdy obvyklé a "přirozené" během oněch strašných let a také dnes, zvláště na tomto místě, v té stejné plynové komoře. Jenom jsem vyprávěla. Ale tady to vyznělo tak, jako by všichni, kteří tam tehdy byli se mnou, rázem vstali a promluvili."
Pokud jste navštívili Osvětim a Březinky, o to víc Vás tato kniha dostane. Autorka neskutečně čtivě a poutavě popisuje každý detail života v těchto "táborech smrti". Vyprávění ve spojení s vlastním zážitkem z náštěvy tábora ve mě evokovalo dojmu, že to místo velmi dobře znám a o to víc jsem se dokázala vcítit do Halinky. Přesně jsem věděla, jak velké jsou ony baráky, kde se vězěňkyně válely na zemi, kam chodily pracovat, jak "velké" byly ony pryčny, na kterých se mačkaly po šestnácti, jak vypadalo místo, kde byl svoláván apel i krematorium a plynové komory. Věřím tomu, že i pro člověka, který o tomto hrozném nacistickém teroru mnoho neví, je ta kniha nejen obrovským přínosem z hlediska poznávání historie, ale i z hlediska pohledu na životní hodnoty a celkově skvělým čtením, i když dosti pochmurným. Za mě 5*
Ze všech knih o holocaustu, které jsem kdy četla, mě tato zasáhla nejvíc. Nemohla jsem se od knihy odtrhnout, doufala jsem, že přežije co nejvíc lidí. Jak už to však u těchto příběhů bývá, doufala jsem marně. Musela jsem si při čtení dávat pauzy, abych některé pasáže rozdýchala. I když je psychicky náročné číst tak tragické příběhy, nesmí být zapomenuty!
Poutavé, zajímavé, ale hlavně strašně smutné. Tyto knížky s výpověďmi a zážitky z koncentráků jsou pro mě horrory (a ne kingovky). Vřele doporučuji k přečtení.
Příběh polské Židovky, která díky častým náhodám a štěstí přežila několik koncentračních táborů. Kniha popisuje dění i v ghettu ve Varšavě, což pro mne byly nové informace, také dění v táborech Majdanek, Osvětim a Neustadt - Glewe.
Za mě kniha, kterou jsem sice nedokázala zhltnout jedním dechem, nicméně příběh samotný a fakt, že všechno, co popisuje je opravdová realita mě nutily číst dál a dál. Nejednou jsem musela knihu odložit a přemýšlet, jak je to všechno vůbec možné. Jak se něco takového vůbec mohlo dít. A kde ti lidé brali tolik síly a vůle to přežít. Pro mě kniha, kterou by si měl povinně přečíst každý. Opravdu. Už jen proto, abychom nezapomínali na historii. Mám pocit, že v dnešní době je to čím dál tím důležitější.
Po dočtení knihy (už je tomu týden) jsem pořád nesvá. Knihu jsem četla tím způsobem, že jsem rukama drtila vazbu a nemohla se od stránek odlepit. Šílený příběh. Neskutečné
Vzpomínejme a už nikdy nezažijme
Tak jsem se rozhodl dát si na chvíli pohov od všech těch detektivek a sáhl jsem po jiném žánru. Konkrétně po knize plné historie, literatury faktu a autobiografie. Nakonec jsem se i zde dočkal jako u detektivek pořádného napětí, ale v trošku jiném směru.
Rozsahově je dílo kratšího ražení (255 stran), ale vše vám vynahradí příběh v ní se skrývající. Je to jeden z těch mnoha příběhů co by se měl vyprávět a neměl by být zapomenut, avšak už nikdy by se neměl prožít. Ostatně vše kolem války by se nemělo zapomenout a naopak mnohdy připomínat jako velice smutné memento naší historie, ale v žádném případě by se nic podobného už nemělo opakovat. O tom jaká je v tomhle situace bychom mohli pak vést sáhodlouhé debaty a to není účelem této recenze. Jejím účelem je vám představit napínavý příběh s postavami ve velice širokém spektru chování. Od největších ubožáků, kteří si jen tak pro nic za nic užívali střílení a kopání do lidí, přes příběhy lidí srdceryvně se peroucí s nepřízní osudu a těžkého žití až po lidské hrdiny například pašující jídlo pro druhé. Díky hlavní hrdince jste rychle vtaženi do děje a až do konce se nenudíte. Se samotnou autorkou pak nesmírně sympatizujete a přejete jí brzký šťastný konec jejího utrpení. Velice kvalitně hodnotím i samotný závěr knihy. Líbil se mi návrat spisovatelky do míst, ve kterých prožila nesčetná muka a popis jejich emocí když si znovu procházela ony koncentrační tábory a vyprávěla lidem, co tu zažila.
Tuhle knihu rozhodně doporučuju. Máte ji docela rychle přečtenou a má skvělý, ale dost smutný a napínavý příběh. Doporučuju také pro uvědomění jak moc je cenný lidský život a jak my lidé dokážeme být krutí i empatičtí. Knihu hodnotím 100 %. Snad nás nic takového co paní Birenbaumovou nepotká.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) Osvětim (koncentrační tábor) židovská ghetta holokaust, holocaust
Naděje umírá posledníKniha Naděje umírá poslední je v
| Právě čtených | 8x |
| Přečtených | 440x |
| Čtenářské výzvě | 45x |
| Doporučených | 46x |
| Knihotéce | 200x |
| Chystám se číst | 292x |
| Chci si koupit | 76x |
| dalších seznamech | 9x |
Jedna z nejlepších knih popisujících hrůzy života ve waršavském ghettu a následně v koncentračních táborech (dokonce v několika z nich), jakou jsem kdy četla... Autorka rozsáhle popisuje jak samotné události, tak i své pocity, obavy apod. Osobně nejvíce obdivuji její neutuchající vůli a odhodlání žít, zvlášť v okamžicích, kdy se jako 15ti leté dítě ocitne v nejhorších situacích a je již zcela osamocena - bez rodiny i jakýchkoli přátel, stále bojuje....
Za zmínku určitě stojí závěrečných 30 stran, kde autorka popisuje svoje pocity z cesty zpět do Polska na vybraná místa po 40 letech od původního příběhu... tyto stránky mě neuvěřitelně dojaly a jsou rovněž důkazem toho, jak moc tato hrůzná doba poznamenala všechny přeživší na celý jejich zbývající život...