Na vlně 57 metrů

64 12. března

Batličkovy povídky jsem si půjčoval každý rok o prázdninách u babičky, v Místní lidové knihovně. Za deštivých dnů, kterých bývalo v Beskydech v létě dost, jsem s ní procestoval celý svět, a po prázdninách ve škole exceloval v zeměpise.

3 31. ledna

Fajnové odreagování.

5 14.05.2021

Četl jsem jako e-knihu. Knížka plná krátkých, zato poutavých dobrodružných povídek. Některé by klidně mohly být slušným základem na samostatný román. Pan Batlička dobrodružné příběhy uměl.

5 21.09.2020

Kniha mého dětství plná zlatokopů, odvážných mužů i samorostů. Příjemné, mírně naivní čtení, bez zbytečných krutostí.

1 18.12.2019

Príjemné, pútavé, ale z dnešného pohľadu pomerne naivné. Čitatelia do 10 a nad 70 rokov dajú plný počet.

11 11.12.2019

Knížku mi doporučil taťka, který má autora velmi rád. Kniha se mi četla moc dobře, samotné povídky byly velmi zajímavé, a to díky prostředí, ve kterých se odehrávali.

42 06.09.2019

Námořníci, vojáci, zlatokopové, zápasníci, honáci, lovci, závodníci, kriminálníci, tuláci, dobrodruzi z celého světa – stoprocentně chlapský svět začátku dvacátého století.
Krátké a úderné příběhy, lehké pointy, skvělé prostředí: krčmy, přístavy, pastviny, plantáže, ostrovy, lodě, ponorky, pouště, pralesy.
Při čtení jsem si připadal jako při poslechu zábavného vypravěče mírně přehnaných hospodských historek. Rád bych věřil, že vše se opravdu stalo, nebo že přinejmenším všechny příběhy někdy před sto lety kolovaly ve zmíněném prostředí zapadákovů a putyk Latinské Ameriky, Afriky, Arábie, Asie a Austrálie. Zemí, kde bylo co objevovat a kde se dalo vydělat.
Příjemná nostalgie po starých časech a ztracené době, kdy jsem Batličkovy povídky nadšeně hltal v dětských časopisech.
90 % (je nás 65 hodnotících s průměrem 93 %).
…
Nedovedete si představit obrovskou sílu takového pavouka! My potápěči říkáme totiž chobotnicím pavouci. Moje přilba a kovový kruh kolem krku, na který se připevňuje helmice, byly zmačkány jako papír. Musili je rozřezat, aby mě dostali ze skafandru. Dole jsem byl samozřejmě už naposledy. Teď jsem už jen jakýmsi poradcem nových potápěčů.
Ale medailon po babičce nosím stále. Každému Evropanovi, se kterým se sejdu, jej ukazuji, jestli snad nepozná, co je na něm napsáno, a odkud asi je; zatím mi to nikdo nedokázal říci.
Oliver Ward mi podal přes stůl bronzový medailon. Překvapeně jsem prohlížel předmět, ležící na mé dlani. Byl to pamětní medailon devítistého výročí smrti patrona země České – svátého Václava! Četl jsem starý, už značně zašlý nápis: „Nedej zahynouti nám, ni budoucím!“
S obdivem jsem hleděl do očí hrdiny mořských hlubin, v jehož žilách kolovala krev českých vystěhovalců.