Na Límečku
Anna Sedlmayerová
Román z vilové čtvrti Na Límečku je psychologickou kronikou života zdejších obyvatel. Jejich osudy se již po dvě generace téměř neviditelně proplétají, každý tu ví o každém všechno a myslí si své, protože pomluvy nesvědčí sousedským vztahům. Poklidný život sledovaný oknem za záclonou je jednoho dne rozmetán jako v šíleném snu. Na tu středu, kdy sem vtrhla zima z nedalekých Krušných hor a napadlo půl metru sněhu, tu dlouho nezapomenou. Odpoledne nedaleko své chaty havaroval pan Kazda a v autě s ním zahynula manželka barmana Šíbra. Podle lidí se ti dva vůbec neznali a každý měl být někde jinde, ale o té senzaci, že byli tajní milenci, všichni mlčí. A ve stejný den se ztratí dvě mladé dívky, které se najdou zavražděné. Na Límeček padl strach. Léta tu lidé záviděli profesoru Tomiášovi, že je bohatý, i když už dlouho zápasil s depresemi po smrti své ženy, a právě na něj pro jeho podivínství padne podezření. Jenže pod svícnem bývá tma a on to být nemohl. Vrah dokonce může dál v klidu žít mezi starousedlíky na Límečku. Román napsala autorka před dvaceti pěti lety a nyní vychází poprvé hlavně proto, že je zajímavý i pro dnešního čtenáře. ... celý text
Přidat komentář
Je to taková psychologická sonda do vzorku obyvatelstva okrajové části města, pěkný vztahový propletenec, ale jak už bylo zmíněno níže, v dnešní době to působí trošku srandovně... nejen ty výrazy, ale i některé pohnutky, jednání, svědomí lidí atd., nicméně mě to bavilo, jelikož jsem tu dobu zažila, takže za mě super vzpomínkové dobové retro psycho s detektivní zápletkou..
Takové vztahové retro z doby normalizace.
Anna Sedlmayerová měla tu smůlu, že na vrcholu své spisovatelské aktivity musela psát do šuplíku, po r. 1970 ji režim vydávat knížky nedovolil. Na této knize je to bohužel vidět; na dnešní mladou generaci už asi tolik nezapůsobí, vztahové problémy jsou příliš ovlivněny socialistickou realitou a některými dobovými klišé (např. postava „zloducha“ Vaška Pečeného). Obraty jako „temně obrvené oči“ a „slonovinově bílé čelo“ bych čekala spíš v době Boženy Němcové, tady mě trochu tahaly za uši.
Nicméně popisy, které se dnes taky moc nemusí, jsou prostě působivé, vilová čtvrť Na Límečku na kopci je vykreslená tak, že jsem ji úplně měla před očima, se všemi detaily… Pátrala jsem pak na google mapách, jaké místo mohlo být autorce předobrazem. Našla jsem ulici Poslední cesta na Střekově (v knize uváděnou), tak možná někde tam nad ní na kopci - že by ulička V Třešňové aleji či Na Rozhledu?… Snad Ústečáci nebo větší znalci autorčiných děl budou znát odpověď. Autorčiny popisy míst jsou vždy tak inspirující, že podobné pátrání po popsané lokalitě, tenkrát ovšem v reálu, jsme kdysi podnikli v Českém Středohoří po přečtení knihy Tráva a vítr…
Při čtení knihy jsem byla natolik vtažena do děje, že jsem poznávala některé postavy. Vždyť Krušné hory jsou nedaleko...
Autorovy další knížky
| 1993 |  Dům |
| 1964 | Zelené pastely |
| 1962 |  Pomozte mi, Terezo! |
| 1965 | Déšť ustal k večeru |
| 1970 | Grandlová brož |
Super, nestárnoucí retropříběh, nadčasový, psychologicky laděný. Moc se mi ten pohled do pestrých životů lidí jedné ulice líbil.