Musela jsem zemřít
Anita Moorjani
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/166464/bmid_musela-jsem-zemrit-dzV-166464.jpg
4
798
209
Musela jsem zemřít série
1. díl >
Životní příběh Anity, napsaný čtivě a upřímně, se okamžitě stal bestsellerem a autorka dnes patří mezi významné osobnosti, nadšeně vítané čtenáři po celém světě. Brzy po sňatku u ní diagnostikovali rakovinu, po čtyřech letech různých pokusů o léčbu upadla do kómatu a všechny orgány jí postupně selhávaly, což prokázala tomografická vyšetření. Nečekaně se však z klinické smrti probrala a velmi rychle se začala zotavovat. Následná vyšetření neprokázala žádná ložiska rakoviny, což je zcela neuvěřitelné a vědecky nevysvětlitelné. Strhující závěrečná část se týká autorčiny proměny ve vnímání hodnot, neboť na základě prožitku blízké smrti objevila smysl života. Anita Moorjani ve své inspirativní autobiografii líčí, jak jí po čtyřech letech boje se zákeřnou nemocí tělo vypovědělo službu. Dostala se do neobyčejného stavu zážitku blízké smrti a v něm si uvědomila svou vlastní hodnotu… i skutečnou příčinu své nemoci. Když nabyla vědomí, její stav se zlepšoval takovou rychlostí, že ji za několik týdnů bez jakýchkoli známek rakoviny propustili z nemocnice. Vyrůstala v tradiční hinduistické rodině uprostřed převážně čínské a britské společnosti a odmalička ji silně ovlivňovaly nejrůznější kulturní a náboženské zvyklosti. Po léta se snažila najít svou vlastní cestu a zároveň splnit veškerá očekávání ostatních. V důsledku zjevení, které prožila na onom světě, si uvědomila, že má sílu samu sebe vyléčit… a že ve vesmíru se dějí zázraky, jaké si nedokázala ani představit. V knize Musela jsem zemřít se Anita dělí s čtenáři o všechno, co už ví o nemocích, léčení, strachu, „bytí láskou“ a skutečné velkoleposti každého člověka. Její kniha nás utvrzuje v přesvědčení, že jsme duchovní bytosti, které prožívají lidskou zkušenost, a že všichni tvoříme jednotu.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 2013 , Knižní klubOriginální název:
Dying To Be Me: My Journey from Cancer, to Near Death, to True Healing , 2012
více info...
Přidat komentář
Kniha pro duši. .. "Proč jsem znásilňovala samu sebe tím, že jsem se stále snažila získat souhlas ostatních, že smím být sama sebou? Proč jsem nenásledovala své překrásné srdce a neříkala svou vlastní pravdu?" .. Která mi odhalila mnohé a souznění s ní vnímám každou další stránkou. Je to dar, který jsem měla štěstí poznat.
Kniha, která mě velmi nadchla. Příběh, který se stal a mě osobně velmi inspiroval a přehodnotil pohled na život. Rozhodně hodlám knihu uchovat ve své knihovně pro opětovné přečtení a připomenout si tak hlavní význam našeho života, jenž je "bytí". Neboť my jsme "láska". Těším se, až si přečtu další velmi zajímavé knihy této autorky.
Sama jsem na vlastní kůži zkusila co to znamená být v ordinaci a dozvědět se opravdu velmi spatnou zprávu o svém zdravotním stavu, nikdy nezapomenu na vyhybavy pohled mladého dokturka, a následně dvouměsíční peklo, jež bylo hlavně psychického rázu, je to zkusenost, po které už nikdy nebudete stejná. Je to dva a pul roku a nikdy na to nezapomenu
Když někdo umírá, tak už mu věřím :-) ... knížka se mi líbila... jen ke spoustě věcem člověk dochází tak nějak průběžně během života...spíš si říkám, jak daleko musí člověk dojít, když se dostane až k ohrožení života... stejně mi ale vrtá v hlavě, že ne opravdu všechny nemoci musejí být nutně výsledkem nelásky k sobě...
Na čítanie som sa veľmi tešila, knihy s podobnou tématikou si raz za čas rada prečítam a dúfala som v to, že toto bude tiež jedna z kníh, ktorá ma nadchne.
Bohužiaľ, opak bol pravdou. Nieže by obsah nebol výnimočný, prežitky a také to "zázračno" v podobe pokorenia zákernej choroby je obdivuhodné a v tomto prípade priam zázračné.
Ale....strašne veľa pasáží sa dookola opakovalo. Jedna myšlienka, podaná niekoľkokrát, len inými slovami. Je pravda, že nič nevnucovala, všetko bolo napísané nenútene, veľmi jemne a zrozumiteľne, ale mala som pocit, že jedno a to samé sa od polovice knihy opakuje dookola.
Na skutočnú knihu to bolo málo. Keby sa tá nafúknutá bublina scvrkla na podstatné a neopakujúce pasáže, bol by to skvelý materiál na zaujímavý článok do novín, alebo do blogu, pod ktorým by mohla dookola rozvíjať opakujúce sa myšlienky v rámci diskusie o jeho obsahu.
Knížka mi celkem dlouho ležela doma jelikož jsem jí po pár stránkách odložila. Možná to pro mne bylo ještě citlivé a také pocit že tam není nic co neznám. Když čas dozrál, přečetla jsem jí prakticky na posezení s nostalgickým úsměvem že tam vážně není nic co nevím. Jen jsem si k tomu došla vlastní cestou.....
Z knihy mě až tak nezajímá, co je po smrti, ale to, jak se postavit k životu tady a teď. Přestože mi úplně nevyhovoval způsob, jak je kniha psaná, její myšlenky jsou pro mě důležité a není až tak podstatná forma, v jaké se ke mně dostaly.
Vytržené z kontextu to možná bude vypadat moc ezotericky, ale stejně si to tu napíšu, už jen sama pro sebe... “Teď už se nehoním za ničím, jen dovoluji. Když například cítím obrovskou touhu, aby se můj život ubíral určitým směrem, vím, že kdybych se o to usilovně snažila, budu jen bojovat s vesmírnou energií. Čím více energie musím vložit do toho, abych něco získala, tím je mi jasnější, že dělám něco špatně.
Dovolení, na druhou stranu, nevyžaduje vůbec žádnou snahu.
Je to spíš něco jako uvolnění, protože to znamená uvědomit si, že tvoří-li všechno jednotu, pak to, co toužím získat, již mé je.
...
Vzhledem k tomu, že celá tapiserie všech dob již byla utkána, pak vše, co chci, aby se v mém životě stalo, již existuje v nekonečné, nefyzické rovině. Mým jediným úkolem je rozvinout své pozemské já natolik, abych dosáhla i do této sféry. Jestliže tedy po něčem toužím, nemám jít a získat to, ale měla bych rozšířit své vědomí a umožnit vesmírné energii, aby mi to vnesla do mé zdejší skutečnosti.”
Tato tématika mě celkem zajímá, zážitky z tzv. druhého břehu jsou zajímavé a obohacující. Kniha je napsána čtivé a působivě.
První část, ta "předrakovinná" mě opravdu vtáhla, pak nastal zlom a druhá část, zjednodušeně řečeno "procitnutí", "osvícení". I druhá část byla podána zajímavě, ale chyběla mi větší vzájemná propojenost, vyvození důsledků první části, návrat ke kořenům v části druhé. Text se mi v tomto ohledu nezdál zcela koherentní, kompaktní. Přesto mě mile překvapil tón knihy, nevnucování se, nesměřování k jediné pravé cestě; jen takové milé pokynutí, poplácání po zádech a ujištění, že se nemusíme bát a ať směle vykročíme na cestu, kterou nám život otevírá a z níž na nás vane "to pravé ořechové". K prozření si ovšem musíme dojít každý sám, ať nám říká kdo chce co chce. Z tohoto pohledu se dá prožitek blízké smrti považovat za dar, jelikož co jiného nás může takto "nakopnout" do života? Věřím, že k tomu prozření nebo aspoň k pozitivní změně v životě, se dá dojít mnoha cestami, většinou však také přes mnoho oklik a slepých cest... A v mnohém s autorkou souzním. Často, když se tak rozhlížím po lidech kolem sebe, mám chuť s každým z nich zatřást, aby se už proboha probudil z těch malicherných strastí, kterými se zabývá, a uvědomil si, jak je na světě krásně. Všichni tohle "zatřesení" čas od času potřebujeme. Proto si přejme, ať nám jej někdo či něco dopřeje vždy, když bude zrovna potřeba.
Na toto téma doporučuju spíš Život po životě, kde jsou srovnány zážitky více lidí, často mnohem zajímavější. Autorka se dostala pouze do první fáze NDE (neprošla ani tunelem) a vyvozuje z ní dalekosáhlé závěry. Každopádně je pozoruhodné, že se díky tomuto zážitku uzdravila z rakoviny a věřím, že její příběh může někoho inspirovat.
Kniha si mě získala svým poutavým příběhem spisovatelky za života i "po smrti". Líbilo se mi jaké svým návratem přinesla pravdivé poselství pro všechny. Knihu jsem přečetla na jeden zátah. Doporučuji všem čtenářům, které zajímají věci po životě.
Kniha je svědectvím ženy, která se rozhodla doslova si vybojovat život i přes nepříznivou lékařskou diagnózu. Dlouhodobě žila zdravým životním stylem, který si nastavila, předávala a doufala nebo spíše byla přesvědčená, že je cestou k dlouhodobému pevnému zdraví. S vyřčenou diagnózou se rozhodla rozebrat si v sobě příčiny nemoci a pochopit věčnou otázku: proč právě já? Nastudovala si všechny možné varianty, které vedou k vyléčení bez účasti moderní medicíny. Byla velmi důsledná a silná. Když už si v nemocnici myslela, že svůj boj prohrála, dostalo se jí mystického prožitku, který v této knize předává dál jako naději... Z mého pohledu zajímavý příběh, ale ne vždy se protnul s mým pochopením.
Já prostě nemůžu tuhle knihu hodnotit po literární stránce. Ano, některé myšlenky se opakují, občas text upadá na opakujících se výrazech, ale to je spíš chyba redakce (nevím, jestli původní, nebo až té překladové, nicméně to měli redaktoři trochu zkorigovat, což zřejmě neudělali s úctou k autorce a z obavy zasáhnout do autentického vyprávění). Pro mě je mnohem důležitější to, co mi Anita jako čtenářce chtěla předat - jedinečné sdělení. Její svědectví, poznatky a myšlenky jsou to nejdůležitější a upřímnost, s jakou je předkládá, je hvězdičkami neohodnotitelná.
Ti, kteří tady dávají hodnocení "odpad" a jako Reniee píší, že autorka schvaluje zločinné jednání, absolutně nepochopili to pravé sdělení. Pokud hledáte knihu, která vás pobaví a bude se vám tajit dech nad tím, co se dá po klinické smrti zažít, tak se vám asi opravdu bude líbit jen ta první třetina (v tom případě spíš doporučuji jinou knihu - "7 důkazů života po smrti" nebo ještě lépe nějaké scifíčko). Anita Moorjani vůbec neschvaluje zločinné jednání vrahů, násilníků a zlodějů, nýbrž poukazuje na to, že tihle lidé jsou ve skutečnosti nešťastní, protože nemůžou najít cestu sami k sobě, tím pádem ani k druhým a své psychické těžkosti si "kompenzují" tím, že ubližují druhým. Pokud si dobře vzpomínám, Anita taky psala o moralizování něco v tom smyslu, že je to jen postoj, který taktéž vypovídá o tom, že ten, kdo před druhými razí čistou morálku, dává najevo, že nemá soucit ke druhým, což se rovná nedostatku pochopení pro svou vlastní duši (neláska a nepochopení sebe sama = neláska a nepochopení druhých). Taky jsem si prošla jistou formou duševního přerodu a přesně vím, o čem Anita píše a musím jí dát zapravdu, že jakmile si najdeme cestu k sobě, tak se narovná náš vztah k ostatním, ať už jsou na jakékoli úrovni vědomí (zločinci, nebo duchovní bytosti). Dokážu se tím pádem srovnat i s tím, že po smrti nepůjdou „ty černé“ duše do očistce a setkám se tam s nimi. Kdo chce věřit na nebe a peklo, ať čte pohádky či Biblické příběhy o trestajícím a spravedlivě se hněvajícím Bohu a připraví se na to, že bude muset v tomto či dalším životě udělat ještě nějakou tu zkušenost, aby pochopil, o čem Anita (a moje maličkost v tomto komentáři) píše :-)
Nedávno jsem si jí půjčila od své kamarádky jako "motivační" příběh. No první polovina byla moc fajn, druhá půlka už byla zbytečně zdlouhavá. Příběh Anity je pozoruhodný a to jak se zázračně uzdravila no......přeji všem, kteří se s touto nemocí potýkají stejné zázračné uzdravení.
Začátek zajímavý pak se začalo vše několikrát opakovat,jedna z opravdu mála knih co jsem nedočetla.
Tak třetina knihy mě bavila, ale pak začal kolotoč sebelasky, velkoleposti, jednoty a samých blabolu... a toho, že zločinci jsou ve skutečnosti oběti a nikdy se nebudou zpovidat ze svých hříchů.. Takže tato kniha vlastně nepřímo říká, že lidi mohou vraždit atd, protože i tak budou milovanymi bytostmi a nikdo je za nic soudit nebude. Tato kniha mě naprosto znechutila. Pořád se opakovalo to samé a bylo to tak nudné, že jsem pak už ani nevěděla co čtu. Na straně 126 jsem to zabalila a zbytek knihy přečetla po jedné větě z každé strany. O nic jsem nepřišla, stále se totiž opakovalo to samé. Už nikdy více, za mě nedoporučuji.
Zřejmě nejsem správná cílová skupina, protože mě tahle kniha vůbec neoslovila, naopak mi to celé přišlo jako ztráta času.
Štítky knihy
nemoci rakovina, nádory životopisné, biografické romány ZPS - zážitek prahu smrti duchovní život uzdravování kóma NDE - prožitek blízké smrti
Autorovy další knížky
| 2013 |  Musela jsem zemřít |
| 2017 |  Co když je to nebe? Jak jsem se zbavila omezujících přesvědčení a začala opravdu žít |
| 2020 | Láska: To jsi ty |
| 2022 | Síla citlivosti: Schopnost empatie ve stále drsnějším světě |
Kniha Musela jsem zemřít je v
| Právě čtených | 26x |
| Přečtených | 1 213x |
| Čtenářské výzvě | 120x |
| Doporučených | 112x |
| Knihotéce | 340x |
| Chystám se číst | 648x |
| Chci si koupit | 156x |
| dalších seznamech | 12x |
Kniha začíná příběhem indické dívky, ženy jak prožívá svou tradiční roli v hinduistické společnosti, která své členy nutí do domluvených manželství a k uzavřenému, nesvobodnému životu v domácnosti, ve stínu svého manžela. A to se neocitáme někde v Indii, ale v Hongkongu. Takhle se odvíjí příběh života Anity Moorjani, který není ani jednoduchý, ani přímočarý. Ten největší životní boj ji však stále čeká. Tuším, že slyšet v ordinaci verdikt "máte rakovinu", na člověka dopadne jako rána obuškem. A přece mi přijde způsob, jakým Moorjani popisuje své trápení, přespříliš dramatický a patetický. Příliš to dle mého neprospívá, když se člověk propadá do zoufalství, a ještě to zdůrazňuje. Možná šlo spíš o to, aby co nejsilněji zapůsobila na čtenáře.
Faktem je, že Anitiny zážitky z průběhu kómatu a zjištění, která si z něj přinesla, mi přišly povědomé. Sama jsem byla pouze v umělém spánku, nic si z té doby nepamatuju a neprožila jsem stav NDE, pouze ten vědomý. Faktem ale je, že jsem po týdnech nehybnosti, naprosté závislosti na asistenci druhých a připoutanosti k lůžku různými hadičkami projevila tak velkou chuť k životu, že jsem si v jednu chvíli nechala odpojit hadičky a po chodbách jsem se hned jak to šlo začala pomalu belhat o berlích, abych znovu chodila. Z nemocnice jsem odešla předčasně do domácí léčby, odtud pak ještě rychleji zpět do práce, jakkoli jsme měla ještě půl těla v sádře, s kterou jsem se pracně pěchovala za volant vozu, a na nic jako rehabilitaci nebo něco podobného jsem ani nepomyslela. Vůbec nechci navádět k tomu, aby si člověk nenechal tělo zhojit předtím, než na něj navrší hromady pracovních úkolů. Není to dobré, musím zpětně potvrdit. Ale moje vnitřní já mi nedalo jinou možnost. To, o čem mluvím, je vůle k životu. Taky jsem vybrala peníze z účtu, koupila si zrcadlovku a začala cestovat. Jak říká Moorjani. Užívat si života. Co z peněz na účtu, když tělo uloží do rakve... Už je to pár let a člověk nakonec vjede do starých kolejí. Já měla to štěstí, že mě zase něco vykolejilo, naštěstí žádná tragédie tentokrát, právě naopak. Ale opět jsem dostala příležitost si uvědomit, že já zůstala na straně živých a neměla bych ten život jen protrpět starostmi a pracovním stresem.
Takže jsem opravdu ráda, že jsem knihu přečetla, jakkoli ten úvod mě trochu odrazoval, protože mi připomíná Bollywoodské filmy. Zážitky a zkušenosti, o které se Moorjani dělí, stejně jako rady z toho plynoucí jsou však nepochybně inspirující a povzbuzující. Až jsem si sama říkala a vrtěla v nevíře hlavou, že to či ono přece vím, nebo aspoň tuším. Tak proč se tím vlastně sama více neřídím? Souhlasím i s tím, že neexistuje nebe ani peklo. To si vytváříme my tady na Zemi. Není ale snadné pobrat vše, k čemu se Anita dobrala a co propaguje. Idea, že všechno je právě teď, minulost, současnost i budoucnost, je i mou ideou. Ale jak s ní nakládá Anita je hodně fatalistické, jakkoli ona sama princip karmy de facto popírá. Právě kvůli tomu, že všechno je právě teď. Sice to konvenuje s mým vlastním vnímáním života a bytím právě teď (plány do budoucny mi vůbec nejdou a prožitky doby minulé se mi rychle vykouří z paměti). Na druhou stranu to ale popírá smysl života jako takového i jeho evoluci ve smyslu úsilí k ní přispět nebo snažit se být třeba jenom lepší. Jako by nabádala nesnažit se vůbec o nic, protože všechno už tu je (bylo a bude). A proto jsme všichni úžasní, samaritáni i vrazi. Tento rozpor - možná zdánlivý - si asi budu muset rozebrat sama se sebou. Člověk takové knihy nečte, aby její myšlenky a priori přebíral, ale aby se zamýšlel.
"Když miluji sebe sama, milují mě i všichni ostatní."