Můj rok 1954

07.02.2024

Jelikož tenhle rok zpracovala Alena Breurová, byl jsem si jist, že kniha bude zase v nejvyšší možné kvalitě. A je to opravdu tak. Spousta lidí si myslí, že jakmile umřel Stalin, Gottwald a chvíli před ním Slánský, byla už pohodička. Nebylo to tak. Následovaly další popravy za politické "zločiny", jenže bez Stalina soudruzi jako kdyby pořádně nevěděli, co mají vlastně dělat. V SSSR byla situace přes nástup Chruščova hodně nejasná a šestapadesátý byl ještě daleko.

Zato dodnes nezdravě adorovaný Pavel Kohout je předveden ve sporu s Janem Terfulkou ve vší nahotě. Přitom ta Trefulkova charakteristika byla mrazivě pravdivá. Až se tahle dodnes žijící bezcharakterní "osobnost" odebere na věčnost, jistě ho nezapomenou v ČT oslavovat zfilmovanými "veledíly" i připomínat dokumenty o něm.

Přesto se ovzduší pomalu začalo měnit. Najednou se řeší zábava, lidé mohou pod hlavičkou ROH a závodních klubů zase provozovat to, co se nazývalo zájmovou činností a potichu se do nepolitických sfér mohli vrátit včera nepřípustní lidé. Spartakiádu zorganizovali včerejší Sokolové, už úspěchy Zátopka a spol. ukázaly, že ve sportu jde o výsledky a uvědomělost je k ničemu. Fotbalová katastrofa na MS ve Švýcarsku, kde naši představitelé socialistické tělovýchovy - fotbalisté jeli domů už po dvou zápasech ve skupině bez bodu a s potupným skóre 0:7 bylo nejhorším představením čs. fotbalu na mezinárodní scéně. Autorka poctivě vytahuje věci, které už jsou zapomenuty, nebo skoro zapomenuty - třeba vítězství J. Drobného ve Wimbledonu. A především dvě připomínky mě potěšily - na Josefa Hasila, převaděče na Západ, člověka, který díky své odvaze zachránil řadu osob před perzekucí a možná i smrtí. Po roce 1953 už čáru nemohl přecházet, protože došlo k jejímu zadrátování včetně vysokého napětí, dalšímu vyklizení a rozšíření hraničního pásma a také položení minového pole, na kterém ovšem zahynulo o dva řády víc pohraničníků, než "narušitelů". Stejně tak na Milovana Djilase, skutečného disidenta v Jugoslávii, který se proti Titově režimu postavil ne proto, aby urval ještě vyšší koryto (byl pokládán za Titova nástupce), ale protože na základě osobních zkušeností pochopil za cenu řady omylů a tápaní, co je ten "socialismus" zač.

Komické bylo obracení názorů v osobě ministra Kopeckého, který nazval najednou spolustraníky, beroucí výstavbu socialistického zřízení smrtelně vážně suchary nebo vyjádření Zdeňka Nejedlého, že Dvořákova hudba spojovala národy.

Inu, takový to byl rok. S pokračujícím nedostatkem všeho možného byty počínaje a běžným spotřebním zbožím konče, hladovými platy a monstrózní socialisticko-realistickou výstavbou v Ostravě a okolí. Je pozoruhodné, že na Václaváku v Praze se u hotelu Jalta, Domu potravin a Domu módy socialistický realismus potichu vytratil, třeba jako v Brně stavby navržené architektem Rozehnalem.

Další z řady skvělých ukázek, jak žili naši rodiče a prarodiče bez hysterických a manipulativních výlevů. Prostě kniha pro lidi, kteří jsou schopni si věci dát do souvislostí a přemýšlet o nich.