Alena Breuerová

česká, 1962

Nová kniha

Můj rok 1954

Můj rok 1954 - Alena Breuerová

Opatrné tání na československé i mezinárodní scéně. Vítejte v roce 1954. Rok po smrti Stalina a Gottwalda, šest let po „Vítězném únoru“. Čtyřicet let po Sara... detail knihy

Nové komentáře u autorových knih

Můj rok 1954 Můj rok 1954

Jelikož tenhle rok zpracovala Alena Breurová, byl jsem si jist, že kniha bude zase v nejvyšší možné kvalitě. A je to opravdu tak. Spousta lidí si myslí, že jakmile umřel Stalin, Gottwald a chvíli před ním Slánský, byla už pohodička. Nebylo to tak. Následovaly další popravy za politické "zločiny", jenže bez Stalina soudruzi jako kdyby pořádně nevěděli, co mají vlastně dělat. V SSSR byla situace přes nástup Chruščova hodně nejasná a šestapadesátý byl ještě daleko. Zato dodnes nezdravě adorovaný Pavel Kohout je předveden ve sporu s Janem Terfulkou ve vší nahotě. Přitom ta Trefulkova charakteristika byla mrazivě pravdivá. Až se tahle dodnes žijící bezcharakterní "osobnost" odebere na věčnost, jistě ho nezapomenou v ČT oslavovat zfilmovanými "veledíly" i připomínat dokumenty o něm. Přesto se ovzduší pomalu začalo měnit. Najednou se řeší zábava, lidé mohou pod hlavičkou ROH a závodních klubů zase provozovat to, co se nazývalo zájmovou činností a potichu se do nepolitických sfér mohli vrátit včera nepřípustní lidé. Spartakiádu zorganizovali včerejší Sokolové, už úspěchy Zátopka a spol. ukázaly, že ve sportu jde o výsledky a uvědomělost je k ničemu. Fotbalová katastrofa na MS ve Švýcarsku, kde naši představitelé socialistické tělovýchovy - fotbalisté jeli domů už po dvou zápasech ve skupině bez bodu a s potupným skóre 0:7 bylo nejhorším představením čs. fotbalu na mezinárodní scéně. Autorka poctivě vytahuje věci, které už jsou zapomenuty, nebo skoro zapomenuty - třeba vítězství J. Drobného ve Wimbledonu. A především tyhle mě potěšily - připomínka Josefa Hasila, převaděče na Západ, člověka, který díky své odvaze zachránil řadu osob před perzekucí a možná i smrtí. Po roce 1953 už čáru nemohl přecházet, protože došlo k jejímu zadrátování včetně vysokého napětí, dalšímu vyklizení a rozšíření hraničního pásma a také položení minového pole, na kterém ovšem zahynulo o dva řády víc pohraničníků, než "narušitelů". Stejně tak mně potěšila připomínka Milovana Djilase, skutečného disidenta v Jugoslávii, který se proti Titově režimu postavil ne proto, aby urval ještě vyšší koryto (byl pokládán za Titova nástupce), ale protože na základě osobních zkušeností pochopil za cenu řady omylů a tápaní, co je ten "socialismus" zač. Komické bylo obracení názorů v osobě ministra Kopeckého, který nazval najednou spolustraníky, beroucí výstavbu socialistického zřízení smrtelně vážně suchary nebo vyjádření Zdeňka Nejedlého, že Dvořákova hudba spojovala národy. Inu, takový to byl rok. S pokračujícím nedostatkem všeho možného byty počínaje a běžným spotřebním zbožím konče, hladovými platy a monstrózní socialisticko-realistickou výstavbou v Ostravě a okolí. Je pozoruhodné, že na Václaváku v Praze se u hotelu Jalta, Domu potravin a Domu módy socialistický realismus potichu vytratil, třeba jako v Brně stavby navržené architektem Rozehnalem. Další z řady skvělých ukázek, jak žili naši rodiče a prarodiče bez hysterických a manipulativních výlevů. Prostě kniha pro lidi, kteří jsou schopni si věci dát do souvislostí a přemýšlet o nich.... celý text
jadran


Můj rok 1962 Můj rok 1962

i když si z toho roku samozřejmě nemůžu nic pamatovat a navíc jsem zažil jenom jeho poslední chvilky, byla to zábavná jízda. a je dobře vědět, že v tom roku se toho tolik dělo, co mělo vliv na pozdější vývoj. hezký dárek, potěšil mně i poučil.... celý text
freejazz


Můj rok 1949 Můj rok 1949

To, co je napsáno v anotaci k téhle knize je naprosto vystihující. V osmačtyřicátém mohl mít ještě leckdo iluze, že "nějak" bude, nebo že se to přežene a vrátí jakž takž do normálu. Ale tenhle rok je tím, kdy i ti největší optimisté pochopili, že režim se všemi odpornými průvodními jevy a spoustou zvráceností, kterým se vyrovná nacistické okupaci je tady na "večné časy", stejně jako naprostá podřízenost Sovětskému Svazu na čele s monstrem Stalinem - Pujmanovou ovšem nazývaným v servilní básni Generalissimus Mír. A příznačné je, že to je také rok, kdy rok před smrtí vyjde Ericu Arthuru Blairovi jeho román 1984. A vznikem NATO, nenávistně komentovaným dobovým tiskem i naprosto stupidními prorežimními Pelcovými "karikaturami" se kruh uzavírá. Na dlouhá léta. V knize je jasně napsáno, na co se po roce 1989 zapomíná a totiž že jedny z prvních obětí komunistického režimu byli vojáci, tedy především profesionální důstojníci, kteří bojovali ve druhé světové válce a to na obou stranách fronty. Při represích se nekoukalo na to, jestli to byli vojáci západní, nebo východní. Snad nekřiklavějším příkladem téhle skutečnosti je osud muže, který svoji tankovou jednotku dovedl v čele sovětských vojsk do centra Kyjeva - pozdějšího generála Buršíka, který za svoji účast ve válce na východní frontě dostal od soudruhů - deset let ne Mírově a protože se dovolil odvolat, přidali mu ještě čtyři roky navíc. Kupodivu, na rozdíl od generála Píky a řady dalších měl štěstí, podařilo se mu z nastupujícího komunistického ráje uprchnout. A jeho jméno bylo odevšad vymazáno, stejně jako v případě řady dalších. A ti, co tahle kola roztáčeli (Slánský, ale zdaleka nejen on) si na svoji šibenici ještě museli dva tři roky počkat. V knize je zmiňován i Trajčo Kostov, bulharský komunistický funkcionář, popravený na základě vykonstruovaného procesu. Chybí tam ale jedna základní věc - Kostov byl jediný komunistický funkcionář ve východním bloku, který na rozdíl od všech těch Slánských před soudem vzepřel a odmítl všechna ta absurdní a nesmyslná obvinění. Život si tím sice nezachránil, ale páteř ano. No a samozřejmě to byl rok, kdy začala strmě stoupat hvězda svazáckého básníka Pavla Kohouta, který se chvěl vzrušením, že jako kulturní atašé v Moskvě bydlí třistapadesát metrů od Stalina. Přesto se chtěl vrátit domů, aby mohl "pracovat". Je toho tady zase jako vždy spousta, kulturu charakterizují aktivity těch nejnižších kádrů, kterým ale ti nejvyšší zatli ještě v tomto roce tipec. Ale oboráři, vymáhající si zákaz promítání psychologického fimu nebo knihovníci o své vůli vyřazující "závadné" a podle nich "nehodnotné" knihy jsou rovněž obrazem doby. A překvapila mě ona kauza, kdy dva mladí komunisté napsali parodii na nepříliš zdařilou prorežimní poému V. Nezvala a vznikla z toho aféra, která je stála jak členství ve straně, tak možnost studovat. Možná, že tahle kauza byla jednou z inspirací pro M. Kunderu, když psal Žert... A při dalším přečtení mě zaujal následující fakt, který o režimu a jeho lidech vypovídá taky hodně. V roce 1949 vystoupilo z KSČ 116 tisíc dělníků. Tedy těch, v jejichž jméně vládli jiní - hlavně karieristé, dost často ze středních a leckdy i vyšších "vrstev" stejně jako levicoví "intelektuálové". A brigádníci zejména na Ostravsku měli "naředit" konzervatismus horníků. Co dodat. A to byl teprve devětačtyřicátý. Další skvělá kniha obou autorek, která nám ukazuje naši nedávnou minulost daleko lépe, než nejrůznější "vědecky" nebo filozoficky se tváříci práce a rozbory i pokřivené a tendenčně ve vlastní prospěch podáváné vzpomínky a paměti již vymírajících současníků této doby.... celý text
jadran



Můj rok 1962 Můj rok 1962

Je opravdu vidět, že paní Breuerová musela strávit nepřeberné množství času s šedesátými léty, ale upřímně mě více zaujala a také mi toho více dala její předešlá kniha o počátcích komunismu. Opět ale oceňuji, že vypíchla například Kubánskou krizi a také přehledně sestavené kalendárium.... celý text
_Knihomolka_


Můj rok 1950 Můj rok 1950

Rokem 1950 jsem vstoupila do série Můj rok a díky tomu, že jsem hned zprvu narazila na tak kvalitní kousek, určitě se s ní neloučím. Paní Breuerová totiž čtenáři nabízí unikátní a nestranný pohled do dob komunismu, přikládá zachovalé fotografie, vysvětlivky a ke konci knihy dokonce uvádí v jednotlivých dnech roku 1950 události z různých koutů světa.... celý text
_Knihomolka_