Mrtví nezpívají

Mrtví nezpívají
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/330787/bmid_mrtvi-nezpivaji-LGr-330787.jpg 4 13 13

Příliš mlád a příliš zbytečně umírá Rudolf Jašík, „příslib pro budoucnost slovenské socialistické prózy“, jak ho nazvaly Dejiny slovenskej literatúry (Osveta 1960). Uprostřed věty přervala smrt „torzo naděje“, jeho největší románovou skladbu „Mrtví nezpívají“, epopej o slovenském člověku za druhé světové války. Plánoval ji jako trilogii, a přestože zůstala velikým zlomkem, je uzavřena a ucelena v básnickém viděni i v uměleckém zobrazení mnoha lidských osudů, v tragice i humoru jejich podání, v lyrické reflexi i v epické zaokrouhlenosti, ale především v humanismu a zralé moudrosti autora. Od zimy roku 1942 se odvíjí děj románu prolínáním kapitol, které se odehrávají jednak na Slovensku, jednak na východní frontě, a tak Jašík stmelením tak různorodého i prostředí dosahuje širokého záběru celé té vzepjaté doby až do roku čtyřiačtyřicátého, kdy po bitvě u Stalingradu došlo v zázemí ke vzpruze odbojových sil a na frontě k sílícímu rozkladu fašistických jednotek. V posledních kapitolách se jakoby symbolicky spojují obě prostředí na slovenské půdě. To už se ohlašuje Slovenské národní povstání prvními vítěznými salvami partyzánů i sovětských parašutistů. RUDOLF JAŠÍK začíná svůj stručný životopis slovy: „Narodil jsem se na sv. Biliána - 2. prosince 1919 v Turzovce. Obecnou školu jsem dokončil v Podvysoké, gymnasium jsem studoval v Klášteře pod Znievem. Z kvinty jsem odešel do Zlína, kde jsem navštěvoval exportní akademii. V roce 1938 mě vyhodili z fabriky i ze školy. Zapletl jsem se, s prominutím, do politiky... Vrátil jsem se na Kysucko, kde jsem pracoval v ilegalitě - ve straně. Zatkli mě v prosinci 1939 a odseděl jsem si půl roku v kriminále. Potom vojna - a zase kriminál. Tentokrát vojenské garnizónní vězení v Bratislavě - pro pokus o vzpouru. Za Povstání jsem byl v horách přesně rok. Pak osvobození, práce v Partyzánském - jako redaktor závodního časopisu. Politicky činný, stranické funkce atd. Od roku 1953 pracuji na KNV v Nitře. Píšu od roku 1940. " Umělecký životopis Jašíkův se vyvíjel ve znamení 29. srpna 1944, patřil totiž ke generaci, jejíž formování je nemyslitelné bez Slovenského národního povstání. Pozdní debut (své básně nikdy neuveřejnil), kniha „Na brehu priezračnej rieky“ (1956), se lyrickými postupy vyrovnáva s bídou a tragédií života prostých lidí na Kysucích. Rozsáhlá novela „Náměstí svaté Alžběty“ (1958) je baladický příběh lásky chlapce z periférie k židovskému děvčátku. Román „Mrtví nezpívají“ (1961) a sbírka krátkých próz „Čierne a biele kruhy“ (1961) uzavírají, už posmrtně, dílo, které se řadí k vrcholům československé poválečné prózy.... celý text

Přidat komentář

Oplak
02.07.2020 4 z 5

Dielo môjho rodáka.
Zoznámil som sa s ním na gymnáziu, teraz sme si dali opätovné stretnutie. Kým vtedy ma zaujali najmä frontové udalosti, tentoraz som si knihu vychutnal ako celok.
Silný román.
Má dve tváre ako rímsky boh Janus. Jedna tvár je priamo fronta, osudy mužov druhej slovenskej batérie. Druhá tvár je "normálny" život v Slovenskom štáte, v Planici a Pravne.
Autor bohato využíva vnútorný monológ na vykreslenie myslenia, charakteru a pohnútok postáv. Práve pôsobivé zobrazenie množstva postáv je asi najväčším kladom knihy.
Postavy boli pre mňa uveriteľné a reálne.
Áno, veľa ostalo nedopovedaného. Môžem iba ľutovať, že autor trilógiu nedokončil.
A áno, musel som sa preniesť cez všadeprítomnú angažovanosť komunistov. Ale odmenou mi boli zaujímavé príbehy, ktoré vo mne ostanú dlho.

* - ,,Vrátiš sa domov, neboj sa. Vrátiš sa ako fašírka, v konzerve pekne zabalený a na tej piksli bude tvoje meno. To aby sa nepomiešali.
To si váž," a zasa sa chechce ani zlý duch a človeku ide z toho mráz po chrbte. Je bezstarostný a možno aj smelý, ale najpravdepodobnejšie bude to, že všetkým opovrhuje a sebou najviac. -

* - Pracovali tvrdo a bolestne a so zakrvavenými prstami. A modlili sa. Verili bohu, len bohu, nikomu inému. Všetko ostatné bolo nanič. Napľuť! Boh ich doteraz nesklamal. Je to správny chlap. Modlili sa k nemu pred každým útokom a on ich vyslyšal. Žijú! Ešte žijú. Sú živým dôkazom jeho spoľahlivej a ochrannej ruky. Lebo tí, čo padli, buď sa nemodlili vôbec, alebo sa modlili povrchne. Fakt. Medzi ľuďmi je kopec lajdákov. A je to správne. Lajdáci nech kopú loj. Je to správne. Boh je fešák a nijaký fušer. Od každého vyžaduje stopercentné plnenie povinností. To je nakoniec správne. -