Moskoviáda

08.12.2023

(SPOILER) Týpek se probudí v sedmém patře pochybné ubytovny, ve sprše znásilní holku (a myslí si, bůhvíjak není poetický, když si u toho v hlavě říká jaká je to exotická královna nebo co), jde na pivo se svými kumpány, všechno se zatím tváří docela realisticky. Postupně se však propadá víc a víc do divnýho horečnatýho snu, nebo opileckýho deliria, ve kterým si není nikdo jistý ničím.
Zmlátí se se svou bývalou milenkou co chová hady, pořád si volá s Kyryllem ale je nezodpovědný, takže Kyryllo na něj čeká zbytečně, chudák. Chce koupit dárky nějakým dětem svých přátel, až na to, že nemá žádné přátele co mají děti, haha. Pod obchodem s hračkama vleze do podzemí, pronásleduje frajera co mu ukradl peněženku, a pak se propadne někam do vládního metra, a najednou je z toho 1984 s krysami. Ale Galja ho osvobodí a on uteče a zabijou ho, ale on to rewindne a odjede do Kyjeva. Konec.
Jsou tam dobrý momenty, trochu mě otravovaly rozhovory s králem Omelkem, a líbilo se mi příjemné střídání psaní v první a ve druhé osobě. Nepamatuju se, kdy jsem naposledy četla něco, co bylo psané ve druhé osobě, každopádně nečekala bych, že to může fungovat takhle hezky.

01.06.2023

Za mě propadák, vůbec mě kniha nebavila, nevím z ní nic.

30.03.2023

Děsivě nechutné blábolení vypravěče, který holduje Jeho Královské Milosti Alkoholu (a ženám, jež ho ovšem zajímají jen do jisté míry), sice není můj šálek kávy, ale je to vážně dobře napsané. Zaujalo mě organické přecházení ze 3. osoby do 2. (A zase do sebe liješ odporný nápoj "vinného typu") a místy do osoby 1. (třeba když mluví o kontaktech s KGB: Z nějakého důvodu jsem si v paměti navždy zachoval první dětský pocit, který jsem měl z toho slova: pocit něčeho neřestného, slizkého a násilnického, něčeho velmi podobného výrazu "kurvapíča" (s. 108)). Na co ho dostali? Na dědečka v divizi Galizien... "Provinil jsem se sám na sobě. Tím, že jsem přicházel, když mě zvali. Že jsem jim z bezmezné vychovanosti podával ruku a měl za to, že i oni jsou lidé, byť zmrzačení. (podepsaný papír) je důkazem mé slabosti, svědkem mého duševního zmatku a mých rozpaků." (s. 123) Závěrečná horečnatá fantasmagorie je bohužel příliš pravdě podobná: "Až ovládneme všechny země a všechny národy a spojíme je v jeden celek, naplníme vůli našich velkých otců! ... pro prostého malého člověka není větší pocty a většího snu, než být poslušným, obětavým, hrdým a poníženým otrokem velikého, supersilného, pyramidálního, podnebeského Impéria, jež se bude nezadržitelně pohybovat dál na Západ..." (s. 214). A ještě musím dodat, že speciální lahůdkou jsou aluze na světovou literaturu (a to jsem určitě odhalila sotva půlku).

13.02.2023

Značné zklamání! Srovnávání s Joyceovým Odysseem je samozřejmě úplně mimo (pokud by kritériem bylo "jeden den v jednom městě", vyhověly by tomu patrně i některé díly Kačera Donalda). Klíčovým dojmem z Moskoviády je pro mě křečovitost - tak totiž většinou působí autorovy pokusy zaujmout a vytvořit pointu. Vše je ale příšerně vulgární - a tím teď nemyslím používání sprostých slov, jako spíš určitou "lidovost" celého románu (něco ve stylu "Miroslav Donutil vypravuje"), ovšem se snahou o přesah a duchaplnost, které však vyznívají banálně až trapně. A právě tento pocit nesnesitelné trapnosti způsobil, že jsem knihu nedokázal dočíst do konce.

Po tomto románu jsem nějaký čas pokukoval, protože jsem kromě části románu Muzeum opuštěných tajemství od Oksany Zabuško nečetl moc aktuální ukrajinské literatury a tak jsem si chtěl doplnit kulturní rozhled. Kniha vyšla jak v češtině, tak ve slovenštině ale já četl polský překlad. Někde jsem zaregistroval informaci, že ten překlad byl před polštinu ale je možné, že je to nějaká blbost.
— Kdybych měl román popsat pár slovy, tak asi použiji přirovnání Odysseus Jamese Joyce odehrávající se v Moskvě a na drogách. Příběh začíná v nějakém obřím internátu pro literáty a postupně graduje až do spektakulárního finále v tajném bunkru napojeném na moskevské metro, kde se schází největší démoni ruských dějin a kují své pikle.
— Jurij to na nás hrne jako William Seward Burroughs v Nahém obědě a čtenář je hned po prvních stránkách předávkován a zahlcen obrazy a pocity jako když si dáte LSD v Las Vegas. Je to až orientálně opulentní vyprávění – boršč, vodka a nenávist. A ohledně té nenávisti se zde hodně řeší komplikované vztahy mezi Rusy a Ukrajinci.
— Ale abych to stále jen neokecával, knihu musím určitě doporučit. Zejména pokud jste zvyklí nebo dokonce milujete postmoderní styl vyprávění a romány ve stylu beat generation.

03.05.2022

Jednoduše skvělé. Alkoholická cesta Moskvou z výšin vysokoškolské koleje do morálního bahna moskevských ulic i pekelného podzemí. Pokud vás neodradí Andruchovyčův styl psaní, který je nezastavitelnou šílenou jízdou variující "proud vědomí", a sedne vám jeho styl humoru míchající vysoké a nízké, určitě si knihu užijete.
Jen ten konec s šílenými vizemi o zdání nezávislosti, falešných referendech, loutkových vládách a obnovení Impéria je za současných okolností poněkud mrazivější než autor nejspíše zamýšlel, když to před třiceti lety psal.
Aktualizace květen 2023: divadelní hra na motivy Moskoviády od studia X10 je skvělá a určitě doporučuji ke shlédnutí

21.02.2019

Halucinační jízda z šedivé ubytovny osídlené existencemi, které zplodil socialistický nerealismus, do podzemí globálních monstrózních spiknutí. Moskva, stejně fascinující jako odporná, nebo přesněji odporná fascinujícím způsobem, jasnozřivé opilecké řeči, události, které se, logicky vzato, nikdy nemohly stát, ale tolik z nich se už někdy stalo, že obří lidožravé krysy jsou proti nim ještě docela pravděpodobná představa.
Několik nádherných vět a asi nejpřesnější vystižení vztahu Ukrajinců k Rusům, jaké jsem četla. Přebujelý styl a horečnatá (doslova) dynamika, která nedá vydechnout a setrvale graduje, což mě zpočátku nadchlo, později unavilo a poněkud otupilo. Možná to má za následek, že závěr už jsem četla celkem nezaujatě a přišel mi poněkud z povinnosti, jako jediná možná cesta, kam se dá ještě v nastoleném eskamotérském stylu postoupit. Taky mi osobně byla bližší jednoduchá pivní filosofie ("Bojuju za naše a vaše pivo!") než hluboké zobecňující poselství, přesto výjimečný čtenářský zážitek.

Nečekala jsem, že nedlouho po čtení Stančíka objevím knihu, která se mu stylově podobá. Andruchovyč ale nepíše tolik na efekt a méně se sám sebou kochá.

11.07.2018

"Musíme si přiznat, že stojíme na prahu katastrofy. Opakuji: na prahu. Máme šanci ji odvrátit? Lze ještě zachránit naše velké dědictví: Kolik k tomu bude třeba úsilí, ohně, krve a železa? To je okruh těch otázek, jež jsou, žerty strany, pro nás všechny velmi palčivé. Končí ty poklidné doby, kdy jsme si mohli dovolit ústupky, úlevy, amnestie, uvolnění a rozředění. Nyní již žádná alternativa neexistuje. Tedy existuje, ale je to poslední z možných alternativ: být či nebýt. Je to otázka bytí a nebytí Velikého státu, velmoci. Veliký stát, nebo Veliký chaos. Hierarchie nebo anarchie. Proti našim všeobjímajícím ideám nepřátelé postavili pískot a výkřiky. Hroutí se de facto vše. Svatyně a tanky praskají ve švech. Armáda již není s to plnit příkazy předků a simuluje. Zabíjení se štítí. Není to již armáda: je to sebranka teploušů a pacifistů, což je koneckonců totéž. Musíme si přiznat, že armádu již nemáme. Nemáme! Avšak vyplývá z toho, že největší katastrofa je nevyhnutelná? Nikoliv!"

A co ty von F.? Jak daleko ses dostal, kam až si klesnul, kdy se ti hlava rozskočí z chlastu a horečky? Ukrajina na tebe čeká, vrátíš se tam někdy? Copak ti asi řeknou na tvé citlivé a delikátní dílo ukřivděného básníka? Pod kterou vrstvou se skrývají tvé hranice šílenství? "Saško" ty odpovědi zná za tebe...

25.03.2018

Kniha začíná a dlouho se tváří jako nepříliš originální dobové líčení opileckých historek z Moskvy v záchvatu rozpadu Sovětského svazu. Postupně je stále zřejmější, že hrdina Otto von F. se v deliriu stává akterém svého vlastního Procesu, propadá se stále hlouběji do útrob Moskvy, jakéhosi podsvětí, kde se mu převozníkem stává cikánský kapsář, jenž ho obírá o pomyslnou zpáteční jízdenku do života nahoře. Podsvětí ovládají běsi, kteří se, jak autor bezděky předpověděl, nesmíří se ztrátou své moci a úpadkem a vylezou opět na povrch. Propad z reality do surreálna podtržený podmanivou du-formou činí z knihy příjemný čtenářský zážitek.

29.01.2017

Moskva na přelomu 80. a 90. let musela bejt solidní diskotéka - Andruchovyč popisuje tuto dobu rozpadu sovětského svazu a todle místo velmi depresivně a temně, podobně jako Topol Prahu v Sestře. Za tohle už extra hvězdičky.

Krom toho je hlavní hrdina ukrajinský básník, který v Moskvě bydlí na koleji a studuje. Teda rád by, ale všude je tolik vodky a ženských, že mu to moc nejde, protože je všude tolik vodky a ženských. Proto mu například velmi dlouho trvá přesunout se z A do B. Moskoviáda popisuje jeden jeho den, kterej je tak bizarní, že bych rád zase použil přirovnání k Sestře. Přirovnání k Sestře. Tak. Právě jsem ho použil. Pečivo out.