Moje dlouhé mlčení

12.03.2019

Příběh která pohltí, napsaný syrově a autenticky. Doba v které člověk ztrácí lidskost a důstojnost. Je odkázán na štěstí nebo náhodu, mnohdy ztratí i své nejbližší a najít za ně náhradu je nemožné. Knížka je poměrně útlá, ale napsaná všeříkajíc. Čím si autorka prošla, jaká byla cesta, následky a problémy. Smeknout nad sílou vnitřního člověka a vzít si ponaučení z historie

27.02.2019

Životní příběh paní Bezdíčkové nabízí čtenáři pohled na holokaust z několika úhlů.

O postavení slovenských Židů během války se dozvídáme na začátku, kdy autorka píše o své rodině a dětství na Slovensku. Mimo jiné mě velmi zaujala informace, že Slovenský stát platil Třetí říši 500 říšských marek za každého deportovaného Žida...

O příjezdu a pobytu v Osvětimi a dalších táborech autorka píše relativně věcně, nepopisuje do detailu každodenní utrpení a brutalitu, ale i přesto je čtenář šokován.

Po útěku z pochodu smrti dochází na další aspekt příběhu paní Bezdíčkové, a to bezprostřední vyrovnávání se s prožitým utrpením. Nejistota, bezmoc, výčitky své i od ostatních lidí, proč přežila právě ona, doživotní trauma ze ztráty blízkých, zejména milované maminky.

Kvůli svému židovskému původu měla autorka těžký život i za komunismu, konkrétně po procesu s Rudolfem Slánským.

Ačkoliv je knížka útlá a čte se jedním dechem, obsahuje dost zajímavých informací. Autorka v ní píše nejen o svém životě, ale i dalších okolnostech a o potřebě znát minulost, mluvit o ní, především s dětmi ve školách. Zvlášť nyní, kdy jsou rasistické tendence ve světě opět na vzestupu...

07.06.2018

Protože jsem o paní Bezdíčkové a jejích životních osudech už něco věděla, zaujaly mě jiné aspekty. Doslova mě šokovala traumata, s kterými se musela vyrovnávat po návratu z koncentráků, např.: nevím, co mám dělat, nevím, kam mám jít, nevím spoustu důležitých informací pro normální život. Nikdo mě nechce. Nic neumím. A mám vůbec právo žít, když všichni moji blízcí zemřeli?
I toto je důsledek holokaustu, kterého se nezbavíte do konce života.

07.01.2018

Velmi krátké shrnutí životního osudu paní Bezdíčkové. Je až neuvěřitelné co vše člověk dokáže zvládnout a přežít a jít dál a dál bojovat. Autorka měla ve svém životě neuvěřitelnou smůlu, ale zároveň i štěstí, na lidi kolem sebe, kteří jí pomohli. A klobou dolů,že je o všem co prožila nejen za 2sv. války schopná mluvit, protože lidé nesmí zapomenout na to co bylo v minulosti na to jak se k sobě navzájem chovali a co si byli schopní udělat.

08.01.2017

Krátká, ale všeříkající zpověď o utrpení během šoa, ale i době poválečné. Na Eriku Bezdíčkovou jsem narazila již dříve, díky dokumentárním filmům. Ať už se jednalo o zmiňovaných "Sedm Světel", a nebo o epizodu "Neznámích hrdinů" či nového "Návratu do Osvětimi".
Z každého slova je cítit láska - vím knihy o holocaustu je to prapodivné. Ale vskutku kniha je o lásce - lásce manželské (ačkoliv to nebylo horoucí vzplanutí), lásce rodičovské (Eričin nádherný vztah s rodiči, především maminkou) a také lásce k životu. Ačkoliv sama autorka připouští, že přežila díky obrovské dávce štěstí, přesto v sobě pořád měla sílu žít a nevzdala se (i proto, že stále toužila najít svou rodinu, milovanou maminku).
Nečekejte podrobné popisy brutality koncentračních táborů, dlouhosáhlé popisy všech dnů a měsíců, které byla Erika nucena prožít v těch nejhorších podmínkách, které nebyly k žití. Přesto je kniha pravdivým svědectvím o utrpení, i když si neklade za důraz šokovat syrovým popisem událostí.
Nádherné svědectví pro budoucí generace - hlavně nezapomenou !!!

19.12.2016

Příběh byl velmi silný a emotivní. Velmi na mě zapůsobil a nechal ve mně plno smíšených pocitů. Erika mi byla sympatická, milá, v určitých chvílích naivní, ale na druhou stranu odvážná a připravená bojovat za svojí místo v životě.
Kniha je velmi poutavá, poučná, střídá se v ní řada emocí a zároveň je velmi věrohodně napsaná.
Ukazuje nám obrázek, že Židé neměli složitý život jen za druhé světové války, ale i poté, za dob komunistů.
Kniha je doplněna fotografiemi a i mapkou koncentračního tábora v Osvětimi.
Velmi se mi líbila a mohla jsem si udělat obrázek i o historii, která se ve škole rozhodně neučí.

06.03.2016

Poprvé jsem navštívila besedu s paní Erikou v roce 2014. Když popisovala svůj příběh, zatímco my jsme seděli, ona stála. Byla tak malinká a drobná. Zde jsem koupila její knihu a nechala do ní vepsat věnování. Roztřeseným písmem napsala jen - Jakubovi, Erika Bezdíčková. A můj jedenáctiletý syn si od ní tu knihu vzal a ještě ten večer ji začal číst. Ta kniha nemá mnoho stránek. Má jich tak akorát. Dost na to, aby paní Erika představila svou rodinu. Svou maminku, kterou tak velmi milovala. Svého tatínka, kterého si maminka musela vzít, protože její lásce s nežidovským učitelem nebylo přáno. Svou nevlastní sestru. Ale také babičku, dědečka. Dokonce i služebné. Při svém popisu pobytu v Osvětimi nezachází do detailů. Je to jen hrubý nástin tak, jak ho tehdy prožívalo třináctileté děvčátko. Bohužel život byl pro paní Eriku těžký i po skončení 2. sv. války. Pro její židovský původ se s ní rozvádí její první manžel. Dává přednost kariéře na ministerstvu a odloučí ji i od jejich společného syna Jaroslava. Erika žije s dcerou Janou ve velké bídě. Druhé manželství také nemělo dlouhého trvání a Erika zůstává na nějakou chvíli opět sama. S dcerami Janou a Juditkou. Na několika místech v knize se nezapomene zmínit, že i v těch nejhorších chvílích, vždy byly vyslyšeny její modlitby. Stejně tak je z knihy cítit, že se nikdy nepřestala vinit ze smrti maminky a tatínka. Protože ona přežila a oni ne. Přeživší ŠOA nás pomalu opouštějí. Pokud budete mít možnost navštívit některou z přednášek paní Eriky, určitě ji využijte.
---------------------------
Prožitá traumata však ve mně zanechala stopy. Nedokázala jsem přilnout k nikomu kromě svých dětí. Stále jsem postrádala maminku, podvědomě jsem za ni hledala náhradu, ale tu mi samozřejmě nikdo nemohl poskytnout.

Tohle čtení mám umocněno besedou s paní Erikou. je to pro mě obrovský zážitek, všichni by měli naslouchat takovým vyprávěním a vzít si z toho ponaučení, aby se nic podobného neopakovalo.

Velice působivý příběh toho, jak se Erika dostala v mladém věku do Osvětimy. Jako Židovka ale neměla život lehký ani za Komunistů... Myslím, že to patří mezi knihy, které by si každý měl přečíst. Bez znalosti historie je nebezpečí její opakování. Rozsahem se knížka řadí mezi ty kratší, takže je to čtení na pár hodin.

28.08.2014

Vynikajúca, aj keď smutná knižka. Rozsahovo nie veľká, ale úplne stačí na utvorenie si obrazu o udalostiach, ktoré autorka prežila. Odporúčam každému

23.06.2014

naprosto souhlasím s lenkanel kniha byla totálně úžasná, smutná dojemná a čtivě napsaná i když je o smutné události, tak si s tím spisovatelka vyhrála i když ji to jistě stálo plno sil

10.06.2014

Co k tomu dodat? Silný příběh - stručný a výstižný. Již mnohokrát mě překvapilo u autentických výpovědí těch, co přežili holocaust, že jejich návrat a život v socialistickém Československu pro ně byl dalším traumatem, mnohdy srovnatelným s dobou v lágru. To mi připadá na osudech přeživších nejsmutnější...

03.05.2014

Jsem názoru, že každý, kdo nezažil, by měl alespoň jednu takovouto knihu přečíst. Také jsem měla možnost se s paní Bezdíčkovou setkat ve škole na přednášce a velice obdivuji její sílu o svých zážitcích mluvit.

18.07.2011

Paní Bezdíčkovou jsem potkala ve škole na její besedě a jsem vážně ráda, že jsem ji mohla potkat a slyšet tohle všechno právě od ní. Jsem celkem ráda, že schválně vynechala ty strašné podrobnosti, protože si myslím, že málo jich zrovna nebylo. Tímhle by si jentak někdo projít nedokázal..