Moje bengálské přítelkyně

Moje bengálské přítelkyně https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/27426/moje-bengalske-pritelkyne-27426.jpg 5 24 24

Každodenní život bengálských hinduistů a zejména hinduistek očima české postgraduální stipendistky v Thákurově Šántiniketanu. V sedmi kapitolách (Potíže s etiketou, Doma jez, co máš..., Sárí – módní výkřik posledního tisíciletí, Bengálský ideál krásy, Námluvy po bengálsku, Vdavky po bengálsku, Moje bengálské maminky) jsou bengálské mravy a životní názory komentovány s humorem a se snahou o srovnání s našimi zvyklostmi, přičemž výsledek není vždy pro nás lichotivý. Překlad prvního vydání publikován v Moskvě, v Bratislavě a ve zkrácené podobě v Gothenburgu a v Kalkatě. ... celý text

Přidat komentář

Nofar197
26.12.2022 5 z 5

Paní Preinhaelterova strávila coby postgraduální stipendistka rok na univerzitě v Santiniketanu v Západním Bengálsku. Tamní univerzitu založil známý bengalsky básník a spisovatel Rabindranath Thakur. Autorka se poté s námi podělila o své zážitky v této knize, která je výjimečná už tím, že nelici známé architektonické divy či krásy přírody, ale zavede čtenáře do méně známého prostředí bengalske společnosti, ať už jde o bengalske rodiny či zmíněné bengalske přítelkyně, díky nimž se dozvíme hodně o jídle, jídelních zvycích, tradičním oblečení, idealu krásy, průběhu svateb či námluv, nebo přístupu Bengalcu k řešení každodenních problémů. Nejvíce na této knize si cením životní moudro, které autorka uvedla v kapitole Vdavky po Bengálsku : "Volba životního partnera je složitá věc. Chci jenom říci : Jsme - li tak pyšní na to, že si smíme a umíme vybrat sami, pak bychom i po svatebním chováním měli potvrdit, že naše volba byla správná. " A především v závěru knihy. Už kvůli tomuto životnímu moudru by si měli tuto knihu přečíst i ti, kteří se o Indii nijak nezajimaji : "Bengalek se většinou nikdo neptá, čím by chtěly být. Pracuji na svém malem životním pozemku, který jim byl bez diskuse přidělen, a i když vidí, že je to pozemek špatný, vědí zároveň, že nikdy nedostanou lepší. A tak se snaží udělat z něho co nejvíc. Většinou z něho nakonec udělají kvetoucí zahradu, která těší nejen je, ale i všechny kolem.
A v tom je snad malé poučení i pro nás. Asi se už žádná nespokojime s tím, co by nám určil druhý. Ale když už nám byla dána možnost svobodně si vybrat kus životní půdy, neměly bychom zahazovat ryc a začít honem shánět něco jiného, zjistime - li, že je na něm víc kamení, než jsme čekaly. Přisvojil si je lehké. Řádně obdělávat - k radosti své i ostatních - je však hodně obtížné. "

BabaJaga11
08.08.2020 5 z 5

(SPOILER) Jela jsem na jednodenní terénní služební cestu a protože obvykle úplně netrefím čas a nejbližší spoj mi ujede před nosem, anebo jsem pro jistotu na zastávce o půl hodiny dřív, a navíc i cestou vlakem je potřeba se nějak zabavit (a hlavně neusnout, abych neodjela, kam nechci :-)), beru si s sebou poslední dobou knížku. Ovšem musí být co nejmenší a nejlehčí, jelikož celý den ji nosím v batohu na zádech s asi 10 kg rozmanité výstroje a dalšího vybavení. Taky nesmí být nová, protože hrozí, že se mi do batohu dostane voda (ať už dešťová, nebo z mokřadů, které zkoumám a do nichž občas taky padám), bláto, anebo se třeba rozplácne rajče, které si s sebou beru k svačině. Zkrátka knize hrozí nemilý "úraz" - a ten obzvlášť "bolí" u knihy nové. Ideálně je tedy taková, kterou se po přečtení chystám poslat dál.

Na poslední takovou cestu byly vybrány "Moje bengálské přítelkyně". Musím přiznat, že první stránky, kde autorka líčí úskalí děkování a zdvořilých proseb v Indii, mě moc nenadchly. Zdálo se my, že na slůvka "děkuji" a "prosím" padlo těch stránek až moc. Skoro jsem si říkala, zda si s sebou nevzít jinou knihu. Dorazila jsem totiž z práce domů pozdě večer, s vědomím, že následující den budu brzy vstávat a musím si rychle nachystat věci s sebou. Každý normální člověk by začal oblečením nebo jídlem... já si šla nejdřív vybrat knížku, a pak není divu, že když jsem honem přečetla pár stránek, zdálo se mi to zdlouhavé :-).

Další pokračování knížky, během cesty vlakem, mě už zaujalo podstatně víc, ať už šlo o vyprávění o jídle, nebo tradičním oděvu bengálských i dalších indických žen – o sárí. Líbilo se mi prolínání faktografie a líčení osobních zážitků, zejména různých společenských faux pas, jichž se autorka nechtěně dopustila. Indové to obvykle přešli s humorem – a autorka nakonec taky.

Trochu zdlouhavé mi připadalo líčení svatebních zvyklostí (ale skvělá byla kapitola o námluvách a životní příběhy několika bengálských děvčat z koleje, kde bydlela i autorka), ale naprosto mě dostal závěr o bengálských maminkách. Za to nakonec pět hvězdiček.

Autorka již v době vzniku knihy, tj. před více než 40 lety, poukazuje na změny, které postupně prostupují indickou společností a odstraňují různé tradice i tabu. Zajímalo by mě, jak je to dnes - ale nechystám se do Indie to zjistit. Horko, které vadilo autorce, by mně vadilo ještě víc, a s množstvím lidí bych jako introvert asi taky měla problém. O to víc jsem vděčná autorce, že jsem si mohla přečíst tuto knihu, která mě seznámila se zajímavou bengálskou kulturou. I když autorka ne se všemi zvyky v Bengálsku a Indii souhlasí, je vidět, že si tamní lidi zamilovala – a oni zase ji.


jana14
25.05.2020 5 z 5

Náhodně jsem při vyhledávání narazila na tuto knihu, která se mi v mládí moc líbila. O to víc, že to byla doba omezených možností a tak každé zajímavé vyprávění z exotické ciziny bylo vítáno. Jako mladé dívce se mi moc líbilo právě to přiblížení života dívek bengálských. Třeba povídání o jejich nádherných vlasech. Dodnes se za Indkami ohlížím a zkoumám, zda je tomu tak - a většinou je. Nebo vegetariánské stravování - nic proti, ale také tvrdím, že není pro každého. Autorce děkuji a až knížku znovu potkám, určitě si ji ráda opět přečtu.

Ronny
09.01.2019 5 z 5

Velmi čtivě popsaný studijní pobyt autorky v Indii, její seznamování s rodinami bengálských spolužaček. Jednotlivé kapitoly se zabývají stravou, oblékáním, postavením žen ve společnosti a jejich každodenním životem, manželstvím apod.
Je to psáno humorně a laskavě. Opravdu doporučuji.

Shui-Xian
10.04.2016 5 z 5

Kouzelný cestopis... K Indii laskavý, chápavý, psaný s úžasným smyslem pro humor a s odhodláním přinést Evropanovi co nejpestřejší, nejautentičtější obrázek tehdejšího Bengálska. Na poutavosti knihy nemění nic ani fakt, že doba značně pokročila a poměry se mění - jde o poutavé čtení, příjemný exotický zážitek... Viděno dnešní optikou, může se zdát až přikrášlené a shovívavé k neradostným stránkám reality, nicméně věřím, že Preinhaelterová vychází z opravdových zážitků. A právem sdílí se čtenáři své dojmy, v čem jí Indie učarovala...