Mengeleho dievča – Skutočný príbeh Slovenky, ktorá prežila štyri koncentračné tábory
Veronika Homolová Tóthová , Viola Stern Fischerová
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/311508/bmid_mengeleho-dievca-skutocny-pribeh-sl-ldI-311508.jpg
5
2571
2571
„Každý večer, keď myslím na svojich drahých, ktorí už nežijú, si hovorím: Ako si to mohla prežiť? Sama neviem. Bolo to naozaj iba o šťastí a náhode.“ To sú slová Violy Fischerovej, ženy, ktorá prežila Mengeleho pokusy, štyri koncentračné tábory a nakoniec nacistom utiekla. Tá hrozná doba stvorila množstvo príbehov. Príbehov o odvahe, statočnosti, láskavosti a obetovaní sa, ale aj o zlobe, podlosti a obludnom ponižovaní iných ľudských bytostí. Príbeh Violy Fischerovej je však výnimočný. Ona totiž okrem toho, že prežila peklo táborov smrti a našla v sebe silu na riskantný útek, dokázala ešte niečo. Vďaka nej chytili brutálnu dozorkyňu z Birkenau. Po vojne sa náhodou stretla so svojou veľkou láskou. Mužom, o ktorom roky nevedela, či ešte žije. Ale nakoniec sa vydala za niekoho iného. Rytiera. Skutočného novodobého rytiera, ktorý získal toto vyznamenanie od francúzskeho prezidenta za statočnosť v boji na strane Spojencov. Viola Fischerová po rokoch zverila svoje spomienky reportérke Veronike Homolovej Tóthovej. Táto kniha zaznamenáva jej osud i osudy iných ľudí, ktoré by nemali upadnúť do zabudnutia.... celý text
Literatura světová Pro ženy
Vydáno: 2016 , Ikar (SK)Originální název:
A Texas-Sized Secret / One Night wit the Texan , 2016
více info...
Přidat komentář
No tak tahle kniha, to byl mazec.. :D Přečetla jsem ji prakticky jedním dechem a troufám si říct, že je to jedna z nejlepších knih, která člověku čtivým způsobem přiblíží hrůzy, které se děly během války. Je vidět, že autorka ví, o čem mluví, protože to sama prožila. Knihu si uložím ke svým oblíbeným a určitě jsem jí nečetla naposled. Kdybych mohla dát 10 hvězdiček, udělala bych to :D
O hrůzách války a koncentráků se asi rozepisovat nemusím... Jinak čtivé, poutavé. Jedna hvězdička dolů za matení čtenáře názvem, který naznačuje, že paní byla Mengeleho pokusným objektem, a také za moc sladký začátek v popisovaném období před válkou. Tedy nechci být skeptická, ale takhle moc pozitivní život jsem ještě u nikoho neviděla...
Podobných příběhů je mnoho. Příliš mnoho. Je to dobře i špatně zároveň. A je potřeba tyto příběhy vyprávět, uchovávat a předávat dál. Ať už na filmovém plátně nebo ještě lépe v podobě knižní. Občas se však stane, že těmto osudům může trochu ublížit forma podání. Jako v případě této knihy; pokusím se vysvětlit.
Předválečný, zcela obyčejný život paní Violy je roztažen možná příliš; později jsem ale pochopil, jak významný kontrast tvoří s pozdějšími událostmi a tvoří celkový obraz nesmazatelné skvrny na dějinách lidství a jak dobře ukazuje, kterak se svět po válce ve všech směrech změnil. Člověk najednou zjistí, že všechno, co má (nebo si myslí, že má a nemá) hraničí s iluzí, která se velmi rychle může rozplynout v doslovné nic. Samotné události v táborech, kterými si Viola prošla, lze označit jen (a stále nedostatečně) slovem "hnus". V knize se objevuje několik dalších, o nic méně zajímavých a děsivých osudů, které dokreslují onu dobu. Ostatně válka je vždycky hnusná, ale mění se v něco zcela tragického a až osobního, jakmile dostane konkrétní jména a tváře. Nechci se tu rozepisovat o věcech, o nichž má většina aspoň nějakou povědomost, ale zároveň nechci znít jako člověk, co by znevažoval příběh paní Sternové. Ten je totiž zcela mimo diskuzi, na rozdíl od formy knihy.
Ačkoli nevím, do jaké míry paní Tóthová při sepsání těchto pamětí použila vlastní fantazie a autorské svobody, nemohl jsem se při čtení zbavit dojmu, že kniha občas ztrácí svou skutečnou hodnotu a klesá kamsi do téměř brakové červené knihovny. Mrzí mě, že to říkám, ale je to tak. Někdy až zbytečně tlačí na emoce nebo vypráví poněkud romantický příběh. Někdy podává události tak uměle, že působí jako vytažené z wikipedie. Ostatně taky nemálo zarazí, že vzdor názvu se Viola setká s Mengelem jen jednou, při první selekci v Osvětimi. Mengeleho "práce" pak vypravuje spoluvězeňkyně. Možná v tom hraje roli i nakladatelství Ikar, protože od nich tenhle typ literatury není překvapením.
Takže má Mengeleho děvče smysl číst nebo ne? Je hodno doporučení? Protože už jsem v tomhle směru něco načetl, nevím jak zapůsobí na "nevědoucí". Ale nejspíš dámy budou ronit slzy a prožívat silné emoce, zatímco pánové budou chvílemi spíše zívat a kroutit hlavou. Ale cenu číst to rozhodně má. Přece jenom jde o příběh silných osobností, obětí ignorance a nesmyslné nenávisti. Jde o to vědět, znát a vyvarovat se. A hlavně nezapomenout. Tohle nikdy nesmí být zapomenuto, oni nesmí být zapomenuti a těm druhým nikdy nesmí být odpuštěno.
Nevim, jestli slovo krasna, je to spravne, jak jednoslovne popsat tuto knizku. Od prvni stranky jsem s Violkou prozivala jeji pocity-tedy do doby, nez se museli vystehovat ze sveho bytu a kdy ji skoncilo bezstarostne mladi. Z dalsiho osudu beha cloveku mraz po zadech a smeka klobouk, ze to ti lidi zvladli a prezili. Uz je to dlouho, co ve mne knizka vzbudila takove emoce.
Příšerné dějiny, o kterých je ale nutné stále vyprávět. Neskutečné, co všechno lze přežít....
Nelze jinak nežli dát plný počet hvězd, ale po přečtení této knihy by si člověk možná přál, aby se jednalo pouze o válečný román a ne o realitu. Hrůzy nacistických příslušníků jsou zde popsány opravdu velmi naturalisticky a bez obalu, často se mi tak při čtení svíralo hrdlo a stahoval žaludek. Hlavně v pasážích kde Viola Sternová popisovala násilí na dětech. Ne jednou mi ukápla slza a párkrát jsem se rozmýšlela, jestli knihu vůbec dočtu. Rozhodně je dobré proložit četbu této knihy, nějakou pozitivnější literaturou. Je neskutečné že se tato zvěrstva děla ještě v polovině minulého století. Příběh je vyprávěn opravdu poutavě a působí tak opravdu jako válečný román, ale jak už jsem zmínila výše...kéž by.
Nejde ani o to že začátek vypadá jako takové Večery pod lampou, to je možná dobrý manévr, ale že se autorka, které byl takový materiál svěřen - a takový materiál je vždy velmi cenný s ohledem na mnoho věcí - odvahou Violy Stern počínaje a nevím čím vším konče - ten potenciál nevyužila či ho spíš nedocenila a poněkud zazdila formou. Některé scény a celé dialogy působí spíše jako červená knihovna s tím rozdílem že tady je vloženo méně empatie. Nic ani proti červené knihovně, ale tam ty obraty očekáváte, ale v takové výpovědi ani ne a působí občas neuvěřitelně. Jinak surovost války a koncentračních táborů a tohoto vůbec zmenšit nejde ani s takovou technikou psaní. S ohledem na mnoho proměnných nehodnotím, protože žádná taková výpověď se nedá znevážit hodnocením.
Opravdu silný příběh. Jsem velice ráda, že mnoho lidí, co přežilo koncentráky, mělo odvahu to sepsat a my si díky tomu alespoň částečně můžeme představit, co se jim stalo. Ikdyž to vlastně asi někdy úplně nepochopíte. Jako vždy, když čtu knížky s touto tématikou, jsem se několikrát rozbrečela. Hodně mě zasáhla tato pořadí v umývárně v Osvětimi:
Angličané
Holanďané
Francouzi
Španělé
Poláci
Rusové
Cikani
Služební psi
Židé
Vždycky po přečtení těchto knih si říkám PROČ? Ale na to normální člověk nikdy nedostane odpověď.
Nejvíce mě zaujal kontrast mezi životem před válkou a během ní. I když jsem na toto téma přečetla mnoho knih, chvílemi jsem musela přestat číst, protože konkrétní popisy příběhů mi nedělaly dobře. Nejspíš to bylo způsobeno tím, že začátek knihy je opravdu krásně napsaný - vidíme zde rodinný a téměř idylický život hrdinky, který se změní ze dne na den... Určitě doporučuji přečíst.
Působivé čtení, někdy až moc do detailu popsáno. Nedokážu si představit, že si paní do detailu vybavuje jak před x lety kdo co řekl a co mněl na sobě oblčeno, jaké bylo počasí atd. Řekl bych, že hodně věcí bylo domyšleno, aby mohla kniha splňovat určitý počet stran. Na druhou stranu to knize neubralo na čtivosti.
Hezké, žádné nudné fráze.Opravdu jsem při čtení měla pocit jako bych poslouchala vyprávění staré babičky o tom co v životě všechno zažila.Dojímavá knížka.
Do knihy jsem nakoukla o půlnoci, jen abych zjistila, jestli mě zaujme. Přinutila jsem se jí odložit až ve 4 ráno. Dnes jsem hned pokračovala a dočetla. Během čtení tohoto příběhu o neskutečně silné a statečné dívce jsem si několikrát pobrečela. Jedna z mála knih, na kterou nikdy nezapomenu.
Knihu Mengeleho děvče jsem dostala jako dárek se slovy: „Doufám, že tohle nebudeš číst přes vánoční prázdniny?!“ Nečetla jsem. Ne proto, že bych si běžně nechávala do výběru knih na čtení mluvit. Ale protože jsem prostě neměla chuť po ní sáhnout. Až teď.
Červený hřbet knihy mě v knihovně asi jistým způsobem lákal a provokoval zároveň. Vytáhla jsem ji. Z přebalu se na mě dívala usměvavá tvář mladé a sympatické dívky Violy Stern Fisherové. A právě o ní tato kniha pojednává…
Viola Stern Fisherová žila ve slovenském Lučenci. Měla své sny, plány, ambice.
V šestnácti letech se také poprvé a opravdově zamilovala. Ale ani jejím snům, ani jejím plánům či dokonce lásce nebylo přáno. Přišla druhá světová válka a sní i přísná nařízení, týkající se Židů. Nejprve odvlekli její dva bratry do pracovních táborů, později ji společně s rodiči přesunuli do židovského ghetta a odtud transportovali do koncentračního tábora v Osvětimi. Tehdy ještě neměla tušení, co všechno bude po příjezdu následovat.
Osvětim však nebyla její poslední zastávkou. Celkem prošla čtyřmi koncentračními tábory, přestála Mengeleho pokusy a nakonec společně s dalšími třemi vězeňkyněmi zorganizovala při pochodu útěk. Kniha reflektuje její život před válkou, během ní a po ní. Bez obalu, realisticky, syrově…
Před autorkou knihy doslova smekám. Memoáry Violy Stern Fisherové jsou zpracovány tak, že se vám jen těžko budou odtrhávat oči od stránek. Všechny myšlenky, pocity i situace jsou popisovány bez obalu či zbytečného opisování a přikrášlování. Každá informace, kterou v průběhu čtení získáte, ve vás zanechá hlubokou stopu. Po dočtení se sami sebe budete dokola ptát, zda se vám vše o čem jste právě četli, jenom nezdálo a jak je jenom možné, že se vůbec kdy něco takového dělo.
Pokud vás toto téma zajímá, knihu vyzkoušejte. Vřele ji doporučuji, ale zároveň upozorňuji, že tentokrát půjde o skutečně silný zážitek. Aspoň pro mě skutečně byl.
Hodně drsná knížka, dost podrobně popsané hrůzy, které se v koncentračních táborech odehrávaly. Přesto jsem knížku přečetla jedním dechem, byla jsem napjatá, jestli se Viola sejde se svými blízkými a pro koho se nakonec rozhodne. Konec mě mile překvapil.
O holocaustu jsem přečetla spoustu knih, ale toto je snad první kniha, která mne naprosto emocionálně dostala, pořád dokola nad ní přemýšlím a nezapomenutelně se mi vryla do paměti. Je neuvěřitelné, čím vším si autorka nedobrovolně prošla a přesto ji to nezlomilo, za to má můj obrovský obdiv. Příběh Violy jsem přečetla jedním dechem a došlo i na slzy. Knihu 100% doporučuji a naprosto souhlasím s názorem, že by měla být zařazena do povinné školní četby. Pět hvězdiček.
knihu jsem koupila k vánocům své dceři, máme rády knihy tohoto typu, je třeba vědět jaké hrůzy se odehrávaly a vážit si toho co máme. Knihu jsem přečetla a asi od dvou třetin jsem brečela. Je znát, že knihu napsal člověk, který se těchto hrůz přímo účastnil. Doporučuji přečíst.
Četla jsem uz více knih na toto téma a toto je první kniha kde autorka vysvětluje proč se to vše dělo,proč to začalo, proč neutekli a proč věřili, že to bude dobré. V jiných knihách jen psali co se dělo ale neuvádějí důvody a vysvětlení některých činu. A u tak neuvěřitelných skutečností má určitě každý spousty otázek..
Knihu bych zařadila do povinné četby a dala ji přečíst všem těm, kteří tvrdí, že koncentrační tábory neexistovaly. Ze začátku jsem měla problém se začíst, ale jakmile se děj posunul k ghettu, četla jsem jedním dechem.
"Velká slova. Říká se, že je lepší je neříkat nahlas, protože zní pateticky. Jsou však chvíle, kdy na tom nezáleží. Například tehdy, když vás odvážejí do koncentračního tábora."
Příběh tak silný, že máte chvílemi problém číst dál, protože přes slzy nevidíte. Nebo nechápete, jaké hrůzy jsou vůbec na světě možné.
Jen u málokteré knihy vím, že na ni nezapomenu - tato je jednou z nich.