Memento
Radek John
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/178611/memento-178611.jpg
4
3677
3677
Hrdina je jedináček ze spořádané rodiny, který nemá vypěstovanou schopnost čelit běžným problémům mladistvých, ani žádné zájmy, které by mu pomohly překonat svízele první neopětované lásky. Stačí náhodná příležitost a nedostatečná prozíravost rodičů a chlapec upadne do drogové závislosti. Autor shromáždil otřesný autentický materiál o psychickém i fyzickém rozpadu osobnosti narkomana i zkušenosti léčebných zařízení, které naznačují, že cesta k drogám je nebezpečně snadná, zatímco odvykání je zřídka úspěšné.... celý text
Přidat komentář
Tato kniha mě celkem bavila. Jak je příznačné pro knihy s touto tematikou, tak se to svým způsobem pořád opakuje. Touha hlavního hrdiny po očištění od drogy, a pak poslední šlehnutí a tak pořád dokola. Svým způsobem je to otravné, ale buďme rádi, že je to v knize, která se dá odložit.
Lidé, kteří mají ve svém okolí člověka, který je závislý na alkoholu, drogách atd. nemají možnost toho závislého prostě zavřít jako knihu a tak velmi často trpí spolu s ním a zažívají pocity naděje, že se člověk, který jim byl blízký konečně bude léčit a pak kruté rozčarování z toho, že tomu tak není. A budou to prožívat s ním tak dlouho dokud to dovolí a nepřistoupí na myšlenku, že je to život toho závislého a oni nemají jak jej ovlivnit. A raději se začnou soustředit na svůj vlastní život, který ovlivnit mohou.
V knize mě asi nejvíce dostal konec, který byl pro mě poměrně překvapivě surový, když do toho člověk vložil fantazii a uvědomil si, co takový konec vlastně hlavní postavě přinesl.
Memento je skvělá knížka, strašně zajímavě napsána a když si člověk zvykne na styl autorova psaní čte se to samo. Michal mi i přes svou závislost byl sympatický a strašně dobře se mi to četlo. Knížka skvěle slouží jako odstrašující příklad závislosti na drogách. Přečtení určitě nelituji. Doporučuji.
(SPOILER)
Příběh románu se odvíjí ve dvou rovinách. Na začátku se setkáváme s drogově závislým Michalem, který je odvezen do nemocnice kvůli zánětu žil. Čas, který tráví v nemocnici, tvoří rámec příběhu – Michal vzpomíná, jak se během studia dostal k drogám a jak se postupně propadal hlouběji do drogové závislosti.
Závislost je rakovina mysli. Memento (překladem pamatuj) je román s reportážními prvky o partě narkomanů. Děj se odehrává v Praze v osmdesátkách 20. století. Dílo je zajímavé jak jazykem, tak vypravěčskou formou. Vyskytují se zde prvky argotu a slangu drogově závislých, typické krátké úsečné věty, monology a prolínání ich-formy a er-formy. Autor píše realisticky, občas detaily spadají až do naturalistické roviny. Před těmi 6 lety, kdy jsem knihu četla, ve mně zanechala dojem skvěle vystihnuté atmosféry – prostředí narkomanů, o kterém jsem neměla v tu dobu ani zdání. Radek John tímto dílem asi trošku rozboural tématiku tehdejší literatury. Je to totiž první dílo za totalitního Československa, které se této problematice věnovalo. Počet narkomanů narůstal, ale jednoduše se o tom nemluvilo. Mnozí kritici tvrdí, že by svedli knihu napsat mnohem lépe než Radek – jenže v té době ji nikdo jiný nenapsal. Podle mě nemá vůbec smysl porovnávat tuto knihu s dílem My děti ze stanice Zoo. Je to jako jablko a hruška – jsou podobné, v obchodě je najdete ve stejné sekci vedle sebe, ale přesto chutnají úplně jinak. Každopádně knihu bych doporučila každému jako takovou „kultovní“ drogovou knížku a pokud máte možnost ji číst v rámci povinné četby, neváhala bych.
Skvělé. Já jsem nadšená. Jako malá jsem četla knih s touto tematikou spousty, ale tehle jsem se vyhla a čtu ji až ted, v dospelosti. A jsem možná i ráda. Jako dítě bych ji určitě po pár stránkách odložila. Neskutečně mě baví, že je to psáno jako jednoduchý tok myšlenek. Co v mysli to na papiře, přesně jak to je, jak se honí hlavou. Ti co ví, porozumí. :-)
Miluju knížky o feťácích, knížky psané feťáky, knížky čtené feťáky... Takže jsem tohle nemohl nechat jen tak a víte co?
Ono je to fakt dobrý. Teda jako občas mi to přišlo celkem zkreslený (už nevím kde) a nepochopil jsem, jestli je to skutečný nebo vymyšlený příběh. To ale nechme teď stranou. Je to psané takovým stylem, že se občas jeden ztrácí v tom, zda je to realita či jen myšlenka. někomu by to mohlo vadit, mě to vyhovuje. Udržuje to člověka bdělého. Má to velice spletitý děj. Udržuje to jednu táhlou linku hlavního hrdiny, ale ta linka se pořád kroutí a kroutí, furt se mu něco stává, až se z něho stane úplná troska a skončí... nečekaně. Mě fakt překvapilo, že tohle je možný! To jako fakt takhle může někdo skončit? Brrrr.
Zhruba do půlky knihy jsem si nemohla v hlavě srovnat dějové linie, nevěděla jsem, co které části předcházelo a co se stalo až potom. Autor míchá dohromady ich a er formu, někdy jsem nevěděla, jestli si něco hlavní hrdina Michal Otava představuje nebo jestli se to opravdu stalo. Většinou psáno tak zvláštně heslovitě (např. Rozrazit dveře, vyběhnout ven, utíkat přes ulici, ohlédnout se, jestli ho někdo nesleduje, zastavit se až v další ulici...)
Přesto mě to stále nutilo číst dál a zhruba za půlkou knihy jsem si dějové linie srovnala. Znovu bych to asi číst nemusela, ale jsem ráda, že jsem si tuto knihu mohla přečíst.
Kniha byla velmi zajímavá, ale vzhledem k tomu, že neměla kapitoly, tak se mi hůře četla.
Kniha, která mi svým tématem nic neříká, posloužila mi ve své době jako odstrašující příklad toho co mi bylo maximálně vzdálené. Vzpomínám na dosti svíravé pocity při čtení. Pokud ve mě kniha měla zanechat negativní stopu k drogám, tak ano, účel maximálně splnila.
Skvělá kniha, myslím, že jako odstrašující případ poslouží víc, než "My děti ze stanice ZOO".
Chvilku trvá si zvyknout na autorův styl psaní, avšak pokud vás osloví, tak nezbývá nic jiného než žasnout nad šíleností a zároveň realističností příběhu. Osobně ve mně místy kniha vyvolala i zhnusení.
Nemuzu jinak než 5*. Ty myšlenkový pochody mne dostali. A verim ze tomu tak je. Šílené, šílené a šílené. Doporucuju.
Ty blaho!!! Slušná jízda. Ze začátku jsem měla trošku potíž se stylem psaní, pak jsem si ale zvykla. Dostalo mě jak to gradovalo, ke konci jsem se chytala za hlavu, že to už je fakt psycho. Některé pasáže nechutné ale asi to tak je. Nedokážu si takový život představit. Bohužel si lidé myslí, že všechno mají pod kontrolou a přitom se řítí do pekla... Rozhodně doporučuji
Štítky knihy
drogy závislost, narkomanie zfilmováno psychiatrické léčebny dospívání rozhlasové zpracování feťáci, narkomani krádeže a loupeže
Autorovy další knížky
| 2008 |  Memento |
| 1990 |  Džínový svět |
| 1990 | Jak jsem viděl Ameriku |
| 1995 | Drogy! |
| 1984 | Začátek letopočtu |
Kniha se mi líbila, byla čtivá, určitě i v dnešní době stále aktuální varování před užíváním drog. Zajímavé bylo, že se v knize nevyskytují kapitoly, v románu se střídají časové roviny. Knihu hodnotím na 5*. V době, kdy ji autor napsal, nebylo určitě v Československu tolik narkomanů, jak je tomu v současné době v České republice a na Slovensku. Po otevření hranic po roce 1989 se k nám dostalo mnohem více drog a tím pádem více závislých lidí na drogách. Knihu určitě doporučuji přečíst také mladším čtenářům, aby to bylo pro ně varování, aby s drogami nikdy nezačínali!
Hlavní postavou románu je Michal Otava, který se dá dohromady s jednou partou a poprvé vyzkouší drogu a následně pokračuje v užívání drog, stává se závislým a zcela pod jejich vlivem. Také se zamiluje do dívky Evy, která je rovněž narkomanka.. Sledujeme jejich rozklad osobnosti, sledujeme jejich opětovné „odvykací kůry“, sledujeme Michalův pobyt v psychiatrické léčebně a ve vězení..
Upřímně řečeno jsem nikdy nevyzkoušel žádnou drogu, i když jsem v minulosti zvažoval s jednou kamarádkou, že bychom to mohli jednou vyzkoušet. Zažít pocit, abychom zahodili všechny problémy za hlavu a jen si „užívali“ chvíle, kdy budeme pod vlivem drog. Chtěli jsme vyzkoušet „trávu“, ale zůstali jsme pouze u povídání. Možná jsme to nemysleli ani vážně, ale kdoví, kdybychom se ocitli v jejich dosahu, jak bychom se zachovali.. Někteří lidé dělí drogy na „lehké“ a „těžké“, ale myslím si, že nejlépe je vůbec nezačínat s užíváním drog. Většinou si lidé řeknou, že jen drogu vyzkouší a už více se k ní nebudou vracet, anebo si dají dávku jen příležitostně, jenže většinou to dopadne právě naopak. Vyzkoušíme jednou, podruhé a už se nemůžeme dostat z tohoto začarovaného kruhu. Autor dobře popsal, jaké zdravotní problémy Michalovi způsobovaly drogy – fyzické a psychické. Znám osobně případ, kdy jeden student vysoké školy začal užívat drogy – nejdříve „trávu“ a potom přešel na „tvrdší“ drogy a stal se na drogách závislým. Podstoupil dvakrát léčení v Opavě, pokusil se několikrát o sebevraždu, získal částečný důchod. Bohužel v jeho případě došlo k nenávratnému poškození mozku, takže jeho stav lze stabilizovat jen tím způsobem, že bude brát léky, bude pravidelně navštěvovat psychiatra a již nikdy nebude užívat drogy. Bohužel realita je jiná.. Většina lidí, kteří se léčí ze závislosti na drogách, opětovně sklouzne na scestí, když se vrátí domů. Někteří vydrží určitý čas, ale většina se stejně navrátí do starých kolejí. V knize se mi líbily také terapeutická sezení s jednotlivými pacienty, kteří vyprávěli své příběhy, a doktor jim pokládal otázky a snažil se jim vysvětlit, že užívání drog je cesta do pekel a že by si měli najít něco smysluplného, čím by zaplnili svůj čas, něco, z čeho by měli radost a co by je naplňovalo.
Jsem přesvědčený o tom, že je lépe vůbec s drogami nezačínat. Někteří mladí lidé vyzkouší drogu třeba z důvodu, že se cítí sami a chtějí zapadnout do nějaké party a tím se to celé spustí. Raději zůstat sám, než patřit k partě, která užívá drogy. Někteří začnou užívat drogy z důvodu, aby zmírnili napětí, stres, aby si oddechli alespoň na chvíli od problémů, které je tíží. Lidé začnou brát drogy z různých důvodů, ale nikdy si nemůžeme být jistí, jaká je jich kvalita a co to s námi může udělat. Někdy si pokládám otázku, co je horší – jestli být alkoholikem nebo narkomanem. Myslím si, že mnohem horší je být závislý na drogách. Autor se také v knize zamýšlí nad otázkou, jak k tomu přijdou lidé, kteří platí daně a zdravotní pojištění a doplácejí na narkomany, kteří dostanou invalidní důchod. Radek John napsal knihu za komunismu, takže častým problémem narkomanů bylo to, že nechodili do práce a byli obviněni z příživnictví, pokud do 30 dnů nenalezli práci. V dnešní době je to státu jedno, každý je strůjcem svého osudu.. Je to otázka k zamyšlení. Má se stát postarat o narkomany, kteří jsou v léčebnách opakovaně hospitalizováni, má jim přiznávat invalidní důchod, když si za svůj zdravotní stav mohou sami?! Když je jim přiznám invalidní důchod, tak většinou stejně pokračují v užívání drog.. Myslím si, že je velmi těžké se dostat z drogové závislosti. Člověk musí mít hodně silnou vůli, aby to dokázal a co je hodně důležité je také to, aby měl tento člověk nějakou podporu – rodinu, přátele, kamarády, kteří mu mohou podat pomocnou ruku. Ale nejdůležitější ze všeho je, aby dotyčný člověk sám chtěl se z drogové závislosti dostat. Je to podobně jako s alkoholem. Člověk, který se léčil z alkoholismu nebo z drogové závislosti by už nikdy neměl pít alkohol nebo zase začít brát drogy. Měl by být abstinent do konce svého života, pokud nechce zase sklouznout na scestí a dostat se do začarovaného kruhu.
O tématu drog by se dalo toho napsat hodně, ale myslím si, že to, co jsem napsal, je už dostačující. Jsem rád, že jsem si knihu přečetl. Nevím, proč jsem si knihu nepřečetl už dříve. Každopádně jsem rád, že nejsem závislý na alkoholu a také na drogách. Neplánuji, že bych někdy vyzkoušel nějakou drogu po tom všem, co jsem četl a vím z případů drogově závislých z mého okolí. Z vyprávění vím, že jeden kluk byl hodně chytrý, ale na průmyslovce začal brát drogy a dnes je z něho troska. Jediným jeho cílem je sehnat další dávku.. Pokud jsme na dně, bez energie, jsme ve stresu, je lépe použít jiné prostředky než drogy. Každý člověk by si měl něco najít, aby mu bylo v těchto situacích lépe. Ale DROGÁM SE URČITĚ VYHNOUT!!!