Laskavé bohyně
Jonathan Littell
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/1318/bmid_laskave-bohyne-Sbk-1318.jpg
4
485
113
Může být tisíc stran téměř jednolitého textu plného suchých historických fakt strhujícím čtením? Ano – francouzsky psaný román Američana Jonathana Littella Les Bienveillantes, který čerpal inspiraci z filmu Clauda Lanzmanna Šoa, je důkazem. Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho, syna Němce a Francouzky, nás provede několika různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i do zázemí. Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje (k otázkám svědomí se staví spíše s vlažným cynismem), nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii. Coby administrativní síla se podílí na likvidaci židovského obyvatelstva a nežádoucích živlů na Ukrajině a Kavkaze; zažije holocaust od takříkajíc amatérských začátků až po „průmyslové“ období plynových komor, jeho vzpomínky nás zavedou i do válečného Berlína a do hřbitovního inferna obklíčeného Stalingradu. Text, záměrně oproštěný od veškeré poetičnosti, je sice psán stejně suchopárným stylem, jakým Aue sepisuje svá hlášení pro Himmlera, ale zároveň z něj dýchá dojem neutuchajícího hnusu, román se valí jako temná řeka, pod jejíž zdánlivě nevzrušenou hladinou víří páchnoucí freudovské bahno, je až přehnaně dokumentárně přesný a nabitý fakty, ale jeho atmosféra je spíše hororová. Aue sám sebe prezentuje jako útlocitného intelektuála, který se minul povoláním (chtěl psát knihy, skončil jako právník), z jeho osobního příběhu, který se prolíná s nesmírně sugestivním líčením historických událostí, na nás nicméně hledí člověk sexuálně i morálně vyšinutý – nenápadný, seriózně působící psychopat, který koná zlo téměř se slzami v očích, jen a pouze s vědomím historické nevyhnutelnosti. Za svůj monumentální exkurz do duše malé ryby mezi válečnými zločinci (nebo jen obyčejného člověka ve vleku doby?) získal Jonathan Littell v říjnu 2006 Velkou cenu Francouzské akademie, v listopadu téhož roku pak prestižní Goncourtovu cenu.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2008 , OdeonOriginální název:
Les Bienveillantes , 2006
více info...
Přidat komentář
Konečně někoho napadlo napsat román očima člena SS. Dost šílené, občas odporné a hnusné. Dobrá knížka, byť dosti nevyvazena. Kdo by neměl dost, ať si dá jako nášup Krvavé země od Timothy Snydera. Je to literatura faktu, ale opravdu síla.
Od teď, když uvidím nějakého kmeta nad hrobem povzdechnout si na tím vším (nejen nad válkou), tak ho chápu; ona totiž systematická likvidace lidí pojmenovala a strhla oponu z jedné přetěžké pravdy; život je tak krátký a má tak malou cenu, až je z toho člověku úzko. S touhle druhou, světovou, otevřenou ránou se svět vlastně vyrovnává doteď. S ničím menším.
5 zdrcujících *****
PS: Laskavé bohyně lze číst dvěma způsoby; podrobně a za neustálého googlování = dva měsíce. Nebo je můžete vzít trochu hákem, k internetu odběhnout jen občas a spíš si tak nějak udržovat obecné povědomí o tom, co se děje a kdo spadá do „politicko-policejní“ sféry a kdo do té „armádně-hospodářské“ = dva týdny.
Zvěrstev tu taky není „tolik“, jak by se z komentářů mohlo zdát. Gró obludnosti knihy leží v dialozích (kdy se střídají ty, vedené v duchu Sprachregelungen, jazykových pravidel, s těmi „otevřenějšími“) a v, pro Sprachregelungen dnešních masmédií, nekorektních filozoficko - společenských úvahách...To jenom abyste pak nebyli zklamaný...
Kniha knih! Tohle je maximální literatura! Jediná kniha, která je vidět z vesmíru! 900 stran fiktivních memoárů nacistickýho zmagořilce skvostně umíchanýho z ingredincí znamých nacistických zvířat. Tolik hnusu, že už se nemůžu dočkat, až to budu číst podruhý. Littell je bůh.
Bývá vychvalováno berlínské finále, já knihu nejvíce hltal, když byl hrdina na Kavkaze a samozřejmě v Babím Jaru.
Šílené, monstrózní a neuvěřitelné čtení. Na začátku vás zahltí fakty, jmény a dalšími daty, ale po chvilkovém zorientování se nebudete chtít přestat, dokud se neprolouskáte až na konec. Některé pasáže jsem četl opakovaně, tak sugestivní jsou popisy jednotlivých událostí... Čtení této bichle chce hodně času a na začátku i trpělivosti, znalost alespoň základních historických souvislostí a postav určitě též přispěje k lepšímu zážitku...
Tož... Zvrácené, šílené, všepohlcující, neuvěřitelně uvěřitelné zlo. V té nejtvrdší podobě. Monumentální dílo. Občas má ovšem člověk nutkání zvracet. Čirá hrůza.
Ta kniha je nejenom ukázka nesčetněkrát probíraných, hrůzostrašných skutečností, spojených s průběhem druhé světové války. Je to především výborná příležitost jak se ocitnout na mnoha místech oného období a být tak svědkem ukrajinských masakrů, kde třetí říše duchovně vítězila nad celým světem, přes velké střetnutí s železnou hranicí u Stalingradu, až po poslední vzdechy Altreich, vycházející z útrob berlínského bunkru, doprovázené výbuchy šrapnelů a třesky granátů v ulicích zničeného města.
Najdete zde přesně to, co od knihy očekáváte a přídavkem nemenší část toho, co by Vás nejspíš ani nenapadlo zde hledat. Pohnuté myšlení hlavního protagonisty a jeho praktiky jsou skutečně ohavné a nejeden čtenář mnohdy pocítí vzedmutí žaludečních šťáv. Dohromady to na mě vše působí naprosto monstrózně a velkolepě a těch bezmála 900 stran rozhodně stálo za to přečíst.
K velice silnému autentickému zážitku lze dost možná přičíst i sichravé počasí, které mě posledních několikset stránek doprovázelo, nicméně věřím, že i na pláži v tropickém ráji by Vás u leckterých pasáží záblo až běda.
Nesmírně složitá kniha. Nepříjemná, nepoddajná, doktýká se živých schémat a to velice nepatřičným způsobem. Doluje ve vás a doluje až vás úplně položí. Nenechává vás odpočinout na jediném odstavci, protože v ní odstavce vlastně neexistují. Nelze se s ní vyrovnat, měla jsem často chuť se jí už vůbec nikdy nedotknout. Že se takto nedá psát o knize? Ale ano, Laskavé bohyně vás vystaví takové směsici pocitů, že se budete divit. Hodnocení ? Nepotřebuje.
P.S. Merle byl ve své známé knize vlastně romantik.
Četl třikrát. Škoda že české vydání nemá na rozdíl od některých zahraničních jmenný rejstřík.
Přečíst to, to byla fuška. Ale stála za to. I přesto, že:
- příběh je zalidněn velkým množstvím postav (historických i smyšlených)
- je pro mě problém orientovat se v českých hodnostech, natož ve všech těch -hauptmanech a -führerech
- věta na půl stránky, odstavec přes tři k přehlednosti moc nepřispívá
- občas se člověku chce zvracet
atd.
Ale po přečtení zůstanou otázky, které si člověk musí zodpovědět sám. Kde se všechno to zlo vzalo? Opravdu jsme proti němu už imunní? Není v každém z nás jenom potlačeno a nečeká, až bude moci beztrestně vytrysknout?
Jo, málokterá kniha nechává takhle hlubokou stopu.
Taky je mi z toho často na zvracení, kéž by to bylo to jediné, co mám společného s hlavním hrdinou.
Ve druhé třetině knížky jsem se dost ztrácela - asi kdybych věděla o válce něco víc, lépe bych se v těch všech hodnostech a organizacích zorientovala.
Není to nejlepší válečná kniha, kterou jsem dosud četla, ale je to kniha nejsyrovější.
"Čím více jsem zkrátka nahlížel do maelströmu intrik, vířícího v nejvyšších státních sférách, tím menší jsem měl zájem se na něm podílet. Než jsem dosáhl své současné funkce, domníval jsem se - nepochybně naivně -, že velká rozhodnutí se činí na základně ideologické správnosti a racionality. Nyní mi bylo jasné, že i když tomu tak částečně stále ještě je, podílí se na rozhodování mnoho dalších faktorů, spory ohledně kariréního postupu, osobní ambice, zvláštní zájmy. Führer samozřejmě nemohl řešit všechny otázky sám, a vyjma jeho rozhodnutí jako by všechny mechanismy, kterými se dalo dosáhnout shody, byly pokřivené, ba zkažené."
Při čtení některých úseků knihy, jsem ji zabouchl a musel ji rozdýchávat. Občas z ní totiž kape čisté zlo. Lidské zlo.
Odkud bere Bejan tu jistotu, že to s tím holocaustem (respektive šoa) bylo jinak? Že ony pohnutky k něčemu tak šílenému byly jiné...samozřejmě šlo o celý komplex pohnutek, důvodů, cílů, ale myslím si, že vyšlo i dostatek knih na toto téma, jež se tomuto tématu věnují z pohledu hlubinné psychoanalýzy...a také existoval už na konci třicátých let psychoanalytický rozbor Hitlera a dalších nacistických pohlavárů, které si nechaly vypracovat bezpečnostní a zpravodajské složky Spojených států...mimochodem i toto vyšlo v češtině...
Ještě se mi nestalo, abych byl v první třetině knihy nadšen, ve druhé rozčarován a ve třetí naprosto znechucen. Několik pasáží v knize je skvělých, obzvláště kavkazská část, ale odmítl jsem přijmout rámec, do kterého Littell téma holokaustu zasadil. Kombinovat sexuální perverze, vraždy, incest a podobné věci s holokaustem mi připadá nejen nevhodné, ale i laciné. A závěr knihy je literárním klišé opsaným z nepovedeného thrilleru. Přečíst jsem si tu knihu musel, protože když vás zajímá téma holokaustu, tak prostě musíte přečíst všechno...
Ohavnosti, nechutnosti, někdy až únavné pasáže o různých typech Židů, ale skutečně nádherný příběh, a nic tam nebylo zbytečné, ani ty ohavnosti, nechutnosti....ani ten kousanec do Hitlerova nosu :-)
Kniha má více jak osm set stran a z velké části se jedná o suchopárný popis faktů, nicméně odložit ji pouze kvůli těmto okolnostem by rozhodně byla škoda. Nejedná se totiž o žádné válečné hlášení, ale o hlubokou sondu do duše Maxe Aueho – sebestředného psychopata s absencí empatie, který válečné vraždění nevinných chápe jako rozkaz, jenž je nutné splnit. Mezi popisem faktů, který působí jako náhled do faktografických dokumentů, se tu a tam mihne svědectví o válečných zvěrstvech, jež působí ještě zrůdněji, neboť i ono je podáváno dokumentárním popisem bez špetky soucitu či špatného svědomí. Samozřejmě, že zde nechybí ani názory a myšlenky hlavní postavy, seznamujeme se s jeho profesním, ale i intimním životem. Aue se za nic nestydí, nic neskrývá a především se vůbec za nic neomlouvá. Vše dohromady tvoří ucelený obraz o válce, která není ničím jiným než vražděním, o životě samotném, v němž jen náhoda určuje, na které „straně pušky budete stát“, a o člověku, na kterém jen marně budete hledat jednu jedinou dobrou věc. Je to kniha, která na válku nahlíží jinak, než jak je u válečných próz zvykem. Postrádá hrdinství, velké činy či soucit s bližními – naopak, je to syrový popis bez příkras, bez lidskosti. O to naléhavěji však působí, o to větší dává podnět k přemýšlení. Miluju tu knihu!!!
Jedna z nej knih, co jsem kdy o tomhle tématu četl. I když je napsaná naprosto nečtivým způsobem, skoro bez odstavců a kapitol, tak ukazuje ten hnus a lidské neštěstí v celé jeho nahotě. Není pro slabší nátury, opravdu není. I když jako varování a poučení do budoucna fugovat může.
Laskavé bohyně
Vlastně tak zcela nevím, co o knize Laskavé bohyně psát, protože to mnozí již učinili přede mnou a plně se tu s většinou komentářů shoduji a asi bych se jen opakovala. Je to silné, děsivé, zlé, hnusné, ale vtahující. Až nepříjemně vtahující mnohokrát. Laskavé bohyně byla knížka, kterou jsem nejspíš četla nejdéle. U knih podobných rozměrů jsem se asi nikdy nezdržela tak dlouho. Přitom Laskavé bohyně jsem skoro nemohla opustit, ač pojednávájí o obře děsivých i ohavných věcech, musela jsem číst a číst. A občas si dát pauzu, proložit něčím lehčím. Občas se četlo pomaleji, protože kláda textu, milion jmen, semtam autor zpomalil sám, když podrobně popisoval tehdejší byrokracii, při filosofických úvahách na téma rasa, pak zase přidal na tempu a provázel čtenáře zásadními okamžiky druhé světové války. Ani jednou jsem ale neměla pocit, že bych chtěla přestat číst, jen jsem to pak už chtěla mít co nejdřív za sebou. Co mi úplně nesedlo, byly dlouhé Aueho snové fantazie, tam bych poněkud krátila, ale i tak z mého hlediska nelze než nedat plný počet. Ale bylo to náročné. Uff, trochu se cítím, jako bych se sebe shodila ledově mokrý nacucaný kožich.