Kočičí...

Exilová sbírka básní, vybraných a řazených autorkou. Vysoce raritní vydání ve velmi omezeném nákladu. Básnický svět Hany Svobodové je světem, který znovu, novýma očima obhlíží sebe sama. Vtírá se mi přirovnání, že je to „svět po katastrofě“, svět, v němž umlká vše vnější a náhodné, svět, který si uvědomuje svou nejednoznačnost, pomíjivost smutků i radostí, svět, který si nenalhává, nepředstírá, nekoketuje. Svět, který ví, že „Ti co odešli znovu odejít nemohou“ (Kočičí..., s. 41) ­ a naděje bolesti je tedy v jejím konci. Ve sbírce Kočičí... básnířka Hana Svobodová již ví, že tímto světem neotřese žádné, byť sebevznosnější gesto, zná proradnost překotných soudů a snad proto znovu váží slova nejzákladnější, slova tisíckrát nadarmo braná, tentokrát ale jakoby z druhé strany („Ta láska co není / není neláska / Je to jen život / všednodenní“ - s. 47). Nejen láska, ale i domov vyjevuje svou druhou, těžko přiznávanou tvář a staví člověka před novou volbu („ ­ Domov je ­ Bezpečí nebo vězení / jeskyně mučedníka / či poustevníka / či je to mýdlová bublina / co za tvým oknem počíná“ - s. 53). A tu je jen krok k neuhýbavému poznání, že jsou věci, jejichž děsivou neodvolatelnost nelze přemoci jinak, než jejím přijetím („Dno / je dole / Dno se nezazdí / Dno je.“ - s. 62). A stejně lapidárně a neomlouvavě je viděn člověk a jeho zodpovědnost za sebe sama („Když někdo bije / ubyde ho a zbyde míň / toho, co mohl mít“ - s. 63). A přece zde zbývá tajemství, jehož symbolem se stává záhadný kočičí svět, jemuž je přiřknuta nejhlubší lidská touha, tak hluboká, že je svým vlastním počátkem a tedy již vlastně touhou není („Nic nechce / Jen je, jen žije / Tajemný světe kočičí / obcházíš / jako poezie“ - s. 71).... celý text