Když je člověk někdo

Když je člověk někdo https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/486525/bmid_kdyz-je-clovek-nekdo-29f-486525.jpg 5 1 1

„Když je člověk někdo“ je nejautobiografičtějším Pirandellovým dramatem. V protagonistovi, úspěšném a uznávaném básníkovi, není těžké rozpoznat Pirandellův ironický autoportrét (jmenování členem Italské akademie v roce 1929 a Nobelova cena v roce 1934) a i protagonistův vztah s mladičkou Verocciou má předobraz ve skutečném vztahu Pirandella a herečky divadla Teatro d´arte, Marty Abby. Základním tématem hry je rozpor a neustálý souboj mezi životem – neustálým prouděním a změnou – a formou – ustrnulým a neměnným tvarem. Protagonista dramatu, *** (Někdo), slavný a uznávaný básník, jemuž má být udělen hraběcí titul, se zamiloval do mladé dívky Verocciy, cítí se mladý a prožívá krásné a intenzivní období plné inspirace. Verše pro Verocciu vydal pod pseudonymem Délago a mezi mladými vypukla naprostá hysterie – objevili v Délagovi básníka své generace, svůj vzor. *** (Někdo) chce zahubit své staré já – slavného Někoho –, a proto napíše sbírku otevřeně napodobující Délaga, jíž se chce jako Někdo nadobro znemožnit. Jeho rodina mu ale nedovolí sbírku publikovat, aby neohrozil své hraběcí jmenování. Vydavatel nakonec sbírku vydá, ale pod Délagovým jménem, a tak se všichni dovtípí, že Délago a *** (Někdo) jsou jedna a ta samá osoba, a původní plán Někoho se tím úplně zhatí. Mladí rázem Délaga považují za sprostý podvod, staří to mají naopak za výborný vtip a slaví triumf. *** (Někdo) tak ztrácí naději na změnu, život a znovunabyté mládí, dotčená Veroccia má pocit, že se jejich vztah spolu s Délagem proměnil v žert, odchází a Někoho čeká slavné jmenování, neboli definitivní proměna z činného autora v „žijící“ pomník sebe sama.... celý text

Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: , Dilia
Originální název:

Quando si è qualcuno , 1933


více info...

Přidat komentář

JulianaH.
18.12.2021 5 z 5

Au, tohle bolelo. Ještě víc než ostatní Pirandellovy hry. Hrdinův monolog po odchodu Verocciy mi trhal srdce. A závěr sice přirozeně vyplýval z předchozího děje, ale pořád jsem doufala, že autor bude mít se svým autobiografickým protagonistou víc soucitu. Možná můj problém spočívá prostě v tom, že si tuhle hru beru moc osobně; hrdina *** (velmi moderní jméno pro dramatickou postavu, mimochodem) mi kohosi připomíná...

Stárnoucí básník se brání proti tomu, aby ho vlastní sláva, rodina a kariéra zafixovaly v neměnné póze; aby ho historizovaly, a tím zabily. Odpovídá jim výkřiky života, změnou: láskou k mladičké ruské imigrantce a žhavě modernistickou sbírkou, která — vydaná pod pseudonymem — nadchne nastupující uměleckou generaci. Svůj boj ale prohrál, mimo jiné kvůli dobře míněné unáhlenosti synovce-nakladatele. A tak umrtvování umělce, resp. Člověka, kolektivním očekáváním pokračuje.

NATAŠA: [...] Tahle nemoc – když přijde v jistém věku – dovede být zlá.
VALENTINA (podrážděně): Ale jaká nemoc?
NATAŠA (mírně): Mládí, děvenko.

I samotné drama je jakoby statičtější, ztuhlejší než předchozí Pirandellovy hry. Děje se tu toho málo, ale tu a tam vybuchuje hroznou silou. Je trýznivé a beznadějné; zároveň člověka bouří i enervuje. Přímo černá depresí a existenční krizí. Zdálo se, že hrdina má na výběr mezi revoltou a rezignací, ale... Kulisy poslední scény jsou jako z Böcklinova obrazu, a navíc mě celek něčím nepostižitelným nutí myslet na Nietzscheho. Jo, a taky mám záhadnou potřebu vrhnout se proti zdi a rozbít si o ni hlavu. Nečtěte před spaním.