Kantorův notes
Jaroslav Kohout
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/48700/bmid_kantoruv-notes-HKb-48700.jpg
4
41
6
Knížka obsahuje dvacet kratších povídek ze života učitelů a studentů. Svěží humorné příběhy přibližující čtenáři vysokoškolské učitele bez zbytečné stylizace výjimečnosti.
Přidat komentář
Je to takové milé povídání o zákulisí profesora na vysoké škole. Vtipné, některé věci jsou dnes už jen připomínkou minulosti.
Ale jako oddechovka je to dobré.
Promoce jdou oslavou rodicu a pribuzenstva, ze se jim podarilo prezit cela ta leta studii jejich ratolesti." :-)
Musim povedat, ze kniha ma sklamala. Velmi som sa na nu tesila, pretoze prostredie vysokej skoly mi je blizke a mam rada jej atmosferu. Kniha vsak nevyuzila obrovsky potencial temy, historky su "obkecane", zbytocne zdlhave, dokonca nudne. Je to skoda.
Štítky knihy
humor paměti, memoáry vzpomínky studenti učitelé, učitelky vysoká škola
Autorovy další knížky
| 2002 |  Rétorika – umění mluvit a jednat s lidmi |
| 1986 | Kantorův notes |
| 1971 |  Člověk v pracovním prostředí |
| 2016 | Jak pomoci od nemoci |
| 1967 | Sociologie a řízení ekonomiky |
Akademik z VŠE, ekonomický sociolog, vzpomíná v humoristické knížce s nádechem memoárů, jak to chodilo na universitě ve druhé polovině 20. století. Kromě sbírání chmele, značné kontroly rodičů a pedagogů nad studenty a neschopnosti universitánů ve Východním bloku domluvit se nějakým nadnárodním jazykem zůstalo téměř všechno při starém: přijímací zkoušky, státnice, promoce, postgraduál, typologie vyučujících, snad i ty konference a kontroly.
To je jeden z důvodů, proč je knížka stále vtipná, místy dokonce hodně (tímto skládám hold kapitole o promocích). Ač prof. Kohout působil převážně za normalizace, očividně se inspiruje prvorepublikovými knihami Jaroslava Žáka; a mám zato, že jim nedělá ostudu. Psát umí dobře, hlavně pokud jde o výstavbu příběhu kolem pointy. Jeho humor je milý (ovšem naprosto nikoliv korektní), vztah ke studentům humánní až otcovský.
Četla jsem knížku zhruba zároveň s tátou, který si ji přinesl odněkud z nádraží. Pokaždé, když slyšel můj smích, se ptal, u které pasáže jsem, načež potvrzoval, že "ta je dobrá". Takže si dovolím konstatovat i za něj, že se to prof. Kohoutovi celkem povedlo.