Jak tvrdí Pereira

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Román Antonia Tabucchiho, kteří patří mezi nejvýraznější osobnosti současné italské literatury. Jak tvrdí Pereira, onoho roku 1938 bylo léto v Lisabonu zvlášť žhavé. Na město doléhala tíha salazarovské diktatury (v lecčems nepříjemně připomínající diktaturu naší z dob ještě poměrně nedávných). Pereira je starý unavený novinář, člověk téměř rezignovaný, který žije především vzpomínkami a neměnnými návyky, střídavě v kulturní redakci takzvaně nezávislého večerníku Lisboa, kde chystá překlady francouzských povídek 19. století, za stolkem u ventilátoru v Café Orquídea nad citronádami a omeletami s bylinkami, kde s číšníkem Manuelem rozebírá neradostnou politickou situaci, a v samotě svého bytu, kde rozmlouvá s fotografií zesnulé manželky....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/46809/big_jak-tvrdi-pereira-M7R-46809.jpg 447
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Barrister & Principal
Originální název:

Sostiene Pereira, 1994


více info...
Nahrávám...

Komentáře (15)

Kniha Jak tvrdí Pereira

lentolog
08.10.2021

Biblioterapia a talasoterapia v jednom. Teším sa do Lisabonu.

kamilk
01.01.2021

Rozsahom neveľký príbeh, ktorý dobre odsýpa. Nechýba profilovanie postáv, stupňovanie zápletky, ani uspokojivý záver, ktorý čitateľa poteší. 95%


netopýr088
03.03.2020

Práve som dočítal a nemôžem sa zbaviť pocitu, že takéto dačo je aj nám treba, aby sa dnes písalo, na túto knihu nie je nikdy neskoro, ani dostatočne skoro. Práve včas, pán Tabucchi!

Lie
21.02.2020

Sympatický příběh o tom, že člověk by se neměl vzdávat a rezignovat na slušnost, ačkoli mu to může způsobit problémy, i o tom, že i ten nejobyčejnější člověk může a měl by něco udělat. Je to aktuální i dnes a mnoho lidí by si tuhle knížečku mělo přečíst. Možná by pak přestali obhajovat něco, co je prostě špatné, čistě proto, že je to pohodlnější, než proti tomu něco dělat.

LucieT.
09.01.2020

I zdánlivě malé gesto nevýznamného člověka může přispět k velkým změnám. Možná že každý z nás je tak trošku jako Pereira a kéž by každý z nás byl stejný i v odvaze jednat.
Bylo úžasné sledovat přeměnu toho sympatického tlouštíka (a jeho dominantního já) během popíjení citronády, pojídání bylinkových omelet a psaní nekrologů nemrtvých autorů. A rafinované použití oné opakované formulky dává celému příběhů další rozměr.

InaPražáková
04.01.2020

Krátké nahlédnutí do života obyčejného člověka v diktatuře, ani by to nemuselo být salazarovské Portugalsko, situace byla podobná i Československu o 20 let později nebo v jiných totalitních režimech. Vzpomněla jsem si na Moc bezmocných, Pereirovy malé a čím dál tím větší činy lidské slušnosti a odvahy k upřímnosti při srážce člověka s režimem by ji mohly ilustrovat. Navíc je příběh opřený o nečekaně kompaktní směs odkazů na literaturu, katolickou věrouku a (tehdy) současnou psychologii. Všechno už bylo napsáno, zbývá uvést teorii do praxe.
Vzhledem k neustálému znejisťování čtenáře přehršlí "prý" a "tvrdí Pereira", jsem čekala, že se na konci objeví vypravěč, posluchač příběhu. Ale není důležité, kdo vypráví, spíš mi to nakonec přijde jako posun k pohádkám: Byla prý jedna diktatura a v ní jeden novinář, jak tvrdí. Líbí se mi ten posun a celkově je to příjemné čtení, přese všechno optimistické a nadějné.

000nugatovej
15.05.2019

Ač jste obyčejný člověk a chcete žít obyčejný život, stane se, že Vás lidská slušnost zavede, když je zapotřebí, i k odvážným činům, tvrdí Pereira. Máme to také tak?

Hanka_Bohmova
08.10.2018

Styl knihy (jako protokol z výslechu) ve mně vzbuzoval obavy, že hlavní postava skončí hodně ošklivě, že to bude příběh člověka, který zvedl hlavu a byl rozdrcen, příběh bezmoci jedince vůči organizované diktatuře. Proti mým očekávání je vyznění knihy mnohem optimističtější.
Pereiru jsem vnímala jako typický příklad přemýšlivého člověka ve vnitřním exilu. Věnuje se bezpečným záležitostem, chrání si své útočiště a snaží se nepouštět si stav svého okolí příliš k tělu. Raději přemýšlí o duši než o politice. Ale když je člověk poctivý a dívá se kolem sebe, asi nakonec musí od té duše k politice dospět. Hradba mezi soukromou existencí a zbytkem světa je dlouhodobě udržitelná jen za cenu lži.

"... a mimochodem, Manueli, ty máš přítele, který chytá rádio Londýn, co je nového? Prý dostávají republikáni na frak, řekl Manuel, ale víte, doktore Pereiro, dodal tišeji, mluvili i o Portugalsku. Ano? podivil se Pereira, a co o nás říkají? Že prý žijeme v diktatuře, odpověděl číšník, a že policie mučí lidi. Co si o tom myslíš ty, Manueli? zeptal se Pereira. Manuel se poškrabal na hlavě. Co si o tom myslíte vy, doktore Pereiro? opáčil, vy jste novinář a těmhle věcem rozumíte. Já říkám, že Angličani mají pravdu, prohlásil Pereira."

1