Jak jsem bránil přírodu

02.04.2019

Už sama obálka s obrázkem Vladimíra Jiránka je tak hezká, že na čtení téhle knížky rozhodně naladí. A pro ty, kdo znali Josefa Velka už z dřívějška z Mladého světa, to byla jasná volba. Pro mě také, a aby toho nebylo málo, ještě jsem měla štěstí a zažila jsem s oběma autory i besedu ve studentském klubu. Kdybych si chtěla nalhávat, že s přírodou je všechno v pořádku a její ochraně se věnují jen pomatenci se spasitelským komplexem, reportáže pana Velka by mě z toho určitě vyvedly. V mém případě ani nemusely - hodně jsem chodila za město a všechno jsem to viděla, co se děje a že je nutné proti tomu něco podniknout. Chodili jsme s mým budoucím manželem a s bratrem na ochranářské brigády (a to potom už celý život, ne jenom tehdy, za dob mladistvého elánu), kamarádili se s podobně naladěnými vrstevníky i staršími zkušenými vedoucími, a tak se nám to všechno skládalo dohromady.

Velká škoda Josefa Velka a Josefa Vavrouška, že oba zemřeli tak mladí. Radost by ze současné doby ale neměli. Hodně se toho ve vztahu k životnímu prostředí zlepšilo, mimo jiné i jejich přičiněním, ale hodně, ne-li víc, se zhoršilo. Podobné je o i s médii. Ta oficiální to tenkrát zastírala a ta dnešní se také tváří, že stačí tak trochu vytřídit odpadky, a jinak je všechno v pořádku. Často si říkám, o čem by pan Velek psal dnes, a jestli by se mu vůbec dařilo vyvolávat takový zájem, jako tehdy.