Hvězdy nám nepřály
John Green
Zajímavá a citlivá knížka o šestnáctileté Hazel, která trpí rakovinou a sblíží se s Augustem, jemuž se podařilo tuto nemoc překonat. Ti dva mladí lidé se výborně doplňují, a navíc je spojuje originální pohled na život i na chorobu, která je postihla. „Nejvtipnější smutný příběh“ je napsán s mimořádným smyslem pro humor a sarkasmus a díky autorovu vyprávěčskému talentu vyznívá velmi působivě. Nové vydání připravujeme v souvislosti s aktuálním filmovým zpracováním – stejnojmenný snímek vznikl podle tohoto knižního bestselleru a v hlavních rolích představí Shailene Woodley a Ansel Elgort.... celý text
Literatura světová Romány Pro děti a mládež
Vydáno: 2014 , Yoli (CZ)Originální název:
The Fault in Our Stars, 2012
více info...
Přidat komentář
Nádherný příběh, který je nejen pro mladé, ale i starší čtenáře. Mám přečteno již potřetí a v každém období ve mně zanechal stejně silně, přesto malinko odlišné pocity. Knihu budu číst ještě mnohokrát a mnohokrát si u ní pobrečím. Doporučila bych knihu všem, neboť je to příběh nesmírně zajímavý, silný a poutavý. A upřímně pravdivý.
Moje čtvrtá kniha od autora a musím říct, že nejsem a asi nikdy nebudu jeho fanynkou.
John Green má velmi specifický styl psaní, který mi nevyhovuje. Navíc pro téma této knihy se mi nelíbí.
Kniha mě nijak zvlášť nebavila, nevtáhlo mě to do děje. Upřímně jsem čekala víc.
Smutná, ale opravdu krásná knížka, první jsem četla a jsem za to ráda. Všem doporučuji přečíst. :) 5*
Příběh Grace jsem poprvé četla na střední, takže už to pár let zpět je. Stále jsem ovšem jen hltala každý řádek knihy a čekala, co přijde. Vím, že knihy o rakovině nebudou šálkem čaje pro každého, ale věřte mi, pokud se přeneseme přes nemoc, kterou Hazel i Gus trpí, dostanete solidní dávku nádherných, chytrých a vtipných dialogů a emoční devastaci, kterou nám John Green dopřává ve svých knihách vždy. Použiji větu z Harryho Pottera, kterou Vám jednoduše zrecenzuji celou knihu: „Budeš trpět, ale náramně si to užiješ."
Tahle cesta Grace stojí za každou slzu i pousmání či hluboké porozumění, které budete pociťovat.
P. S. Film je taky moc fajn!
píšu komentář 4 roky od doby, co jsem knihu četla a to za jediným účelem. Pokud se chystáte zkusit číst knihy v angličtině, tak nesáhnete po lepší, hlavně pokud vám je 17-20.
Byla to má první, a tím že jsem viděla i film tak to bylo dost jednoduché. Autor krásně píše, nic složitého, děj knížky je fantastický, i když s velmi smutným koncem. Tak i z toho důvodu to není tolik těžké pro začátek. Od této doby čtu asi 80% knih v aj :)
Hvězdy nám nepřály je krásná kniha a přes to, že autor na začátku píše, že je vše fikce, tak vyznívá velmi skutečně. Zažil jsem jak stejnou nemoc jako hrdinka, tak i opravdovou lásku - jen naštěstí ne v takto tragickém sepětí, takže jsem o to víc bulel jako želva. Knihu doporučuji všem, kteří si budou schopni udržet větší emocionální odstup.
(SPOILER)
Pokračuji ve své soukromé výzvě čtení knih s holandskými souvislostmi, proto se mi do rukou dostala tato kniha. Kategorie Young adult ani současní američtí autoři mi moc nesedí, možná proto mi nesedla ani tato kniha. Příběh to byl zajímavý, ale tak nějak mi tam něco chybělo (nebo přebývalo?). Četlo se mi to dobře, ale některé věci mi tam přišly zarážející: jak mohou tak nemocní lidé ještě řídit auto? Je reálné, aby někdo v 16 letech byl už na vysoké (nebo to bylo ztraceno v překladu?)? Vůbec nemusím takové to adorovaní americkeho typu, tleskaní v kruhu a hromadne dojímání se. No a to také nechybělo.
Postava van Houtena byla krajně nesympatická a to jeho chování při výletu do Ameriky otřesné.
Cynické poznámky Házel, Guse i Izáka mne bavily. Některé myšlenky byly zajímavé, ale žádné wow se u mne nedostavilo.
,,Někteří turisté si mysli
že Amsterdam je město hříchu, ale ve skutečnosti je to město
svobody. A spousta lidí vidí ve svobodě hřích."
,,Amsterodam je jako letokruhy
stromu. Čím blíž jste k centru, tím je starší."
"V posledních týdnech
jsme museli trávit čas jenom vzpomínáním, ale to nebylo tak
málo; teď jsem přišla i o radost ze vzpomínání, protože neby-
lo s kým vzpomínat. Měla jsem dojem, jako by ztratit spolu-
vzpomínatele znamenalo ztratit samotné vzpomínky, jako by
všechny ty věci, které jsme dělali, byly méně skutečné a méně
významné než před několika hodinami."
Díky čtenářské výzvě je to jedna z mála knih kterou jsem četla až po shlédnutí filmu...
Věděla jsem co mě čeká, věděla jsem, že ukápne slzička a i přesto je to skvělá kniha, podle které se film z velké části drží - kupodivu.
Je jednoduchá na čtení, ale pro cíti a empaty těžší na psychiku.
Tahle kniha je taková novodobá klasika. Kniha je plná štěstí i smutku. Brečím pokaždé když si na to vzpomenu. Film také miluji. Doporučuji všem. Konec je takový jaký je a já to tak miluji a neměnila bych.
Líbilo se mi, jak je kniha napsaná, tak nějak vtipně a jemně, ale nedokázala jsem ji dočíst. O jedno děťátko jsme přišli kvůli jiné nemoci. Při čtení se mi začaly zdát sny, že další onemocněly leukémií. Tak jsem knihu vrátila do knihovny nedočtenou.
Tuto knihu jsem četla právě jako teenager, protože o tom v té době mluvili úplně všichni, především tedy o filmu než o knize. Já jako správná puberťačka jsem si tedy koupila spíše knihu. V té době se mi hodně líbila a příběhově se mi líbí stále, avšak musím souhlasit s výrokem, že mi hrdinové přijdou místy prostě nereální. Nemyslím to ve špatném, ale ačkoliv jsem žena, vždy si musím u románu říct ,,No tak tohle by se v reálném životě nestalo" A ano, vím, že kniha je fikce, ale mám tendenci to porovnávat se skutečným životem. Ovšem nikomu neberu názor, pokud kniha někoho ohromila.
Tak nevím. Asi kdybych byl (a pravda býval jsem) romantický teenager tak by mě to i trochu dojalo. Ale slovy klasika "čas oponou trhnul" a coby životem více cynický, pragmatičtější a realističtější (stárnoucí) čtenář jsem zůstával, až nečekaně, poněkud netečný. Hlavní hrdinové mi místy přišli hodně nereální, dialogy mezi nimi šustí papírem. Některé věci mě v ději doslova iritovaly, třeba americká zkouška pohřebního obřadu, která se koná (a všichni se dojímají) už za života nebožtíka. Nevím, obávám se že stejně to mine i současnou cílovou skupinu, ale kdo jsem abych toto hodnotil...
Na první pohled by člověk neřekl, že kniha je již 11-12 let "stará". Nějakou dobu potom, co vyšla, získala i filmové zpracování a stal se z ní boom. Mě v té době bylo 15, takže taková ideální cílovka. Přesto jsem si ale knihu až doteď nepřečetla. V té době to na mě bylo prostě moc smutné a nebyla jsem ještě na svém čtenářském vrcholu :D Všichni to hltali, všichni mi to doporučovali. Ale já pořád ne a ne se k ní dostat. A John Green mezitím napsal spoustu dalších knih, které jsou určitě alespoň z poloviny tak dobré jako Hvězdy.
No a teď? O více než 10 let později jsem si řekla, že je čas si některé knihy přečíst. A musím říci, že jsem za to ráda. I přesto, že mě kniha několikrát rozplakala a já z ní měla sny o rakovině. I přesto, že jsem měla potřebu neustále objímat svého přítele a děkovat za to, že jsme zdraví a spolu. I přesto jsem hrozně ráda, že jsem si tuto knihu přečetla. A myslím, že každý by si ji měl přečíst. Co nevidět bude určitě považována za klasiku a takovou "tu knihu, kterou si prostě musíte přečíst".
Někdo tu už zmínil (a to se mi moc líbilo), že kniha samotná je vlastně takový Císařský neduh a i když nám John Green dal daleko lepší konec, než Peter Van Houten, stejně bych si přála vědět, co se s Hazel a její rodinou nakonec stalo. Já vím, že je jasné CO se stalo. Ale chápete mě, ne?
P.S. Nebojte se. Osud Izáka, Hazel a její rodiny za Johnem Greenem zjišťovat nepůjdu... :D
(SPOILER) Na začátku knihy jsem se vážně rozhodovala o tom, že ji přestanu číst. To zběsilé a rychlé tlačení na pilu ze strany Augusta bylo příliš. Některé další pasáže jsem přeskakovala, protože byly celkem nezáživné. Nakonec jsem knihu dočetla a jsem celkem ráda, protože její druhá polovina už byla mnohem lepší a i Augustovo chování se změnilo. Nejvíc jsem asi soucítila s Izákem a Gusem, kdežto Hazel mi nebyla kdovíproč tak hmatatelná. Na příběhu se mi líbí jeho surovost, humor a některé pěkné myšlenky. Ale znovu už ji číst nemusím.
Audiokniha
Četla jsem jednu knížku od autora a nelíbila se mi. Dala jsem šanci této, díky hezkým komentářům a doporučením. Byla lepší než ta první, hezky se četla, odsýpalo to, ale...přes těžké téma mě to vůbec nijak emočně nezasáhlo. A to je rakovina i moje téma. Chvílemi jsem si i říkala, to už jsem tak moc cynická? Ale vím, že ne, že mě kniha umí dojmout. Byly tam skoro takové momenty, ale nic moc... Je smutné, že umírají na rakovinu děti. Mně v té knížce asi chybělo nějaké poselství, nebo poznání nebo aspoň nějaký AHA moment. Za mě průměr co nenadchne, neurazí, ale ani neohromí.
„Prožijme dnešek, jak nejlépe můžeme.“
Hodně mimo můj styl, ale sakra fakt dobrá kniha (nebo spíše audiokniha). Příběh je hodně dobrej, dojemnej a příjemně utíká. Překvapilo mě jak dobřě pan Green uchopil téma rakoviny. A pohled člověka co ji má. Rozhodně se mi kniha líbila více než film, ale to je vedlejší detail, i když film byl tak dobrý.
Jak Hazel tak August jsou dobře napsané postavy, i vedlejší jako Isaac nebo Peter van Houten byli dobře napsané. A celkově se mi dynamika mezi nimi líbila.
Audiokniha je namluvena Matoušem Rumlem a Veronikou Kubařovou a musím říct, že odvedli skvělou práci.
Určitě bych knihu doporučil klidně každému, já ji dostal jako dar a nelituji toho a jsem teď i víc otevřen podobným knihám a né jen fantasy :D
(SPOILER) To byla taaak nádherná knížka :) tohle pro mě byl opravdický císařský neduh ... Myslela jsem si do samého konce že zemře Hazel ale ono.... Celkově to bylo moc hezké Gus "byl" fajn týpek a Házel si v mém srdci místo taky našla:) jedna z nejlepších knih
Štítky knihy
láska zfilmováno rakovina, nádory Anne Frank, 1929-1945 první láska smrtelné nemoci smutek pro dospívající mládež (young adult)Autorovy další knížky
| 2013 |  Hledání Aljašky |
| 2014 | Papírová města |
| 2015 | Sněží, sněží... |
| 2015 | Příliš mnoho Kateřin |
| 2017 |  Hvězdy nám nepřály |
Nejdřív jsem viděla film, ale teď jsem opravdu ráda, že jsem si přečetla i knihu. Je o mnoho lepší. Donutila mě přemýšlet o bolesti, kterou člověk musí prožívat při ztrátě osoby, kterou velmi miluje. Nejspíš je to sobecké, ale tato bolest mě velmi děsí.