Hory a nekonečno
Viktorka Hlaváčková
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/457856/bmid_hory-a-nekonecno-9NU-457856.png
5
149
41
Viktorka se během své sedmiměsíční cesty vydala pěšky přes Kavkaz od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Azérbájdžánu. Kniha je plná veselých i napínavých příběhů a rozhovorů s místními obyvateli, doplněných pozorováním toho, jak se při osamělém čase v horách proměňuje poutníkovo vnímání věcí a životních hodnot. Dozvíte se, jak se autorka vyrovnávala s pozorností, kterou osamocená žena na cestách vzbuzuje, se strachem, hladem, nepřízní počasí a byrokracií. „Je to kniha o člověku, který tyto fascinující země pod Kavkazem prošel, bavil se tu s lidmi, vzdoroval dešti, horám i vlastní slabosti. Potýkal se s nejistotou a nepohodlím, a šel dál. Taková cesta má prostě svůj smysl.“ píše spisovatel Aleš Palán. V doslovu ho doplňuje filosofka Anna Hogenová: „Mezi ty, kteří jsou živou vodou naší každodennosti, patří i Viktorka Hlaváčková se svým vyprávěním, jehož rezonováním je jediné: člověk je jen rozhovorem a jde jen o to, aby tento rozhovor byl opravdový a nikoli jen trapným zážitkem, který se dá koupit.”... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
cestopisné příběhy putování cestopisy Gruzie Ázerbájdžán pěší turistika vysokohorská turistika
Hory a nekonečnoKniha Hory a nekonečno je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 175x |
| Čtenářské výzvě | 38x |
| Doporučených | 16x |
| Knihotéce | 48x |
| Chystám se číst | 111x |
| Chci si koupit | 40x |
| dalších seznamech | 2x |
„Je lepší někam jít než někde být“ (160)
Nejlepší cestopis za poslední roky. Samozřejmě se to těžko srovnává. Když zůstanu u této generace (ne věkově, ale obdobím), líbily se mi třeba knihy J. Čecha a T. Šímy, což je ale úplně jiný cestopis (pak jsou tu samozřejmě lidi jako P. Svoboda, které beru spíš jako fotografy). Většinou mě nebaví knihy, ve kterých je opravdu jen popis cesty a s tím spojené historky (nemluvě o deníkových cestopisech, kde autoři popisují kdejaký detail cesty den po dni, což ve finále nutně musí být nudné, ať jsou zážitky jakkoliv nevšední … samozřejmě jsou výjimky, viz výše).
Zde je cesta spíš páteří knihy, vlastně ne úplně v první řadě nejdůležitější částí (jakkoliv to může znít – a zní – jako nesmysl). Nejdůležitější jsou věci, které se na ní nabalují, tedy všelijaké myšlenky a životní filozofie autorky a hlavně, jako třeba u R. Krautschneidera, byť samozřejmě ne tak extrémně, setkání s lidmi. Obrovským přínosem je něco, co by se mohlo zdát jako samozřejmost, ale ne vždy to tak je, a sice že V. H. umí psát. Kdo by to čekal.
Líbí se mi, jak autorka dokáže vnímat přírodu – nejen, ale asi hlavně pokud jde o setkání s divokou zvěří (191-195). O V. H. vím dávno, nijak detailně jsem ji ale nesledoval. Možná právě proto mě kniha tak mile překvapila. Těším se na další.
„Jsem planeta a planeta je mnou“ (167)
(V žádném případě nesrovnávám s žádným z výše uvedených autorů. Byl by to nesmysl.)
(Nakonec jen chci dodat, že až někdo napíše pořádný komentář, ten svůj roztěkaný patrně smažu.)