Hordubal (Čapek)

09.01.2024

Nejdřív jsem si říkal, že je to nějaká kravina. Hamlet bez Hamleta už tady přece byl, takže Hordubal bez Hordubala bude nějaký pokus o opakovaný vtip, který na prknech Národního nemůže vyznít než trapně, ne?
Ale ono to smysl dávalo, překvapivě. Dobře to navazovalo na Čapkova románového Hordubala, alespoň jak jsem ho v jeho vícevýznamovém textu četl já. Juraj Hordubal je skládán postupně, ze vzpomínek ostatních. Z toho, co se o něm říká, i z toho, co se o něm mlčí. A není to zrovna radostná zkušenost. Je to naopak docela děsivé: rovnou na pohřbu člověka, který byl ještě nedávno manželem, bratrem, přítelem nebo sousedem dochází k deformaci jeho obrazu podle obrazu jiných. A nejen vinou nezbytně nutného zkreslení poznání, které nikdo nemůže nemít, ale také jako nástroj pro utišení svědomí nebo překřičení vlastní viny. Nebo, což je ještě horší, jako prostředek pro ovládnutí situace, pro vlastní prospěch...
V divadelní adaptaci je potlačena Čapkova baladická poetičnost, důraz je položen na realismus dialogů a vztahů, takže z toho vlastně vyšla taková vesnická detektivka. Mě ale víc než hledání Jurajova vraha upoutávalo, stejně jako v případě původního románu, hledání Juraje samotného. Ve společnosti téhle dramatizace to bylo z mnoha různých důvodů hledání zajímavé.

Ještě tři věty k divadelnímu programu jako takovému. Jak je tomu v Národním divadle velmi dobrým zvykem, nejsou zde jen praktické informace a pár fotek a zajímavostí. Nesamozřejmou samozřejmostí je text celé hry (jinak bych zde ani nekomentoval obsah), ale navíc podnětné texty o Čapkovi, o Rusínech, o dřívějších filmových inscenacích Hordubala, nebo třeba o kulturácích jako prostoru společenského života. Nejen doprovodný produkt k představení, ale sborník, který obstojí sám o sobě.