F. M. Dostojevský

15.11.2023

Pronikavá studie Langova představuje Dostojevského jako velkého myslitele náboženského, který však neunikl, jako nikdo z nás neunikne, určitým omylům. Kniha směřuje od Dostojevského dětských let a omylům v rebelské skupině Petraševského, přes omské vězení, návrat do Petrohradu a cestám do zahraničí, z nichž vracel se Feďka ještě více utvrzen o mravní zkaženosti západní, k závěrečnému vyústění autorova životního úsilí v Bratrech Karamazových a legendě o Velkém inkvizitorovi. Studie je psána s velkým porozuměním pro Dostojevského omyly, kde se Lang zaměřuje především na vskutku prapodivný vztah Dostojevského ke katolické církvi, na druhou stranu se Lang neochomýtá bránit Dostojevského víru v Boha, kterou mu někteří vykladači naivně upírají v domnění, že co si myslel Šatov či Ivan Karamazov, myslel si plně i Fjodor. Dostojevský byl velká osobnost, myslitel a spisovatel, kterého uchvátila myšlenka spásy v ruském pravoslaví, je skutečně paradoxem, že jeho Veliký inkvizitor se nakonec objevil nikoliv tak v církvi katolické, ale v Rusku samotném, omyl ten byl asi úhlavní, inkvizitor nevyrůstá z církve (ať už katolické, nebo pravoslavné), ale z čirého ateismu, který učení církevní překrucuje a skrývá se za něj, to jest známka skutečného ďábla. Jedná se o osobnost, kterou lze z povrchní perspektivy lehce nařknout z lecčehos, ale pokud se člověk o Dostojevského začne zajímat hlouběji, zjistí, že si jako každý žijící člověk, v němž odehrává se v jedinečné konstelaci tajemný boj mezi dobrem a zlem, zasluhuje stejně odpuštění jako i obdiv. A za jeho umělecké počiny, ať už je interpretujeme jakkoliv, si zaslouží stálého zájmu, protože nutí myslet, což se projevuje především tím, že vyvolávají jeho romány diskuse, a je to dialog odlišných názorů, který vedou jeho postavy, a nakonec i jeho čtenáři, který dělá z Dostojevského spisovatele nehynoucího.