Ecce homo!
Karel Klostermann
V románu ztroskotaného manželství, který vyšel poprvé r. 1915, dotýká se autor sociální otázky sezónního vystěhovalectví z pošumavských dědin. Kreslí zde mladou dělnickou domácnost, kde muž-světák, odkázaný na sezónní výdělek v Sasku, zanedbává svou ženu.
Přidat komentář
Jedna z méně známých knih Karla Klostermanna mne opět překvapila svoji aktuálností. Vztahy mezi mužem a ženou byly a jsou stejně složité. Možná se dnes liší jen rychlostí řešení těchto rodinných vztahových lapálií.
Pokud by autora neprozradil více jak 100 let starý jazyk, měl bych pocit, že to mohl napsat někdo před 30 lety. Ale ten jazyk je opravdu překrásný. Chtěl bych pana Klostermanna potkat a slyšet.
Díky čtenářské výzvě jsem tuto knihu vzala na milost.
Protrápila jsem se ke konci a nezbavila jsem se pocitu marnosti nad nepochopitelným jednáním hlavních postav, přestože jejich myšlenkové pochody se autor snažil popsat víc než podrobně.
Anotace knihy výše je přímo strašná. Podle té bych knihu nikdy neotevřela! Nalákat další čtenáře by spíše mohla poznámka na přebalu knihy samotné:
Mistrovství vnějších popisů, hlavně přírodních scenérií, nebylo jedinou vrcholnou dovedností Klostermannovou. Se stejnou spisovatelskou suverenitou se dovedl zmocňovat i různých citových poloh lidského srdce, s noblesou, ale nesmlouvavě, dovedl odkrýt zlo, ale znal také obvazovat rány. V románu Ecce homo! máme toho nejlepší doklad.
Právě Klostermannovo spisovatelské umění je to, co může přitáhnout dnešního čtenáře k dílům z minulého i předminulého století. Dnešní díla jsou nejspíš akčnější, ale Klostermann i bez téhle dnešní "vymoženosti" dokáže udržet čtenářovu pozornost každou svou větou. Nikdy předem neprozradí, jak se příběh rozvine a jednomu nezbývá než dočíst do konce.
Autorovy další knížky
| 1955 |  Ze světa lesních samot |
| 1972 | V ráji šumavském |
| 1971 | Skláři |
| 1941 | Mlhy na Blatech |
| 2004 |  Erotomanie |
Mám přečteno. Nebylo to špatné. Z dosud mnou přečtených klostrmanovek je ale asi nejslabší. Začátek a konec byly dobré, střed byl stále to samé dokola. Je zde ale opět popsaný život, který dnes už není a ani už nikdy nebude. Lidé si tu jsou blíž, víc si pomáhají a umějí si odpustit.