Durman
Leena Krohn
Mladá, astmatem trpící žena zkouší svou chorobu léčit semínky durmanu. Lék je to velmi účinný, nicméně vedlejšími – halucinogenními – účinky ošidný. Přibližně v téže době žena kývne na nabídku svého kamaráda a vydavatele, jemuž okolí přezdívá Markýz, a nastoupí na místo redaktorky v jeho časopise Nový anomalista. Magazín se zabývá především paranormálními jevy a jinými zvláštnostmi. V práci je novopečená redaktorka nucena odpovídat na dopisy čtenářů, kteří věří na nejrůznější záhady, musí osobně jednat s roztodivnými typy lidí – se svérázy, kteří se vydávají za vampýry nebo o sobě prohlašují, že jsou průhlední, s vynálezci, kteří celý život zdokonalují stroje na pohlcování zvuků, jindy zase s mladými génii, kteří si dobrovolně nechávají amputovat části těla, jen aby šli s dobou. Ale ve své výstřednosti se nakonec žádný z těchto lidí neliší od nás ostatních: i oni hledají známky, obrazy, rysy či důkazy, jež vypovídají o lhostejnosti vesmíru. Neboť jak praví podtitul knihy: pravda je klam, který každý vidí. A na tom nemůže nic změnit ani nebezpečný lék durman, jenž perforuje tenoučké tkanivo pravdy a mění smysly, paměť i světonázor svého uživatele. Vladimír Piskoř (iliteratura.cz)... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2004 , HavranOriginální název:
Datura tai harha jonka jokainen näkee , 2001
více info...
Přidat komentář
Povídkový soubor L. Krohn vypovídá o hranicích reality a jejím vnímání skrze smysly. Příjemné čtení k zamyšlení. Překvapilo mě, jaké množství bizardních osob a alternativních teorií dokázala autorka popsat. Nicméně, čekala jsem od toho trochu něco jiného.
"Je bezpředmětné předpokládat, že takzvaný klam je vždy vadný vjem, nesprávná interpretace reality. Ta občas dává pozorovateli takovou informaci, kterou s pomocí normálních smyslů není možné přijmout. Halucinace mohou být vjemy, které normálně necháváme bez povšimnutí, protože narušují naše naučené vnímání skutečnosti." (s. 181)
Což si takhle rozsšířit vědomé vnímání s Durmanem a když,tak alespon v knize Leeny Krohn.
Což takhle nahmatat,ucítit,naslouchat,pozorovat,ale co vlastně je to vše okolo,co naše smysly utápí a zároven koketuje s vjemy mého centrálního nervového úřadu-mého tvůrce.
Bez něj si ani nemrknu,nenaleju vodu do skleničky,nevezmu si Durman,tedy jako ke čtení,nenapíšu komentář na DK,doslova si poté nedojdu ani na wc,aniž bych se rozhodoval jestli už jako fakt musím,nebo to ještě chvilinku dám,dám sám sobě vědět včas.Bez něho prostě ani prd,bez něho jsem nic.
Ale,vysvětlí mi to nic? Představa,nicota a nekonečno,tady se on ztrácí,žádné slovo nedokáže vyjádřit smysl ani představy.
Odpoví na otázku malého kluka a jeho podvědomí něco o konečnosti? Odpoví si možná:ještě máš moře času,moře jsem já,ale což bude po šplouchnutí poslední vlnky? Z toho fakt zůstává rozum stát :-D Někdy je fajn,nebýt pouhou skořápkou volně levitující na hladině i poté co vše postrádá smysl.Ještě že on je tu semnou,to aspon má smysl pro něj.
Tak aspon se ponořit čtením do pestrých postav s různými anomáliemi pro vnímání,načež se promíchám s jejich ono a to konkrétně s delfínem,včelou,netopýrem,stromem či pampeliškou,třeba tak budu kapánek blíže k nějakému aspon trojrozměrnému střípku pravdy.Pokud vůbec nějaká je.Román téměř na jedno zgustnutí,dokonce i s jemným humorem a jako celek působí uceleným dojmem.Tedy pokud se rádi ztrácíte v neurčité realitě,tak si ještě k tomu přidejte,že velmi čtivým dojmem navíc.
On s já jsou stále nablízku.
Četla jsem v září 2008. Podle mých poznámek:
Zajímavá knížka, hezky se čte, jako když voda plyne.
Jsou to za sebou položené příběhy, které jsou propojené, ale je možné je číst i samostatně jako povídku.
Autorka v ich formě vypráví o své zkušenosti s durmanem, drogou, která ovlivnila její život a svět. Ale tak nějak nenápadně.
Zajímavé. Přečíst znovu.
Kniha se četla hezky..vlastně byla poměrně zajímavá..ale tak nějak nevím.....
Durman
Takhle si představuju finské podivno, jen na mě bylo nakonec bylo toho podivna málo a úvah o světě (zvolenou formou) moc. Nápadité a zábavné epizodky z redakce časopisu o paranormálních jevech, které by mi na přemýšlení o relativitě toho, čemu se říká skutečnost, stačily, střídají úvahové pasáže a halucinační zážitky, jakoby tajemně nedořečené a protahované tak dlouho, že výsledná myšlenka ztrácí sílu. Navíc nepřináší nic zvlášť překvapivého. Ale poslední kapitola potěšila, je nečekaná (aspoň pro mě) a příjemně nejednoznačná. Zábavné čtení, ze kterého si budu za pár dnů pamatovat jen několik podařených drobností vytržených z kontextu a mírně komický (nikoliv směšný) boj překladatele s termíny z ranku BDSM, které u nás před 15 lety asi ještě neexistovaly.