Duchové na Baker Street

21.04.2011

Seznam povídek:
Případ se satanem (Loren D. Estleman)
Přízrak v knihovně (Jon. L. Breen)
Příběh zesnulého orangutana (Gillian Linscottová)
Skandál na Drury Lane aneb upíří propadliště (Carolyn Wheatová)
Prokletí mumie (H. Paul Jeffers)
Smrt v East Endu (Colin Bruce)
Noční příhoda se psem (Paula Cohenová)
Seldenova zpověď (Daniel Stashower)
Ghúl na hřbitově (Bill Crider)
Případ v Coole Parku (Micheál a Clara Breathnachovi)

Že dokáží být případy Sherlocka Holmese řádně strašidelné, mysteriózní a tajemné, dokázal Artur Conan Doyle již jedním z nejslavnějších Holmesových případů Psem Baskervilským. Že to nebyl jediný Holmesův případ, oplývající tajemnem a děsící zápletkou a prostředím, v němž se odehrává, se snaží dokázat Doylovi následníci a následnice vymýšlející stále nové a nové případy Sherlocka Holmese a jeho věrného přítele a spolubojovníka Dr. Watsona (vyšla ještě kniha lovecraftovsky laděných Holmesových případů Stíny nad Baker Street).
V povídkové antologii Duchové na Baker Street mají Holmesovy případy současných autorů a autorek jedno společné – Holmes se v nich musí vypořádat s duchy, respektive s „duchy“.
Sherlock Holmes je čirý racionalista, pro vše má racionální a logické vysvětlení a na duchy apriori nevěří. Po krátkém přemýšlení dokáže rozlousknout takřka veškerá tajemství a záhady, které se mu staví do cesty, nebo jimž se staví do cesty on sám.
A to s sebou nese i jisté zklamání pro fanoušky a fanynky horroru. Název knihy i rozjezdy jednotlivých povídek svádí k potěšující žánrové četbě, realita a následné rozuzlení případů odhalují nemilou pravdu. Chcete-li se vyhnout případnému SPOILERU, tento odstavec přeskočte. Faktem totiž je, že ač se v příbězích o duších (nebo duchách?, skloňování jistých slov nikdy nebylo mou doménou) hodně pojednává, minimálně sedm z deseti povídek se nakonec ukáže být duchaprostých a závěrečné rozuzlení je čistě realistické, bez jakékoliv nadpřirozené esence. Končí zcela v duchu Holmesova přesvědčení: „Skutečný svět nám naprosto stačí! Pokud existuje nějaký život po smrti plný duchů, pravděpodobně mluví k ostatním duchům, a pokud vím, trýzní je, neboť jen stěží mají přístup do světa živých a s jistotou neexistuje vrah, kterého by nepronásledovaly jeho vlastní činy.“ respektive „Svět je pro nás dost veliký... Nadpřirozené jevy se nemusejí hlásit.“ Holmes tuto valnou většinu případu odhalí jako podvod pouhých lidí. Jakési trvalé a nevysvětlitelné nadpřirozeno tak setrvává v pouhých třech povídkách. Ostatní jsou čistě lehce komediální detektivní povídky.
V jednotlivých případech, které až na jednu výjimku (Seldenova zpověď) tradičně zaznamenává a vypráví jeho věrný druh Dr. Watson, se Holmes potýká s člověkem, který o sobě tvrdí, že je ďábel (úvodní Případ se Satanem), tajemným duchem mrtvého orangutana (Příběh zesnulého orangutana), duchem odkazujícím ke starému zločinu (Skandál na Drury Lane aneb upíří propadliště), prokletím starověké mumie (Prokletí mumie) nebo starou čarodějnicí v jediné čistě a silně mysteriózní povídce antologie, která takovou zůstává i po jejím dočtení, neboť takřka na nic neodpovídá a nic neosvětluje (Případ v Coole Parku). V jednom z případů se vrátí dokonce ke slavnému Psu Baskervilském a jedné jeho vedlejší postavě (již zmiňovaná Seldenova zpověď). V souvislosti s tímto případem je třeba upozornit, že pokud jste ještě Psa Baskervilského nečetli/y, ale chystáte se na to, Seldenovu zpověď přeskočte, neboť vyzrazuje celou jeho pointu a zápletku. Naopak funguje jako zajímavé doplnění osudů jedné z vedlejších postav příběhu.
Již zmíněné zklamání z knihy se v mém případě ovšem netýká jen nehorrorovosti povídek. Zklamáním bylo i konečné zjištění, že ač se povídky snaží co nejvíce držet Holmesovského ducha (často odkazují na jeho staré případy či rozvíjí osobnostní charakter samotného Sherlocka Holmese, jednotlivé povídky jsou doplněny poznámkami pod čarou odkazující na jiné Holmesovské případy či nejen jeho charakterové vlastnosti nebo kuriozity z jeho života), přináší to i jedno obrovské negativum. Ty povídky mají hodně podobnou strukturu a kostru, jsou psány jakoby přes kopírák. Svou formou si jsou strašně podobné (jako vejce vejci je v tomto případě opravdu vhodné přirovnání), již v polovině jasně předvídatelné, ztrácí své kouzlo. Poslední povídky knihy jsem dočítal jen z jakési setrvačnosti a mého neústupného zlozvyku dočíst pokud možnou každou rozečtenou knihu. Již u nějaké páté šesté povídky se dostavuje nuda, absence překvapení a zájmu. Je vám jasné, že Holmes všechno vyřeší, dokonce se můžete domnívat jak to řešení bude vypadat a probíhat a určitě se ve svém odhadu moc nezmýlíte, protože Holmesova deduktivní metoda je vyhlášená a hlavně - předchozí povídky vám ji již důkladně v mnoha podobách představily. Měl-li bych to k něčemu přirovnat, přirovnal bych to k remixům. V současné době se hlavně v elektronické muzice rozmohly různé remixy oblíbených a slavných skladeb. Mnohdy však ty remixy (čest výjimkám) nepřináší vůbec nic nového, jen trošku poupraví a nijak neznatelně odlišně předvedou originální skladbu. Mám doma hromadu nahrávek, na nichž je nějaká skladba jisté kapely remixována např. 6x-7x, ale jen dva remixy dokázaly původní nahrávce vtisknout nový, zajímavý a v rámci možností originální rozměr a podobu, zbytek je prostě jen neoriginální a nijak inovativní verze toho samého – víte, co uslyšíte, protože onen remix jen trošku jinak smíchá to, co bylo použito v původní skladbě. Duchové na Baker Street (opět až na pár povedených výjimek: Případ se satanem, Smrt v East Endu, Noční příhoda se psem a Případ v Coole parku) by se tedy v podstatě dala označit za literární obdobu remixů mnohých Holmesovských případů.
Navzdory výše řečenému jsou povídky psány zajímavým jazykem a rozhodně stojí za to pochválit český překlad, který si s jazykem místy opravdu dost vyhrává.
Budete-li (jako já) čekat duchařským a strašidelným hávem zahalené případy Sherlocka Holmese nesoucí se v duchu Psa Baskervilského, zřejmě budete (jako já) dost zklamáni/y. Postačí-li vám klasicky Holmesovské detektivní povídky, pro zklamání zřejmě nebude důvod.