Doufejme v to nejlepší
Carolina Setterwall
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/407052/bmid_doufejme-v-to-nejlepsi-R2z-407052.jpg
3
170
49
Když ti naposledy přeju dobrou noc, netuším, že to je opravdu naposledy. Kdybych něco tušila, nejspíš bych do našeho rozloučení vložila víc energie. Namísto toho ti oznamuju, že si asi brzy půjdu lehnout k Ivanovi. Neprotestuješ. S pohledem upřeným na obrazovku počítače mě necháš odejít. A já tedy odcházím. Domnívám se, že se uvidíme ráno. Není tomu tak. Neuvidíme se už nikdy. Jednoho rána najde Carolina svého manžela v posteli mrtvého. Najednou je úplně sama s malým synkem a musí začít žít nový život. Zároveň zpětně přemítá nad tím, jak žila dřív. Doufejme v to nejlepší je fantastické zúčtování nejen se smrtí, ale i se životem; s láskou, rodičovstvím, moderními vztahy a jejich nemilosrdnými očekáváními. Čtenář provází Carolinu téměř deseti lety jejího života a pozoruje přitom její zamilování i smutek, její život, který se navzdory přísnému naplánování náhle rozhodne vydat zcela jiným směrem.... celý text
Literatura světová Romány Biografie a memoáry
Vydáno:
2019
,
Kniha Zlín
Originální název:
Låt oss hoppas på det bästa , 2018
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Kniha ve mně vyvolala velice rozporuplné emoce. Jednak popis ztráty milovaného partnera, velice smutné, až k pláči a potom popis vnitřního světa hlavní hrdinky. Manipulativní, sobecká a rozmazlená osoba, kterou je těžké litovat. Místo vděčnosti všem, kteří se jí snažili pomáhat jenom sebelítost a fňukání. Proč by žena v jejím věku neměla zvládnout výchovu svého dítěte a případně ještě pomoci vychovat dceru jejího přítele? A to nemluvím o jejím dalším těhotenství. Pořád dokola omílá svoje potíže a přitom se stará o jedno dítě a nemá vážnější existenční potíže, naopak pořád touží se bavit a užívat si.
Velmi smutný příběh o ženě a jejím synovi, kteří náhle přišli o partnera a o tátu. Příběh se dobře čte, autorka se vrací v čase, současný život prokládá vzpomínkami, když už se znovu rozhodne, že začne znovu žít, tak to s novým partnerem moc uspěchá a nakonec končí opět sama se svým synem , rodinou a přáteli. Velmi zajímavé a poutavé čtení.
Dobře napsaný příběh. Smutné však poutavé. Vnitřní monolog mě vtáhnul do děje. Reálné, uvěřitelné. Každý člověk se se ztrátou vyrovnává po svém. Líbila se mi osobnost Caroliny. V duši zůstává dívkou, i když jí přibývají roky. To je moc pěkné, když toto v člověku přetrvává a polidšťuje ho to.
Ano, téma knihy je náhlá ztráta blízkého člověka. Pro mě to byla ale hlavně zajímavá sonda do švédského života. Opravdu se švédské ženy na prahu středního věku chovají jako české puberťačky? Z celého příběhu čiší vyprázdněnost života, bytí, které je založena na nikdy nekončící zábavě a kterému chybí práce a životní smysl. A to bez ohledu na přelomovou událost, kterou autorku potkala. I když je autorka mé generace, žijeme očividně v jiném světě.
Zajímavě zpracovaný román, který je koncipovaný jako vnitřní monolog hlavní hrdinky se svým zemřelým parterem. Jedná se o čistou sondu do duše člověka vyrovnávající se se smrtí a návratem zpět do života. Hlavní hrdinka / autorka čtenáři převypráví historii vztahu, jeho jednotlivé milníky a hlavně postoje k nim od obou partnerů, které mnohdy nebyly jednotné. Často si autorka po učinění určitého rozhodnutí slíbí, že od té doby bude už vše jen harmonické a ke spokojenosti obou partnerů, ale v další situaci vidíme, že opět při klíčovém rozhodnutí hledí spíše na sebe. Sama pak tuto roli zažije s dalším partnerem. Neztotožňuji se s názorem, že „sobeckost“ hlavní hrdinky je to, co ubírá knize na kvalitě. Naopak je nám představen osud ženy, která možná není v očích mnohých nejdokonalejším jedincem, ale jsou to právě její myšlenky a pocity, co činí toto dílo zajímavým. Tři hvězdičky dávám spíše za z mého pohledu táhlost některých pasáží, určitě by mi kniha více sedla, kdyby byla kratší.
Také nechápu to nízké hodnocení. Autorka zpracovala téma truchlení a vyrovnání se se ztrátou naprosto famozně.
Myslím, že by tato kniha mohla mnohým pomoct. Je skvělá.
Jednu hvězdičku strhávám, protože jsem měla pocit, že po dvou třetinách už je kniha maličko natahovaná a trochu ztrácela dech.
Nicméně i přesto moc doporučuji.
Jsem přesvědčená, že kniha si zaslouží všech pět hvězdiček, už jen proto, že autorka zcela otevřeně a upřímně odkrývá svoje nejhlubší pocity a nestydí se přiznat i svoje horší vlastnosti a ne vždy správné chování ke svému partnerovi. Potkala ji však ta nejhorší věc, jaká se vůbec může v životě přihodit a navíc v době, kdy se musela starat o kojence. Já sama jsem ji pouze nechápala na konci knihy, kdy se vzdala založení nové rodiny. Velké štěstí měla také v tom, že okolo ní byla tak široká rodina a mnoho přátel a kamarádů, kteří se o ni starali a vždy jí podrželi. Je mnoho lidí, kteří se se stejnou bolestnou ztrátou musí vyrovnávat úplně sami, protože už nikoho jiného nemají, a pro ty to jistě musí být o mnoho těžší. Proto si myslím, že se Carolina zase tolik - chvílemi až přehnaně - litovat nemusela.
Kniha od Caroline Setterwallové o tom, jak se vyrovnávala s nečekanou smrtí manžela.
Kniha byla zajímavá. Hodně, hodně o pocitech o vlastním vyrovnávání se s osudem. Možná bych ji spíš nazvala deníčkem. Autorky mi bylo líto i mě děsně štvala.
Silný příběh,zpověď mladé ženy,která se vypisuje z bolestivé události,někdy kniha působí velmi depresivně.
První část knihy byla jen čistá bolest, zmar a bezmocnost. Věřím, že vše bylo zachyceno autenticky a opravdu se to nečetlo lehce. Potom přišel vzlet a nakonec pád snad ještě horší, který opět doprovázela smrt, i když nenarozené bytosti... Knihu ani hrdinku nelze klasicky kritizovat, protože jde v podstatě o deník. Jak můžeme soudit něčí pocity a rozhodnutí?! Já budu jen doufat, že už má v životě konečně to, co sama považuje za to nejlepší.
Bohužel jsem měla velká očekávání, která nebyla na 100% naplněna. Bojovala jsem spíše s první části, druhá mi přišla zajímavější a donutila mě k zamyšlení, že člověka nemá cenu do něčeho tlačit proti jeho vůli.
Je to smutná kniha, možno až depresívne smutná. Napriek tomu sa čítala veľmi dobre hneď od začiatku a miestami bol problém prestať čítať.
Kniha je písaná striedaním minulosti s prítomnosťou a to ma baví.
Povaha a city hlavnej hrdinky sú tak skvelo opísané, že má človek pocit, akoby to prežíval s ňou.
Aj keď nekončí happyend-om, končí sa dobre...
První třetinu knihy jsem slupla jako malinu, pak to bylo už horší. Už to tu někdo zmiňoval, ale vadila mi povaha hlavní hrdinky. Jak sobecky natlačila svého muže někam, kam od vůbec nechtěl, bez sebemenšího ohledu na něj, všechno naplánovala podle sebe. Stěhování, koupě bytu, další stěhování, dítě... Popravdě sama to pak ke konci knihy zažila, jaké to je, když tě někdo tlačí kam nechceš a musím říct, že jsem jí to přála. Znovu si knihu nepřečtu.
Noooo... bohužel musím dát jen 3*... Doufala jsem, že to bude ,,lepší". Autorka neboli hlavní hrdinka mi prostě nesedla. Celou dobu jsem si říkala, že ona a Aksel spolu vůbec neměli být, natož mít spolu dítě. Styl psaní mi taky neseděl a kniha mohla být ukončena jakmile se dozvěděla na co vlastně Aksel zemřel. Osobně bych za to dala asi hvězdičku navíc, protože zbytek mě jen ubíjel a ,,nebavil". Na druhou stranu si mohla na konci zkusit jaké to bylo pro Aksela, když ho pořád tlačila do něčeho co nechtěl.
Rozhodně chápu jak musí být strašné přijít o partnera, kterého miluje a navíc má malinké dítě, se kterým si po narození nevěděla rady, ale taky si myslím, že se klidně mohla jen vypsat do deníku tak, jak do knihy a nechta si to hezky uložené jen pro sebe v šuplíku, popř. pro rodinu a nedělat z toho knihu. Můj názor.
No...jak jsem se na knihu velmi těšila, tak o to větším zklamáním pro mě byla. Nedovedu si představit, jak musí být náhlá ztráta partnera, či jiné blízké osoby, těžká a zdrcující. Muselo to být opravdu velmi těžké, jenže tak těžké, že se s tím autorka nemůže vyrovnat ještě dnes (alespoň tak to na mě pusobí) to nikdy není...Čas zahojí všechny rány a podpora přátel a rodiny, která se autorce dostávala, urychlí vypořádání se se ztrátou určitě. Hrozně mi vadilo, že se C. Stetterwall neustále v knize lituje, obzvlášť v pasážích, které věnuje vzpomínkám se zesnulým manželem. A přitom nám v knize v podstatě ukázala, jak příšerná partnerka byla. Zahodila i šanci na nový život s novým, milujícím partnerem, se kterým mohla mít to, po čem spousta žen touží. Uff, ne, prostě ne.
Nádherně psaný příběh života jak dobře vystižené obyčejné věci a přece tak moc důležité.
Smrt partnera je jedna z největších stresových situací v životě člověka. Myslím, že Caroline poskytla tímhle románem dokonalý vhled primárně do takové situace, ale druhotně i do ženských hlav. Není to teda rozhodně čtení pro chlapy, ale myslím si, že představu o ženském mozku by si podle téhle knihy udělali solidní :-)
Téma těžký, pro mě naštěstí nepoznaný, ale myslím, že kniha stojí za přečtení prostě jen proto, že stát se může něco takového každému z nás.
Necelý 3,5 hvězdy, jazykově ani slohově to nebyla žádná extra třída.
Tak tohle byl můj osobní omyl roku.
Autorka je zároveň i hlavní postavou tohoto nekonečného příběhu, který nás provede sedmi lety jejího života. Ten se jí sesype, když jí nečekaně zemře manžel. Zažíváme s ní její smutek a naprostou bezradnost co si dál počít se životem. Ač ji všichni její blízcí jsou neustále k dispozici, není schopná svůj život znovu uchopit do vlastních rukou. Všechny pocity jsou rozebírány neustále dokolečka, a to, že mi byla Carolina strašně nesympatická, mi velmi ztěžovalo čtení. Taky mě šíleně iritoval "švédský styl výchovy," to jejich stírání genderových rozdílů úplně nesnáším (Ivan si obuje svoje růžové botičky, Ivanovi jsme nachystali domeček pro panenky), nebo: "Pochválím ji, řeknu, že je to krásný obrázek, a v mžiku toho zalituju. Děti se nemají za výtvory chválit. Mám se jí zeptat, co to vyrobila, a popovídat si o tom, co to znamená. Mám se vyhýbat slovům jako "šikovná," "hezké" a "krásné."
Spoiler: Mimochodem, ta poslední třetina knihy, kdy do jejího života vstoupí nový muž a kdy na závěr provede to, co provede, to jen vypovídá, že této paní zřejmě nepomůžou ani všichni psychologové světa. Chudák Ivan, co z toho může vyrůst...
Dočetla jsem jenom z principu, že knihy neodkládám, ale bylo to se všemi zatnutými zuby.
Smutný příběh celkem slušně napsaný. Ale čekala bych to více emočně vydařené. Kniha mě nejvíce zaujala asi tak v poslední třetině. Myslím, že kniha nijak moc nevybočuje od jiných knih k zamyšlení.. A nebo tím, že sama mám hodně za sebou, tak tolik nepřekvapila ?
Štítky knihy
švédská literatura autobiografické prvky
Kniha Doufejme v to nejlepší je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 225x |
| Čtenářské výzvě | 41x |
| Doporučených | 12x |
| Knihotéce | 154x |
| Chystám se číst | 244x |
| Chci si koupit | 50x |
| dalších seznamech | 2x |
(SPOILER) Ach joj joj... prepáčte dlhý text, nechávam sa uniesť, ale toto proste neudržím, lebo vybuchnem. Dúfam, že autorka si český podobný server nebude prekladať, lebo ide podľa všetkého o vlastný príbeh, taký denníček, s ktorým šla na verejnosť, a to by som sa jej asi silne dotkla (prepáčte, Carolina, ak to niekedy prečítate) a ublížila, ale ja musím - AKO je možné, že tá hlavná hrdinka mala do konca fúry priateľov a neprestajne podporujúcej rodiny?? Že ju neposlali s jej chovaním a myslením do horúcich pekiel, alebo jej poriadne neprehovorili do duše? Alebo... vlastne asi prehovorili, ale ona ich odstrihla, tých čo mlčali alebo nesúhlasili, tak s nimi prestala komunikovať - ale prečo sa vrátili??? Strata milovaného človeka je strašná, o to viac, keď ho nájde tá milujúca polovička po smrti osobne a s bábätkom v náručí, to muselo byť absolútne deštrukčné, čiže prvú pätinu až štvrtinu knihy som tým nejak ospravedlňovala všetko ostatné, ale potom to už nestačilo. Donútila ho k sťahovaniu, vydupala si dieťa a následne vlastne zistí, že sa o hniezdočko starať nechce, s dieťaťom sama nevydrží ani deň (nielen mesiac, pol roka po strate, ale aj skoro dva roky, to dáme po 30-tke jaksi nedošlo, že dieťa je na furt - a že si to tak nepredstavovala, že bábo plače... to by som zjedla tak 20-tke), a to sme vo Švédsku, kde jej ho aj s plienkami a po roku a pol (!!) vezmú do škôlky bez problému! (Čo by dáma robila tri roky na materskej a bez zástupu desiatok pomáhajúcich + neprestajných návštev? Asi sme iná komunita, ale už vidím, ako kamarátky skáču radosťou, keď im s kočiarom ob deň dokvitnem na návštevu :D) Obskakuje ju rodina, priatelia, chodí k 3 terapeutkám, ktoré ju uisťujú, aká je super matka a partnerka... v čitateľovi (žene-matke troch kúskov bez babičiek a vždy pripravených chúv, bez psychológa na blízku sa postupne zbiera adrenalín) a potom to ešte príde a nasadí to korunu!! Nový partner - nabalí si ho, napíše mu sama... prečo s ním na prvom rande neskočiť do postele? a načo nejaká antikoncepcia, keď má po 35 a ide s ním po prvý raz? a potom láska obrovská, kamaráti naboku, obskakovanie zabudnuté, veď ju obskakuje ON... hneď zoznámiť deti, vytvárať bratsko-sesterské spolužitie (po pár týždňoch?? veľmi "zodpovedné"), zasnúbiť sa, súhlasiť s otehotnením novým a potom sa ho báť, až sa stane, tak sa vlastne zrútiť... a tu koniec lásky veľkej, lebo jej ON niečo vyčítal ohľadne jej dokonalej výchovy (ona ho komandovať smie, to je v pohode, adrenalín čitateľa stúpol do pary z uší... a tu príde veľké finále!) - ON ju prestane baviť, nejaký stereotyp rodinného života jej nestačí, lebo sa aj od nej (ejhľa) niečo chce... a tak to ukončí zo dňa na deň a objedná sa na potrat! "Super" riešenie - čo malé deti nezáujem, čo nenarodené dieťa ešte väčší nezáujem, čo otec dieťaťa - poradí si a rodina a priatelia sa húfne zlietnu, aby ju zachránili a poplieskali po ramienku, ako to len zvládla, chudinka a má ťažký údel (adrenalín zo mňa bafal ako v medzinárodný sviatok vynálezu parného stroja) - ukončí sa príbeh dojemnou scénkou na cintoríne, kde tento zázrak materstva posvätí aj bývalý partner z neba... a vo mne ostáva otázka - ak je toto všetko pravda a nielen vymyslený príbeh, čo ten Ivan, syn... no... hlavne, že má ružové tenisky a domček pre bábiky (vďaka za pripomenutie komentujúcim nižšie, súhlas), to mu dá gendrovo neskalený základ a že vie, čo znamená mŕtvy v dvoch rokoch, lebo o nebi sa pred ním nemá hovoriť, aby ho to nemiatlo a že na jeho výchovu dohliadajú aspoň dvaja terapeuti...