Don Juan
Peter Handke
Vypravěčem Handkovy prózy je samotář provozující hostinec v někdejší klášterní zahradě. Příběh, odehrávající se v současnosti, začíná ve chvíli, kdy do hostince dorazí Don Juan – nikoli však takový, jak ho známe z literární tradice, nýbrž jako ten, kdo je na útěku, jako otec, který ztratil své dítě, a jako postava sice zcivilněná, přesto však magická. Svému hostiteli líčí příběh svých posledních sedmi dnů, které strávil postupně v Gruzii, Damašku, Maroku, Norsku, Holandsku a nakonec v nějaké zemi beze jména. Třebaže příběh je redukován na určité momentky, toto zdánlivé ochuzení na druhé straně dává celému vyprávění zvláštní přeludnost. Don Juan, jenž se bez vysvětlení, znenadání ocitá ve 20. století, je autorem „přeinterpretován“: nikoli svůdce, nýbrž spíše bloudící a hledající, jenž je nadán jasnozřivostí, kterou možná na okamžik propůjčuje i druhým. Vždy však stojí vůči druhým v odstupu, a to v takové míře, že mnohé by nakonec mohlo být i jen jeho představou, fikcí, iluzí – stejně jako iluzí by mohl být i Don Juan oné dlouhé kulturní tradice. Handkova próza nedává žádná řešení, odmítá odpovídat – stejně jako Don Juan sám – na otázky, ale právě proto je čtenářsky velmi vděčná: svůdnost Dona Juana přešla do nedořečenosti, která ho vytrhla z postavy modelu a vrátila mu nejednoznačnost.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2006 , ProstorOriginální název:
Don Juan (erzählt von ihm selbst) , 2004
více info...
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1997 |  Zvláštní žena |
| 1999 | Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu |
| 2013 | Úzkost brankáře při penaltě |
| 1980 | Nežádané neštěstí |
| 2005 | Krátky list na dlhú rozlúčku |
Prazvláštní fragmentální příběh, kterak k bezejmennému hostinskému (vypravěči) kdesi na francouzském venkově vrazí dírou ve zdi prchající Don Juan. Ten pravý Don Juan, vzpírající se všem mýtům o sobě samém, včetně mýtu nenapravitelného sukničkáře. Po sedm dní zůstane a vypráví o zemích, které navštívil v posledním týdnu a jaké ženy tam potkal, což popisuje optikou romantika a v čiré netělesnosti. Sedmý den Don Juan propadne nutnosti zase zmizet, změní se, je nervózní, odejde a příběh jakoby vyšumí do ztracena...
Handkeho Don Juan je poměrně těžké čtení, autor nic neusnadňuje ani svým stylem a proudem jednolitého textu navíc bez jediné přímé řeči. Nečte se to lehce, ale není o nic lehčí knihu odložit.
A o čem to celé vlastně je? Podle mě o nestálosti, pověsti člověka a její falešnosti, nálepkování, touze vyprávět svůj vlastní příběh svou optikou, o neuzavřenosti... o spoustě dalších věcí. A zároveň je v knize dost symbolů, které (přiznám se) jsem často nerozklíčoval.
Moje první setkání s nobelistou Peterem Handkem dopadlo zvláštně. Na jednu stranu jsem spokojený, neboť tohle je bez debat velká literatura, na druhou jsem i touto tenkou knížečkou (necelých 140 stran) poměrně umořený a přesto svým způsobem téměř naprosto spokojený, přestože ne zcela nadšený.