Dluhopisy

Sbírka poezie Dluhopisy je datována už do roku 2003. Spisovatelka, básnířka Jaroslava Málková v ní s něhou a nonšalancí vypisuje beze strachu z budoucnosti šeky čtenářům, aniž by přidávala odpověď, kdy jsou splatné. Ale důvěřivý čtenář takový servis neočekává. Po navnímání její poezie nutně dojde k závěru, že by bylo hloupé se svazku zbavovat. Na noční stolek s ním? Ale předem vám povím, že před usnutím po něm sáhnete mockrát. A dlouho. Málková se opírá o reflexi pocitů, řadí je s pokorou do veršů za sebou a vy k nim přicházíte po špičkách. I když ty verše stojí na bytelném fundamentu, i když se jedná o fortelné stavby. Jejich vyznění je ovšem niterně křehké a veskrze dívčí. S nábojem celoživotní mladosti. Ano, rozumím tomu. I z té ovšem tryskají překvapivé, ale velice logické pointy každé básně. Nejedná se vždy o lásku, jak by se dalo předpokládat z řádek výše uvedených. Jsou o životě i na druhém pólu člověčího bytí, takového, kam se náš zrak většinou ani nezatoulá. Spával na lavičce u rybníka … Ráno i večer rosa na řasách a sny bez stropů (Portrét tuláka) Jarka Málková předává svou tvorbou vzkazy. Adresáti jejích veršů jsou ukryti v jejím, vskutku jen v jejím životě. Veskrze sympatické je, že se svou kůží přichází ke čtenáři a nechává nás nakouknout do svých veršů. Připravena kdykoli se vzepřít monotónnosti a maloměšťáckému pohledu na život jako celku. Dějinné kulisy ke své poezii si nevybírá. Ty jsou ryze současné. A v nich, kovářka v kovárně, kove do kovu slova a okuje mete do stoupy. Všechny vzdory vyšeptám do klokočí aby tu báseň po mně zůstala (Vzkaz) Vyzbrojená teorií verše, rýmu, básnivou invencí a stavbou metafory, vírou v sebe, se v kopičce slov s rozkoší přehrabuje, aby se nakonec všem pravidlům vyhnula a šla ven s obsahem sama sebe. Loučí se možná symbolicky, vždyť taky jen na chvíli. Slova která nevyslovím nabobtnají časem … (Moje dluhy) Zelená prý uklidňuje. Obálka té knížečky je taky zelená. Poezie uvnitř však ale ne.... celý text