Devátý dotek
Mirka Šimková
Už nikdy nebudeme stejní jako předtím. Už nikdy nebude nic jako dřív. Kniha je opravdovým živým zachycením událostí jedné rodiny v domku za Plzní, v Ovečkově – muž a žena, čtyři děti, dva psi, kočky a šest ovcí. Deník vypráví velice intimní zpověď ženy, která se v úterý 24. listopadu dozví, že se její muž již nevrátí z práce, tak jako každý den ve čtyři hodiny odpoledne, protože se stal obětí nezaviněné dopravní nehody. Máma čtyř dětí, z nichž tříletá Klárka rok a půl bojuje se svalovou atrofií, si píše po ztrátě svého muže deník o všech přicházejících událostech, myšlenkách a pocitech. Den po dni, přímo v daném okamžiku, vypráví o smutku, ale i touze žít dál a milovat. Protože když nechcete být do konce života nešťastní, musíte s tím něco udělat… Kniha se sice jmenuje Devátý dotek, ale doopravdy je utvářena z tisíců doteků, obyčejných i těch zcela neobyčejných. Smutných, radostných, komických, tragických – nevybíráme si je, nelze si je vymyslet – to je život. Až s touto knihou pochopíte, že kdykoliv všechno může být doopravdy jinak, už od příštího rána.... celý text
Přidat komentář
Nejvíc mě ohromila statečnost a hned pak také odvaha paní Mirky sdílet veřejně své myšlenky a názory. Neskrývá se za nikoho jiného a jde s kůží na trh.
A název, tak ten mě zasáhl opravdu silně.
Myslím, že kniha má význam nejen pro ni jako terapie, ale i pro čtenáře jako námět k zamyšlení. Pro mě určitě. Díky.
Ženská vydrží ne "jako kůň" - ještě víc. Paní vydržela a překonala neskutečné věci, a našla přitom víru a oporu ve svých dětech. Navíc, psaní je v základu terapie, ale sdílet tyto zkušenosti prakticky v přímém přenosu chce odvahu. Kniha jako celek se proto občas opakuje, ale stejně jsem byla zvědavá, jak to s nimi dopadne.
Vím, že je ošklivé to srovnávat. Ale nemohla jsem nemyslet na vdovce z Pršení, jak celé dny volá na své jedno zdravé dítě truchli, sakra! a nemá ani jednu ovci.
Příběh je velice smutný, avšak mám-li zhodnotit knihu z pohledu čtenáře, byla to prostě nuda... je to v podstatě deník, kam si spisovatelka zaznamenávala své pocity a každá stránka byla stejná...knížku jsem dočetla spíš "z povinnosti", ale nijak zvlášť mě nezaujala.
Nádherná, neskutečně smutná a citlivá knížka, která svou autenticitou vyráží dech. Kniha, kterou se proslzíte, která vás přinutí se zamyslet a přestavět životní hodnoty. Kniha, po jejímž přečtení si připadáte nesmírně bohatí už jen tím, že máte (pokud máte to štěstí) své blízké u sebe.
Určitě smutné , ale pravdivé , na zamyšlení. Podle skutečné události, moc dobře se to čte.
můžu jen doporučit, pro toho kdo má rád autentické příběhy, příběhy ze života i když smutné , ale život jde dál i tady a autorka ho nemá lehký, není tolik českých knih , které by byly napsány podle skutečného života.
Měla jsem možnost Mirku poznat osobně. Moc ráda jsem chodila už na její blog a vydání knihy mě jen potěšilo. Mirka má dar psaní a je dobře, že se podělila i o tak niterní pocity, které následovaly po tragické ztrátě jejího manžela a tatínka dětí. Ona je prostě bojovnice, stejně tak její malá Klárka a ostatní děti.
Tato knížka vám otevře nové pohledy na život i smrt. Budete u ní plakat, budete se i smát. Taková je Mirka.. nevzdává se..
Po neskutečné době kdy jsem se nemohla dostat přes začátek , a myslela si že tuto knihu nepřečtu. jsem ji dočetla. Její obsah mi trochu změnil pohled na život. Nespočetně krát jsem u ni brečela a cítila z autorkou. Prostě doporučuji přečíst. Při této knize jsem si uvědomila kolik věcí bereme prostě jako samozřejmost.......... ale co se stane až o ty věci lidi atd. příjdeme ?????
Právě jsem dočetla a ještě teď vlastně nevím co si mám myslet.....ano, vím jedná se o vytištěné blogové zápisky, takže jsem nečekala nic velkého co by přineslo do mého života něco nového....Ano, příběh Diny je smutný, ale rozhodně ne tragický.....Ztratit milovanou osobu je hrozná věc (vždycky se budeme ptát proč on/ona, proč teď, proč takhle atd.), ale neovlivníme ji......Při čtení první části jsem byla dojatá, posmutnělá.....tato je část byla opravdu citově napsaná (pokud se vlastně tato ztráta dá nějak popsat).....ale poslední dvě třetiny už mi přišli svým způsobem "nudné"...autorka pořád dokola omílala jednu věc, že nechce být sama, že si chce najít někoho dalšího a snažila se svůj názor obhájit (nevím jestli víc před svými čtenáři nebo sama před sebou). Poslední záznamy popisující odchod její nejstarší dcery pro mě nebyly překvapením, spíše jsem očekávala dobu kdy se Zuzka odstěhuje z "domu smutku", kde vlastně nahrazuje mámu (její pozici ve výchově a starosti o mladší sourozence, starosti o dům, všechna zvířata, obrovskou zahradu).....pokaždé, když se mluvilo o dětech z 95% se mluvilo jen o těch nejmladších, jak to všechno zvládnou atd., ale nejvíce to jistě vnitřně prožívala ta nejstarší (sice nebyl jejím vlastním otcem), ale vidět vlastní mámu, která prožívá tolik bolesti je určitě obrovská tíha....která se nakonec přemění v nepochopení, možná trochu i zlobu, že jí máma nenechala být dítětem, a automaticky ji brala jako druhého dospělého, a ve svých "záchvatech" smutku přehazovala veškeré starosti na ní.....Z knihy jsem si odnesla právě hlavně Zuzku, víc než urputné lamentování autorky nad svou ztrátou a neustálými slzami atd.
Přečetla jsem to do konce, ale kniha mě nijak moc nebavila. Ze začátku jsem cítila bolest s autorkou a chápala jsem, že si potřebuje popovídat, ale zkrouhla bych to o některé části, při kterých jsem si říkala - a teď to odložím, ale pak se objevilo něco, co mě přinutilo to dočíst.
Je zde vykresleno, že každý člověk se ze ztráty milovaného člověka vzpamatuje - nebo to není tak úplně to slovo - spíš se s ní smíří a i když mu chybí, dokáže žít dál i po těžkých začátcích.
A Dino ještě něco - velice obduvuju starost o postiženou dcerku. Vím, že lidi nemají rádi, když se jich v tomhle lituje, ale jste velice silný člověk :)
Upřímný a velmi bolestivý příběh u kterého mi slza ukápla.paní Mirka je ale silná žena a s dětmi vše zvládla velmi dobře a má můj obdiv.
Kniha, která rozhodně není dokonalá, ale přesto vás chytne za srdce a přiměje vás zamyslet se nad tím, jak je život pomíjivý. Mě doslova mrazilo, neboť jsem sama i ve svém okolí zažila situace, které potvrdily, že člověk skutečně neví dne ani hodiny, život se mu převrátí vzhůru nohama, ale přesto musí žít dál. Protože jsou tu ti, pro které stojí za to žít. Líbilo se mi, že nezastírala, jak tragická událost dolehla i na její starší dceru, že vlastně došlo i k dočasnému odcizení, ale čas vše spravil. Autorce přeji mnoho síly a věřím, že už má "vybráno".
Moc smutný příběh, se silnou osobností. Obdivuju jí jak to zvládla a dokázala vše ustát.Já svého muže a děti miluji nadevše a neumím si představit podobnou situaci. Knihu jsem skoro celou obrečela.
Jediná chybička, autorka není spisovatelka a jde to znát, ale ona to o sobě netvrdí.
Myslím si že kniha stojí za přečtení i když jí asi víc ocení člověk který má svou rodinu a harmonický vztah, než třeba rodina či člověk bezdětný
Kniha mě dost zklamala. Soucítila jsem s autorkou a nedokážu si bez svého manžela, a otce mých dětí, představit ani minutu, ale kniha byla dost nudná a pro mě dost nezajímavá... měla jsem nutkání nechat knihu rozečtenou. Nic mě netáhlo k tomu, abych otočila další stránku...
Kopie blogu, takže o ničem a když se neshodneme z vydavatelkou, tak si to vydáme ještě jednou, aby z toho víc káplo, že jo :) http://www.mujdevatydotek.cz/
Kniha, která chytne za srdce, ať už jste prožili situaci podobnou té autorčině nebo ne. Přinutí člověka vážit si svých blízkých. Dnes tu jsme a zítra třeba ne :(.
Tahle kniha je doporucenim pro dalsi, kteri prozivaji osobni ztratu. A budme na sebe hodni.
Devátý dotek
Autentický deník se smutným příběhem