Dějiny ráje: Zahrada rozkoše

15.10.2023

To se autor opět vyznamenal. Četl jsem jeho skvělou dvodílnou knihu Strach na západě a teď jakoby v opozici tohoto tématu je tu Ráj a jeho středověké hledání. I když by se mohlo zdát, že nebude o čem psát, díky neuvěřitelné heuristické práci s prameny vykresluje proměňující se představy o ráji, ale i o ostrovech blaženosti od Babyloňanů až na počátek "věku rozumu", kde tato mytologie fakticky padla. Na jedné straně je neuvěřitelné, jakých podob ráj v různých dobách a v různých kulturách nabýval (zejména neustále hledání království kněze Jana), jak jej zakreslovali do map, jakou měli lidé "informace" o prvotním hříchu a na straně druhé je opravdu znepokojující, jak zcela vážně je brali, jaké hádky, ale i války se o interpretaci vedly. Rozhodně se tu nechci z pozice po-osvícenského člověka střední Evropy vysmívat předkům, kdo ví, kdo se bude vysmívat nám, ale ta bezbřehost možností, svazovaných Genesis, podporovaná ještě "fantastickými" krajinami objevovanými v Kolumbových dobách (např. krása Latinské Ameriky), je opravdu úsměvná. Zlatý věk, ráj jako místo očekávání (ve vztahu k apokalypse), ráj mimo zemi a nebo naopak někde za oceánem a zahrady rozkoše jsou jedním velkým přáním, ke kterým se lidstvo upírá, až během 16. a 17. století se začne pohled "zesmutňovat" a s přibývajícím poznáním zahalovat mlhou nostalgie po rádji, kterého vlastně není.
Velmi zajímavá je kapitola o Adamovi a Evě a různé teologické interpretace času, kdy byli stvořeni a jak, jestli Adam rozuměl přírodě a pojmenovával zvířata nebo ne a jak to bylo s Eviným hříchem. (Podle mě na to ale vždycky musejí být dva.) Sv. Bonaventura dokonce mluví přímo o pohlavním aktu: "Otevření ženské závory, vášeň, která je cenou za hřích, a hanebná rozkoš. To první je ve shodě s přírodou, to druhé trestem a to třetí chlípnou zkažeností na poloviční cestě mezi trestáním a hříchem. Pojal-li by ve stavu, kdy lidstvo bylo nevinné, muž ženu, došlo by k otevření brány, nikoliv však k vášni-trestu nebo k nedůstojné rozkoši. Plodná síla by tak nebyla poškozována ani nakažena a orgány by naslouchaly rozumu, jak praví sv. Augustin, stejně tak, jako to dělají ústa, ruce a jazyk. Jako se dlaně a ústa otevírají a zavírají, aniž by do toho zasahovala vášeň a nějaká pochybná rozkoš, tak to mělo být s těmi orgány (pohlavními). V porovnání s orgány ostatními mluvit o nich by tedy nebylo méně vkusné nebo nechutné. Dnes je zahanbující mluvit o tom, co se příčí přírodě. Avšak tento akt vyvolává stud z důvodu ošklivosti, která je mu vlastní." (s. 213). Půvabné jsou rozpravy o tom, jakým jazykem Adam a Eva hovořilo (například vlámsky) nebo kolik jim bylo let. Evě "bylo podle Cajetana padesát, podle Pereiry čtyřicet a podle Suareze dvacet čtyři let" (s. 197) Na závěr ještě ukázka, jak Eva vypadala: "Eva byla středního vzrůstu, nebo o něco vyšší. Obličej neměla ani kulatý, ani ostře řezaný, nýbrž mírně protáhlý v teplém tónu pleti, světlé vlasy, klenuté a spíše tmavé obočí, pronikavé oči se zornicemi mírně dozlatova a skoro olivové barvy, pěkně tvarovaný nos, rty jako květ, vydávající líbezná slova. Ruce a prsty měla jemné. Celým svým vzezřením byla Eva vznešená a vážná, podobná budoucí Matce boží." (s. 198).
Zkrátka a dobře - není to úplně lehké čtení, protože je plné citátů a odkazů, ale jako celek je kniha jakousi komplexní zprávou o představách lidstva o ráji. Kniha dokazuje, že to je jeden ze základních mýtů, který prostupuje lidstvo nejen v čase, ale také hranice nejrůznějších lidských činností. Člověk by se měl k něčemu vzpínat. To platí i dnes.