Znamení viny

09.01.2024

Příběh v knize byl citlivý a dobře zpracovaný. Propojení minulosti a přítomnosti. Líbilo se mi, jak autorka dokázala pracovat se svou fantazií, ale zároveň i s fakty. Jak to probíhá u policie, hledání stop, motivu. Jaké dobré, ale i temné stránky má profese detektiva, policajta, vyšetřovatele. Jaký to má dopad na osobní život, rodinu, psychiku. A co mě opravdu zaujalo a fascinovalo, bylo vytváření profilu pachatele... kdo to byl, povahové vlastnosti, motiv, měl s tím už předtím zkušenost...
Co mi ale vadilo a co mi ruší celkový dobrý dojem z knihy je, že se to na začátku strašně natahovalo. První kapitola.. dobrý. Zaujalo mě to, vtáhlo. A pak... uběhlo 50 stran a nic. Uběhlo 100 stran a nic. Uběhlo 150 stran a konečně se začalo rozebírat to, o čem kniha je. Pak už to šlo samo. To už konečně bylo překvapení, drama, akce.
Nechyběla ani ta lidská stránka věci... Pocit viny, jak nás některé věci můžou pronásledovat každý den, každou minutu, jak se to promine do všeho, co děláte, všechno vám to připomíná. I to jak vaše mysl funguje v nejhorších momentech života, co jsou vaše priority, jak přemýšlíte a jednáte.
Ani nebylo překvapující, kdo za tím vším stál. Spíše bylo šokující, co se doopravdy stalo. Příběh rozhodně zasáhl citlivé místo a má pro mě zvláštní, citlivý, emotivní význam. Tohle téma ztracených dětí... je to vždycky hodně smutné a tragické.
Když se na konci dozvíme, co se doopravdy stalo... bože... to jsem měla na krajíčku. Bylo to tak ohavné, strašné, smutné! Na jednu stranu, dokážu pochopit, že když se někdo dostane do takové situace, tak ho přepadne strašný strach a hrůza, ale to řešení... to ne! Přece to, jak se k tomu postavíte, jak přijmete tu odpovědnost, tak to ukazuje, jaký jste člověk. A to, že někdo zareaguje takhle... to prostě už z toho lidského hlediska nechápu! A už vůbec jsem nechápala argumenty, proč to udělali... absurdní, ohavné, nelidské! Ani jednoho mi nebylo líto... Pro mě to jsou monstra!
A co rodina té holčičky? Tolik let, tolik zmařených životů! To mě popadal takový vztek a smutek... Hlavně mě zasáhlo to, že pro tu rodinu byla ze všeho nejhorší ta nevědomost. Nevědomost, co se stalo! Kdyby věděli, co se stalo, ať už by to bylo sebevíc hrozné a bolestivé, aspoň by znali pravdu, mohli by se s tím smířit a jít dál, ale takhle... Doufám, že si touhle situací nikdy neprojdu a ani nikdo z mých blízkých!
Dany a Rose... jiskření a silné pouto mezi nimi je. V knize to nebylo přehnané, že by to rušilo... spíš jsem si naopak říkala "tak už konečně přiznejte, co k sobě cítíte". Čekala jsem, že se konečně něco stane, ale byly tam jenom náznaky. Proto mě zajímá pokračování. Snad bude brzy!

05.10.2023

tak jsem tomu ještě dala šanci a udělala druhý pokus;
bohužel stejně nepřesvědčivé jako první díl...