Co zbývá?
Eva Oubramová
Slova Anatola France, která čteme v záhlaví sbírky, nemohla Eva Oubramová volit případněji. Neboť i pro ni je láska a touha po ní tím nejdůležitějším, o co v životě jde. A protože – řečeno jejími slovy – je dvojdomá, máme tu co do činění s básnickým svědectvím ženy, jejíž láska patří ženě. Její verše zabírají celou vertikálu tohoto milostného vztahu od počátků, kdy ještě křížem krážem teče stud, až po čas, kdy bylo možné přitisknout lokty na stůl, přisunout lžíci, hledět si hladově do tváře a pak se najíst. Ale i místo tohoto vztahu – město básnířčina světa – mizí, po částech vyhazované do povětří. Je jím starý Most, s otřískanými zdmi, s bábami za okny a cigáňaty s jejich rezavými psisky. Ničím patetická, jen velice bolavá, smutná panychida.... celý text
Přidat komentář
Co zbývá?
Vernisáže nevyhledávám, ale některé vás mohou obohatit nejenom vystavovanými díly. Třeba, když vám po jedné z nich uprostřed noci přijde sms, zda jste se někdy setkali s mosteckou básnířkou Evou Oubramovou. A vy víte, že zatím ne. Začnete jí tedy hledat a přijdete na to, že z její objemné pozůstalosti vyšla jen malá drobná sbírka. Próza, která by vás zajímala ze všeho nejvíc, se nedochovala. Autorka sama jí zničila, stejně jako jiní ničili jí. A tak se opakovaně začítáte do útlé sbírky plné bolesti z přestálé minulosti i neúnosné přítomnosti.
Moje teta se utopila
v osmém měsíci těhotenství
přelezla vysoký plot
a zkusila tenký led
Zatímco její gruppenführer
řval na ruské zajatce: fícher, fícher (hovada)
Potom se měsíc mluvilo o morálce
A jemu nakonec řekli:
Že jsi jen moh s takovou děvkou
Nevím
zda řekl že mohl
------------------------
Jen pro sebe kutálím stará jména
poslední ulicí
co zbyla pod Hněvínem
Ohledávám po paměti
co ještě stojí
co se děsí
v samé suti v samé suti
Někde tam na rozcestí
se ke mě přidal
už ničí pes