Chvalozpěv na Leibowitze
Walter M. Miller
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/530778/bmid_chvalozpev-na-leibowitze-65b03d7b72e59.jpg
4
174
174
Po atomové válce se řád mnichů snaží uchránit co nejvíce vědomostí. To se díky pevnému odhodlání mnichů daří a lidstvo opět vybuduje vyspělou společnost. Zdá se však, že prokletí neustálých svárů mezi národy se vrací a znovu se schyluje k celosvětové válečné katastrofě. Chvalozpěv na Leibowitze je kritikou zcela po právu řazen mezi nejlepší postapokalyptická díla všech dob. Díky svému hluboce humanistickému poselství je stále vydávanou a čtenáři vyhledávanou klasikou, která jednoduše nikdy nezestárne.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2024 , Laser-books (Laser)Originální název:
A Canticle for Leibowitz , 1959
více info...
Přidat komentář
Bylo to celkem čtivé. Tři samostatné povídky, které spojuje postapokaliptický svět. Jde to chronologicky a ukazuje, jak civilizace vstává z prachu jaderné války. Děj se vždy odehrává v kláštěře - trochu mi to připomanolo Jméno růže od Eca. Každopádně to ukazuje, jak je člověk nepoučitelný...a že konec je vždy tentýž....
Dobré post-apo, řekl bych velmi dobré a rozhodně nejhloubavější co jsem četl. Hvězdičky bych mezi tři části, z nichž se celý román skládá, rozdělil asi následovně: Fiat Homo *****, Fiat Lux****, Fiat Voluntas Tua ****. Každá je úplně jiná, každá se zaměřuje na jinou věc, či spíše nekolik věcí naráz (úsilí mnichů uchovat jakýkoli střípek lidského vědění - i kdyby to byl nákupní seznam, touha po poznání versus morálka a náboženství, eutanasie, naděje, a mnoho dalšího). Jako celek to však dle mého funguje perfektně.
Kdybych měl vypíchnout něco konkrétního - tak se mi velmi líbilo líčení nové apokalipsy jen tak mimochodem (noc, která patřila Luciferovi),
A rozhodně doporučuji se při četbě občas mrknout na tento tahák: https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_Latin_phrases_in_A_Canticle_for_Leibowitz
Za mě za tři hvězdičky. Podle povídek(novel), první za 3* druhá za 2* a poslední za 4*. Přišly mi jednotlivé povídky trochu nevyrovnané. A jak se píše v jiných komentářích, největší problém je, že je jiná doba a to napětí ve kterém byla kniha psaná a prvně čtená bylo jinačí. Za přečtení určitě stojí, za místo v knihovně také, ale dnes už to není tak Wau! jak určitě musela být. I když se možná podobná doba jednou opět najde.
Zprvu jsem se ponořil do mnišského života a očekával silný příběh. Trochu jsem myslel na Eca, ale ve druhém dějství jsem pochopil, že to nebude můj šálek kávy. 3* a to je maximum, za tu první kapitolu.
Jeden z nejzvláštnějších postapo románů co jsem zatim četl.
Jde spíše o jakési 3 delší povídky popisující život mnišského řádu v průřezu několika staletí poté, co se lidstvo téměř uplně vyhladilo v atomové válce.
Civilizace tak začíná nanovo a my sledujeme "nový starověk" kdy se malá křesťanská komunita snaží zachráňovat písemné památky po naší současné civilizaci a kdejaký papír či výkres technologické součátky je považován prakticky za svátost.
V druhém příběhu je již lidstvo na úrovni dob renesance a kromě vědy a prvních pokusů s elektřinou se začíná zvesela opět chřestit zbraněmi. A třetí příběh se již odehrává v "nové budoucnosti" kdy lidé cestují ke hvězdám. Mnišský řád stále funguje a my se dozvíme, jestli se lidstvo ze své dávné prvotní zkázy poučilo.
Vyloženě nezklamalo, ale ani mě kniha kdovíjak nenadchla. Pro někoho bude kniha zřejmě příliš nezáživná a příliš křesťanská :-)
Po půl roce (7.3.2014) musím svůj komentář k Leibowitzovi přepracovat a přidat jednu hvězdičku. Stále knihu nevnímám jako příběhový velediv, ale něco na tom díle mi nedá spát. Ať už je to morální poselství, atmosféra postnukleární éry či postavy, které jsou opravdu lidské, byť mnohdy nesympatické. Millerova ironie mě dráždit nepřestala (vysvětlení postavy Lazara, mutant matky Páně) a skicy tří různých epoch považuji stále za nedostatečně vypointované (možná účel, možná ne; mně by se to tak líbilo více). Něco... něco mě donutilo změnit názor. Asi je třeba, aby si všechny prvky díla v hlavě sedly ...asi tak jako démon jménem Spad.
Ponechávám zmínku o překladu: Jako člověka znalého angličtiny mě trochu trápil špatný překlad některých termínů; to, že překladatel nepochopil, že některé věci mají zkrátka ustálenou terminologii (zejména z církevního prostředí a to nemluvím o citacích z Písma). Abych své žalobě přidal na kredibilitě, budu jmenovat překlad rostliny, jež se podle překladatele nazývá "meskita". Nevím, kolik z Vás ví, co to meskita je? Já to nevěděl. Internet to také nevěděl a to proto, že česky se té rostlině říká naditec nebo také prosopis. Meskita je derivace od anglického mesquite. Trocha translatologické reflexe by byla pro příště na místě.
Jeden z nejhlubších a nejnaléhavějších SF románů, jaký jsem kdy četl. Předchozí komentátoři napsali hodně /hlavně učtese a JP), proto se nebudu nadále rozepisovat. Snad jen, že vzhledem k naléhavosti a neutuchající aktuálnosti poselství je román bolestně nedoceněný. A nejen u nás...
Chvalozpěv na Leibowitze po prvních několika stránkách nepřipomíná nic, co jste nečetly někde jinde. Přesto se z toho díla časem stává zajímavá sága. Příběhová linka sice není nikterak silná, ale filozofické myšlenky i celkové pojetí příběhu tuto knihu vyzdvihuje z průměrných postapo románů. A přesto, že jsem ateista, Chvalozpěv na Leibowitze ve mě zanechal příjemný dojem. Hlavně díky pohnutkám a jednání hlavních hrdinů, kteří se řídili hlavně pomocí svých morálních zásad.
Tuhle knihu bych si jako nejdůležitější a nejhlubší sci-fi román všech dob, kvůli mojí hlouposti a jednoduchosti označit nedovolil.
Pochopil jsem snad jen myšlenku o neschopnosti lidstva žít v míru bez válek. Církev respektive jeden mnišský řád je tu vykreslen jako cosi co jediné vydrží věky a přečká vše (jediné co má smysl, víra ? řád?). Trošku mi to přijde jako jakási obhajoba církve, protože si nemyslím, že by měla, co se válečných konfliktů týče, čisté ruce.
Přečtení ale mohu jen doporučit, z knihy je cítit, že ji autor nepsal proto, aby si vydělal na nové auto, měl jsem pocit, že čtu jakousi kroniku, záznam skutečných událostí.
Náboženský pohled je přítomen jednak pro samotné sdělení, ale i proto, že Miller byl věřící. Potom je kuriózní, že spáchal sebevraždu. Věřící člověk napíše takovouhle knihu, něco s nadějí, a pak se zabije. Znám několik křesťanů a proto mi to nejde do hlavy. U takového Huntera S. Thompsona jsem sebevraždu chápal, byla zcela konkrétně opodstatněná, ale netřeba se v tomhle dál hrabat, kdo ví, jaký život Miller měl a co ho k čemu vedlo.
Kniha se dělí na tři části, tři etapy - nejvíc mě samozřejmě bavila ta první a ta poslední, ale buď jsem to zhltnul příliš rychle, nebo mi něco zásadního uniklo, protože 'Chvalozpěv na Leibowitze' je obdobně filozoficky obsáhlý jako třeba filmové Vláčilovo Údolí včel, Markéta Lazarová, Bergmanova Sedmá pečeť či Tarkovského Andrej Rublev, až na ty sci-fi kulisy. Jde o dílo velmi symbolické a hluboké. Kdyby tak každý spisovatel mohl napsat jen jednu knihu, myslím, že by vše hned bylo lepší, protože ta kniha by byla autorem samotným, ve své podstatě.
Sice mi trochu vadil až přílišný náboženský pohled, ale pro naléhavost sdělení knížky to hravě přehlídnu a jsem to ve finále schopen považovat za klad.
Štítky knihy
náboženství mnichové, mniši vědomosti sci-fi postapokalyptické romány
Knižka ma moc nechytila aj keď od prvej stránky je cítiť že spisovateľ to s jazykom vie. Prvá časť knihy je docela humorná ale niekedy sa v nej človek stratí, hlavne vynov zbytočne zdĺhavého filozofovania, ostatne to je problém celej knihy. To filozofovanie ani nieje zbytočné ale moc nakopené do jednej dvoch viet, takže rozhodne sa to nečíta ľahko. Spolu s trošku ťažkopádnejším a plochejším príbehom sa môže stať že niekto knižku odloží, hlavne počas druhej časti kde ide o vrcholovú politiku, našťastie len v úzadí a tak mi zostáva len konštatovať že jej autor ako nezbytnej kulise venoval príliš veľa podrobností, strán a nakoniec aj svojej energie zbytočne. Tretia časť knižky je asi citovo aj dejovo najvypätejšia a páči sa mi asi najviac. Samozrejme aj ostatné dve sú svojim spôsobom pútavé ( humorom, polemikov o živote…)ale až posledná ma zaujala komplexnejšie a najmenej som sa pri nej nudil, ono išlo hlavne aj o to že tie prepojenia s ostatnými dvoma časťami boli celkovo zhrnuté do filozofie knižky až tu a tak ste mohli konečne precítiť cestu rádu sv. Leibowitza naprieč storočiami. Čo na knižke vyzdvihujem najviac sú dialógy (a aj tie vnútorné), a tiež zaujímavé vedľajšie postavy.