Cestou do Babadagu
Andrzej Stasiuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/22314/bmid_cestou-do-babadagu-SKv-22314.jpg
4
13
3
Knihou Cestou do Babadagu (Jadšc do Babadag, 2004) navázal Andrzej Stasiuk na knihu esejů Moje Evropa, kterou napsal spolu s přítelem, ukrajinským spisovatelem Jurijem Andruchovyčem. V Cestou do Babadagu tak znovu otevírá a rozvíjí téma středoevropského „zeměpisu“. Stasiukovy texty jsou automobilovými deníky z krajin, „kam ještě nikdo nedojel, a tím spíše se nikdo nevrátil“. Nevypráví v nich příběhy o lidech, ani vlastní příběh osamělého poutníka. Stejně jako na fotografiích z cest, na nichž chybí jakékoli lidské postavy, nejsou ani zde žádní individualizovaní hrdinové. Hlavním hrdinou je zde Krajina jako taková, rozpálená letním sluncem, tonoucí v zimním soumraku a mlze, hluboké a temné vody Dunaje a Tisy. V krajinách Potisí a Podunají, Velké uherské nížiny, Sedmihradska, Bukoviny, Moldavska, Dunajské delty či Albánie defilují říční prámy, venkovské obchůdky, volská spřežení, hraniční závory, celníci, taxikáři, Cikáni a jiné bájné národy. Vzniká tak svébytný filozofující cestopis, v němž je hybatelem úvah přemisťování se v prostoru pomalu mizející krajiny. Díla spisovatelů a filozofů jako Emil Cioran, Danilo Kiš nebo Ádám Bodor jsou jakoby „vzkazy v láhvi“, díky nimž pozvolna dešifruje „ikonu“, melancholickou fotografii André Kertésze. Za Cestou do Babadagu obdržel Stasiuk v roce 2005 prestižní polskou literární cenu Niké.... celý text
Literatura světová Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2009 , PeriplumOriginální název:
Jadąc do Babadag , 2004
více info...
Přidat komentář
Rada si občas prečítam cestopis. Tento ma zlákal svojou anotáciou (sľubujúcou cestopis trochu iný, ako býva zvykom) a tiež vydavateľstvom, samozrejme. Začnem plusmi. Veľmi sa mi páčilo, že som na mnohých autorom opisovaných miestach bola, preto som sa tam v mysli hneď opäť ocitla a cítila charakteristické vône, konkrétnu zem pod nohami, videla obrazy, prírodu, architektúru, ľudí... No hoci sme boli s autorom na rovnakých miestach, vnímali sme ich úplne odlišne. Čo je, pravdaže, úplne pochopiteľné.
Zaujali ma tiež pekné metafory a autorov zmysel pre humor. Toľko k plusom. Rušili ma ale odseky, pomerne rýchle preskakovanie z jedného zážitku na druhý. Mám radšej ucelený príbeh než takýto chaos. Ale to už je prejav autorovho (a aj môjho) vnímania a myslenia.
V konečnom dôsledku vo mne ako v čitateľovi ostal divný, smutný (nie nostalgický, nie melancholický), skôr ťaživý pocit, ktorý išiel z autora samotného, z knihy ako takej. A to veru nevyhľadávam. Neinšpirovalo ma to ani k cestovaniu na opísané miesta, ani k prečítaniu ďalšej autorovej knihy. Mám optimistickejší pohľad na život a takéto knihy ma ladia na nôtu, s ktorou nerezonujem.
Setkání se Stasiukem je pro mě příjemné, prodchnuté jemnou melancholí. Jeho cestovatelské eseje se nečtou rychle, spíše se o nich přemýšlí…
Štítky knihy
východní Evropa střední Evropa
Autorovy další knížky
| 2012 |  Bílá vrána |
| 2001 | Haličské povídky |
| 2009 |  Moje Evropa |
| 2009 | Cestou do Babadagu |
| 2006 | Dukla |
Kniha Cestou do Babadagu je v
| Přečtených | 15x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 7x |
| Chystám se číst | 14x |
| Chci si koupit | 5x |
Začátek zněl skvěle, poetické putování neokázalou, zapadlou krajinou, namotivovalo mě to znovu jet někam na Východ. Nicméně nedokázala jsem to dočíst. Situace se opakovaly, všechno působilo hrozně povrchně, opravdu jako roadtrip skrze spoustu míst, která vám potom v hlavě splynou v jedno. Zvlášť když jste, jako autor očividně je, většinu času pod vlivem alkoholu. Taky se mi nelíbilo, jak píše o lidech na těch místech. Jako kdyby pro něj nebyli lidé, ale jen kulisy, které oglosuje nějakým poetickým komentářem, nebo si z nich dělá srandu, místo toho, aby se je aspoň trochu snažil pochopit. Kalný západ slunce někde na venkovské silnici.