Boží lano

10.01.2020

Poněkud surrealistická báseň v próze s dobrými metaforami a bohatým jazykem... Vzpomínky na Ostravu, Havířov, Ottawu, Pittsburgh, jezero Ontario, příslušníky rodinné i nerodinné, dětství, dospělost, to všechno se tu mísí docela hlava nehlava... Od 30. strany (ze 42) už od textu nic neočekávám a knížečku odkládám.

26.06.2019

„Nevím, jestli je to rouhání, když řeknu, že na světě není všechno dobře zařízeno. Ostýchal jsem se na to vůbec pomyslet, že Bůh to nemá všechno pevně v rukou. Třeba někdo umlátí ve sklepě hráběma kočku a ... prostě někdo umlátí ve sklepě hráběma kočku. To je všechno. Je Bůh ten s hráběmi, nebo je tou kočkou, nebo tam není? Ani jeden z vrcholů toho trojúhelníku pro mě nebyl obyvatelný. A ohavný bůh filozofů, který se na vše jen dívá se své úběžníkové perspektivy, mě tehdy nezajímal a nestarám se o něj ani dnes. Je to láska a smrt, ty tě přivedou k tomu, že bůh se nepodobá trojúhelníku, ale kříži, člověku připoutanému k břevnům lásky a smrti. Právě proto, že na světě nejsou všechny věci dobře zařízeny, i když chodí hodně lidí do kostela a na stole Páně jsou čerstvé květiny z farské zahrady.“

Pohled do hlavy a srdce muže, který je dostatečně vnímavý na to, aby viděl ošklivosti světa a dostatečně poctivý než aby to, co vidí, zametl pod koberec laciné útěchy. Vypravěč zde cítí vertikálu, spuštěné Boží lano, ale taky zažívá bídu každodennosti – a ten zjevný rozpor mezi ideálem a realitou ze sebe potřebuje vypsat. A také vědomí vlastní nedostatečnosti a nezaslouženosti Boží lásky – odtud asi přichází ono „heretické desatero“, které nám připomíná, že jsme všichni viníci, tak či onak.
Jan Balabán v jedné ze svých prvních prací ještě nedosahuje té sdílnosti, kterou později osloví širší spektrum čtenářů. Je zde možná až příliš pochmurný, hůř pochopitelný a soustředěný sám na sebe. Ale kdo v procesu svého dospívání popisovanou rozpolcenost zažíval, bude snadno rozumět. A hlavně: Jan Balabán už zde ukazuje všechno to, proč mám jeho knížky tak hrozně moc rád. Stále se snaží nacházet ve věcech smysl. Nepřestává hledat naději. Vždyť bez víry a bez naděje (nebo: bez víry v naději?) by nemělo cenu podobné texty ani psát, ani číst.

01.01.2015

Zvláštní styl psaní, ale určitě se k němu ještě ráda vrátím.