Boží lano

Balabánovo Boží lano, soubor tří povídek na čtyřech desítkách stran, vychází už ve druhém vydání. Tenhle fakt už je dostatečným argumentem, že se zřejmě jedná o malou literární událost. Tři povídky na čtyřiceti stranách se sice může zdát jako zbytečný luxus, ale proč plýtvat slovy, stránkami nebo papírem, když všechno sedí v rovnováze a přesně na svým místě. Boží lano má ambice stát se kultem, pokud jím ještě není... Apokalyptické obrazy (přesahující svou syrovostí práce J. Topola), čas stékající po všem, na co oko vypravěče pohlédne, mizející domy, náznaky dějů, nedořečené příběhy, pohledy zamlženým oknem na vzdálenou krajinu, sny, vzpomínky, zmatek jako při Posledním soudu. Tomuhle se říká ryzí postmoderna, jakkoliv je to zprofanovaná škatulka. Osamělý vypravěč je pozorovatelem mizejícího času, detailů všedního života, hledač skrytých poselství. A naděje? Zdá se mi, že pro tu není místo. Možná se skrývá v lesích, které každé ráno pozoruješ na periferii, ale vykročit z kruhu není jednoduchý. Balabánovy příběhy i jeho melancholický vypravěč jsou přitom osudově spjatí s krajinou, ve které se pohybují a která v nich dokáže probouzet nálady odevzdané melancholie - ať už je to kdekoliv, v Ostravě, Pittsburgu, Torontu nebo Saigonu. Všude bolestné vzpomínky na minulost, které pronásledují buď vypravěče nebo postavy, se kterými se na své pouti šedí setkává. A všude na světě pořád ten samý člověk, který nemůže utéct sám před sebou, před krajinou každou chvíli se propadající níž, kamsi k počátku, ke zdroji všech příběhů. Boží lano, to je jako kdyby se za tisíce let vyprávěly příběhy z naší doby, o dětech hrajících si s řeřavými klacíky na haldách, o časech, v nichž pár desítek let nehraje žádnou roli. V povídkách se mísí mytické scény ze založení Ostravy, „městečka na dvou řekách a miliónech tun karbonového dřeva", obrazy z příletů Douglasových letadel DC-10 na travnatém letišti za hospodou až po apokalyptickou vizi krajiny splývající s tělem: „Kde jsi, krajino? Úžíš se jako dech v své hrudi (...) Záchrana a zkáza se dotýkají, když onkologická ruka kreslí jejich hranici přímo na moje tělo." Balabánův mýtus Ostravy, kterou si každý tahá s sebou v plicích i myšlenkách po celém světě je asi nejpřiléhavější metaforou pro celé Boží lano. Ozvuky hrabalovské poetiky zapadlých hospod a samoty vláčené po městských periferiích kolem kouřících komínů, všednodennost ranních cest tramvají do práce, další a další roky vepisované do tvého osudu, do všech pórů tvýho těla. Směr, který Balabán vytyčuje v Božím lanu se dotýká absolutna: „Podívej, nebe je úplně červené. Čím to? Asi tím, že jsme teď na konci i na začátku."... celý text