Boží lano

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Balabánovo Boží lano, soubor tří povídek na čtyřech desítkách stran, vychází už ve druhém vydání. Tenhle fakt už je dostatečným argumentem, že se zřejmě jedná o malou literární událost. Tři povídky na čtyřiceti stranách se sice může zdát jako zbytečný luxus, ale proč plýtvat slovy, stránkami nebo papírem, když všechno sedí v rovnováze a přesně na svým místě. Boží lano má ambice stát se kultem, pokud jím ještě není... Apokalyptické obrazy (přesahující svou syrovostí práce J. Topola), čas stékající po všem, na co oko vypravěče pohlédne, mizející domy, náznaky dějů, nedořečené příběhy, pohledy zamlženým oknem na vzdálenou krajinu, sny, vzpomínky, zmatek jako při Posledním soudu. Tomuhle se říká ryzí postmoderna, jakkoliv je to zprofanovaná škatulka. Osamělý vypravěč je pozorovatelem mizejícího času, detailů všedního života, hledač skrytých poselství. A naděje? Zdá se mi, že pro tu není místo. Možná se skrývá v lesích, které každé ráno pozoruješ na periferii, ale vykročit z kruhu není jednoduchý. Balabánovy příběhy i jeho melancholický vypravěč jsou přitom osudově spjatí s krajinou, ve které se pohybují a která v nich dokáže probouzet nálady odevzdané melancholie - ať už je to kdekoliv, v Ostravě, Pittsburgu, Torontu nebo Saigonu. Všude bolestné vzpomínky na minulost, které pronásledují buď vypravěče nebo postavy, se kterými se na své pouti šedí setkává. A všude na světě pořád ten samý člověk, který nemůže utéct sám před sebou, před krajinou každou chvíli se propadající níž, kamsi k počátku, ke zdroji všech příběhů. Boží lano, to je jako kdyby se za tisíce let vyprávěly příběhy z naší doby, o dětech hrajících si s řeřavými klacíky na haldách, o časech, v nichž pár desítek let nehraje žádnou roli. V povídkách se mísí mytické scény ze založení Ostravy, „městečka na dvou řekách a miliónech tun karbonového dřeva", obrazy z příletů Douglasových letadel DC-10 na travnatém letišti za hospodou až po apokalyptickou vizi krajiny splývající s tělem: „Kde jsi, krajino? Úžíš se jako dech v své hrudi (...) Záchrana a zkáza se dotýkají, když onkologická ruka kreslí jejich hranici přímo na moje tělo." Balabánův mýtus Ostravy, kterou si každý tahá s sebou v plicích i myšlenkách po celém světě je asi nejpřiléhavější metaforou pro celé Boží lano. Ozvuky hrabalovské poetiky zapadlých hospod a samoty vláčené po městských periferiích kolem kouřících komínů, všednodennost ranních cest tramvají do práce, další a další roky vepisované do tvého osudu, do všech pórů tvýho těla. Směr, který Balabán vytyčuje v Božím lanu se dotýká absolutna: „Podívej, nebe je úplně červené. Čím to? Asi tím, že jsme teď na konci i na začátku."...celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/16_/16425/bozi-lano-16425.jpg 3.726
Žánr
Povídky, Literatura česká
Vydáno, Vetus Via
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (3)

Kniha Boží lano

Přidat komentář
mirektrubak
26. června

„Nevím, jestli je to rouhání, když řeknu, že na světě není všechno dobře zařízeno. Ostýchal jsem se na to vůbec pomyslet, že Bůh to nemá všechno pevně v rukou. Třeba někdo umlátí ve sklepě hráběma kočku a ... prostě někdo umlátí ve sklepě hráběma kočku. To je všechno. Je Bůh ten s hráběmi, nebo je tou kočkou, nebo tam není? Ani jeden z vrcholů toho trojúhelníku pro mě nebyl obyvatelný. A ohavný bůh filozofů, který se na vše jen dívá se své úběžníkové perspektivy, mě tehdy nezajímal a nestarám se o něj ani dnes. Je to láska a smrt, ty tě přivedou k tomu, že bůh se nepodobá trojúhelníku, ale kříži, člověku připoutanému k břevnům lásky a smrti. Právě proto, že na světě nejsou všechny věci dobře zařízeny, i když chodí hodně lidí do kostela a na stole Páně jsou čerstvé květiny z farské zahrady.“

Pohled do hlavy a srdce muže, který je dostatečně vnímavý na to, aby viděl ošklivosti světa a dostatečně poctivý než aby to, co vidí, zametl pod koberec laciné útěchy. Vypravěč zde cítí vertikálu, spuštěné Boží lano, ale taky zažívá bídu každodennosti – a ten zjevný rozpor mezi ideálem a realitou ze sebe potřebuje vypsat. A také vědomí vlastní nedostatečnosti a nezaslouženosti Boží lásky – odtud asi přichází ono „heretické desatero“, které nám připomíná, že jsme všichni viníci, tak či onak.
Jan Balabán v jedné ze svých prvních prací ještě nedosahuje té sdílnosti, kterou později osloví širší spektrum čtenářů. Je zde možná až příliš pochmurný, hůř pochopitelný a soustředěný sám na sebe. Ale kdo v procesu svého dospívání popisovanou rozpolcenost zažíval, bude snadno rozumět. A hlavně: Jan Balabán už zde ukazuje všechno to, proč mám jeho knížky tak hrozně moc rád. Stále se snaží nacházet ve věcech smysl. Nepřestává hledat naději. Vždyť bez víry a bez naděje (nebo: bez víry v naději?) by nemělo cenu podobné texty ani psát, ani číst.

alena4154
01.01.2015

Zvláštní styl psaní, ale určitě se k němu ještě ráda vrátím.

Pájuš
10.04.2013

Celou knihou se nese motiv boha a víry. Autor vzpomíná na dětství, Ostravu a USA. Užasná je pasáž sázení česneku, kde se odrážejí biblické motivy a desatero. Četla jsem jednim nechem a nelituju. Užasná kniha, vrátím se k ní :)